Hlavní strana » Články a eseje » Masaryka jenom neuctívejme...

Masaryka jenom neuctívejme...

Články a eseje, 10. 3. 2000

V těchto dnech jsme si připomněli 150. výročí narození T.G. Masaryka. Říci o něm něco nového je nelehký úkol. Už samo jméno našeho prvního prezidenta u nás zní málem posvátně, o hodnocení jeho odkazu ani nemluvě. Na jednu stranu si česká společnost, ve svém každodenním pragmatismu, vznešenými slovy o Masarykovi kompenzuje svůj hlad po étosu, patosu, ba i kultu. Na druhou stranu se tím česká společnost připravuje o postavu z masa a kostí a stejně tak o reálný kontext působení této originální osobnosti našich dějin.

Při pohledu na Tomáše Garrigua Masaryka by se i po stopadesáti letech od jeho narození a po více než šedesáti letech od jeho smrti mělo vycházet z toho, že se mnohé jeho činy vymykaly tradici české konformity a servility. Současně je třeba vědět, že to z jeho strany nebylo žádné laciné „hrdinství“, vykalkulované pro vlastní prospěch. Jeho postoje ve velkých sporech oné doby – např. v rukopisné aféře a v Hilsnerově případu – prvotní politickou motivaci neměly. Z jeho strany spíše šlo o motiv občanský a vědecký. Stejný typ angažovanosti (později však často anonymní) uplatňoval TGM i ve svém vrcholném politickém období. Je to i proto, že vyznával havlíčkovské spojení politiky a žurnalistiky a aktivní drobnou práci a že mu byla cizí prázdná, rádoby hlubokomyslná či na efekt vypočítaná gesta.

Není náhodou, že se Masaryk zcela logicky stal důležitou inspirací pro polistopadovou českou demokracii, i když spíše ve své idealizované než skutečné podobě. Inspirace Masarykovým odkazem musí být hlubší než obrázek patriarchálního „tatíčka“ na Hradě a v Lánech, ale zatím tomu tak nebylo. Masaryk přece řadu let – a to v dobách nelehkých – vedl mladý stát, a to přísně v duchu demokratických zásad. Dokázal to proto, že jako hlava státu podporoval stabilitu, že se snažil na tradičně rozbouřené české politické scéně vytvářet konsensus, že byl vzdělanou osobností s mezinárodním rozhledem, že měl nemalé zkušenosti z praktické politiky, že byl osobností, která svou autoritu dokázala ve společnosti uvážlivě uplatňovat.

Reálné politické poměry první republiky, se kterými se Masaryk potýkal, byly přitom nemálo odlišné od dnešních zidealizovaných představ o celé masarykovské éře jako o plně demokratickém a prosperujícím ráji. Tehdy kvetl nacionalismus (i český), tehdy nefungoval Senát, ale např. ani Ústavní a Volební soud. Moc zákonodárná nekontrolovala moc výkonnou, poslanci byli vázáni reversem, nefungovala regulérní opozice, nehlasovalo se o důvěře vlády, agrární strana téměř srostla se státem. Politika se dělala nestandardními cestami (tzv. Pětka, skupina kolem Hradu). Politika se přesouvala z parlamentu do sekretariátů stran. Proto bychom měli brát s rezervou dnešní stesky a dnešní nekritické dovolávání se starých zlatých časů.

První československé republice se nedostalo oněch Masarykem požadovaných padesáti let na zabezpečení demokracie a prosperity. Podlehla totalitním silám, které ke svému úspěchu využily to, proti čemu Masaryk celý život bojoval: využily lidského strachu ze svobody a odpovědnosti, využily předsudků, nenávisti a iluzí. Padesát let se pak tyto (či podobné) síly snažily Masaryka vymazat z historie a paměti národa, padesát let se o něm nesměla říkat pravda. Historie ale ukázala, že osobnost TGM a jeho dílo zničit nelze, že zůstává symbolem a inspirací a že jím budovaná demokracie zapustila v naší zemi pevné kořeny.

Masaryk byl postaven před řešení zakladatelských úkolů nového státu a je ironií dějin, že jsme po sedmdesáti letech byli znovu postaveni před obdobné úkoly. Formálně byl Masarykův úkol těžší: budoval z nepříliš souvisejících provincií zaniklé říše nový stát, budoval ministerstva, armádu, parlament, centrální banku. Měl ale na co navázat. Existovala tržní ekonomika, platily rozumné zákony, fungovaly úřady, přetrvaly politické strany se zkušenostmi parlamentní demokracie.

Úkol devadesátých let byl obtížnější. Nešlo o to stát formálně dotvořit, úkolem bylo dát státu zcela nový obsah a smysl v situaci, kdy ani ekonomika, ani politický systém nebyly na změnu připraveny a kdy občané i sami reformátoři nebyli schopni dohlédnout rozsah nezbytných změn a problémy s nimi spojené.

Obě české demokracie tohoto století se musely potýkat s řadou úskalí, která se svou povahou opakují. Zatímco první republika byla konfrontována se sociální radikalizací a s ní spojeným nástupem totalitních sil komunismu a nacismu, obnovená česká demokracie vznikla jako výsledek globálního zhroucení totalitního politického bloku. Přesto ani na prahu nového století neztratily sociální otázky a nacionalismus svou politickou sílu. Obě demokracie vznikly na vlně všenárodního nadšení a obě také rychle zasáhla vlna deziluze, za první republiky spojená s velkou světovou hospodářskou krizí, dnes s umělou krizí zcela domácího původu. Za to Masaryk nemohl a nemůže.

Václav Klaus, Večerník Praha, 10.3.2000