Hlavní strana » Články a eseje » Politika v patu: prolomíme ho…

Politika v patu: prolomíme ho ve volbách?

Články a eseje, 7. 6. 2002

Americký politolog William Schneider publikoval před několika týdny v Los Angeles Times zajímavý článek, ve kterém se zamýšlí nad současným patem americké (nikoli české!) politiky. Povrchní pozorovatel by asi očekával, že je řeč o výsledcích posledních prezidentských voleb, které rozhodlo pár hlasů na Floridě, eventuálně, že je patem politicky rozpolcená země, kdy již delší dobu nemá žádná strana výraznou většinu.

Tak jednoduše to prof. W. Schneider nevidí. Všímá si hlubšího aspektu této americké rozpolcenosti, která není v politice, ale v základních hodnotách, Američany zastávaných. Politika díky tomu není o konkrétních věcech a o konkrétních zájmech lidí, což je jejím vlastním smyslem, ale o ideologii a životním stylu. Tak byl americký střet chápán a prožíván v éře Reagana i Clintona, tak stejným způsobem pokračuje za Bushe. Autor to považuje za nešťastné dědictví šedesátých let, která takto rozpoltila Ameriku. Už tehdy šlo převážně o životní styl, o liberální (v americkém pojetí, tedy o levicově liberální) nebo o konzervativní Ameriku.

Mám strach, že je to u nás v mnoha ohledech stejné. Že nejsme schopni uvažovat politicky, ale že uvažujeme výlučně ideologicky či „životním stylem“, vynechám-li naše velmi české osobní nesnášenlivosti a závisti. Nechci říkat, že jsem nikdy nepronášel žádné silné ideové formulace, protože by to nebyla pravda, ale troufám si tvrdit, že jsem vždy uměl „odlišovat žánr“, protože právě to je podstatné. Mám strach, že to mnozí neumějí a to je jedním z hlavním důvodů agresivity na straně jedné a sterility na straně druhé našich soudobých střetů v politické oblasti. U nás se odehrává přehrávaný a přestřelovaný ideový střet jak o pravolevosti (čili o svobodě nebo socialismu), tak o pojetí politiky a o mechanizmech fungování veřejného prostoru (čili o parlamentní demokracii a o svobodě jako řádu nebo o svobodě v jejím anarchickém hávu, v kombinaci s diktaturou politické korektnosti). Politika v klasickém slova smyslu se vytrácí. Někoho z politiků se miluje, jiného se nenávidí, ale racionální politický pohled chybí.

I u nás vzniká nebezpečná rozpolcenost. Vzniká nebezpečná dualita naší země a ta nás strašlivě sráží zpět. Je také třeba doříci, kdo nás do tohoto patu zavlekl a kterými svými tahy. To je jistě dlouhodobou úlohou politologů, sociologů, historiků. Dva hlavní zdroje tohoto našeho společenského pohybu jsou však mimo veškerou pochybnost - levice, věřící na stát, dirigismus a přerozdělování, a disidentští intelektuálové, věřící na svou výjimečnost a vyvolenost. (Ukazuje se, že disidenství české provenience nebylo jen a nebo převážně jen proti komunismu.) Nechat obě tyto skupiny v letošních volbách zvítězit by bylo evidentní národní tragedií. Šanci mají bohužel dost velkou.

Václav Klaus, MF Dnes, 7.6.2002