Hlavní strana » Články a eseje » Význam slov a neplýtvání jimi

Význam slov a neplýtvání jimi

Články a eseje, 14. 1. 2000

Nemohu se nevracet ke slovům pana prezidenta, vysloveným v jeho novoročním projevu. Ne proto, že by se nějak výrazně odchylovala od jeho jindy a jinde pronášených slov, ale proto, že jim opravdu nerozumím. Možná je chybou, že je beru vážněji než jak byla skutečně míněna, možná je psaly anonymní úřednické týmy a ne pan prezident (a pak v nich hledám zbytečně), ale zaráží mne to i tak.

Je dnešní situace ve světě „opravdu varovná“? Jestli ano, vůči čemu? Vůči nevyléčitelným představám utopických snílků nebo vůči nějakému jinému, nám známému období lidských dějin? To by bylo třeba říci jasně. Není dnes lidstvo svobodnější, bohatší a zdravější než kdykoli jindy? Nemá zřetelně vyšší životní úroveň a to nejenom v jeho úspěšnější části? Nedošlo k naprosté revoluci medicíny a není proto lidstvo zdravější než kdykoli jindy? Nedošlo k radikální změně v délce lidského věku? Nedošlo v této klíčové věci k největšímu skoku vpřed právě v nejchudších zemích světa? (Mimochodem, i u nás?)

Je nějaký důvod, aby se právě dnes vracel pan prezident k dávno překonaným malthusiánským představám? Aby (ve svém humanismu?) více lidí na Zemi považoval pro lidstvo za hrozbu a ne za naději? Je vůbec něco větším pozitivem než lidé sami a než jejich nevyčerpatelné tvořivé schopnosti? Proč pořád opakuje laciné a dávno překonané představy o „neobnovitelných zdrojích“, kterých má lidstvo k dispozici údajně stále méně a méně? Neví, a neporadí mu jeho poradci, že má dnes lidstvo „zdrojů“ (ve formě jejich jakkoli definovatelných zásob) více než před rokem, deseti, sto či tisíci lety? Neví, že se každým dnem zásob přírodních zdrojů více objevuje než spotřebovává, mluvíme-li o Zemi jako o celku?

Všechny empiricky doložitelné indikátory říkají i to, že ještě nikdy nebyla na světě větší míra svobody a demokracie, že tedy nikdy nebylo více šancí pro plnohodnotný život lidí. Proč je třeba tak příkře hodnotit „moderní zlořády“ jako je „diktatura reklamy a konsumu a bezduchá komerční kultura“? Nikdy v minulosti nebylo vydáno a prodáno tolik knih jako nyní, nikdy nemohlo tolik lidí slyšet hudbu vážnou i nevážnou (a také ji tolik lidí nikdy neposlouchalo), nikdy tolik lidí „nekonsumovalo“ kulturu a nikdy nebylo tolik kultury kvalitní (i „bezduché“). Nedošlo v poslední době k obrovské demokratizaci kultury? Není snad právě toto nepříjemným zklamáním pro ty, kteří byli dříve privilegovanými konsumenty kultury?

Na koho míří výtka: „hanbou je hromadit peníze a majetek na úkor práva jiných na lidskou důstojnost“? Mluví-li pan prezident o nás, co myslí tím, že máme „velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím“? Mají tyto věty vůbec nějaký obsah? Míří na někoho konkrétního? Je ostatně v naší zemi hodně bohatších lidí než ten, kdo tyto věty vyslovuje?

Podobně jsou nastolovány i obecnější otázky politiky. Je možné tak dlouho a tak ostentativně stát nad politikou, politiky a stranami? Je možné pokračovat v dlouhodobě vyjadřované nechuti ke standardním demokratickým mechanismům, k výsledkům volebního klání a k politickému pluralismu? Je možné, i přes desetileté angažmá ve vrcholné politice, setrvávat v postoji jakéhosi vnějšího komentátora a mentora? Je možné slovo „politici“ užívat výhradně ve spojení se zájmenem „oni“? Nejsem si tím jist. Tato prazvláštní politická praxe je něčím zcela neobvyklým a v standardní, zralé demokracii nemožným.

V postkomunistickém světě je poměrně snadné tepat zlořády a pronášet mravní ponaučení, zejména není-li třeba nabízet žádná konkrétní řešení. Zkusme si představit si hlavy jiných států, že by se stejnou blahosklonností zaujímali podobný distancující se postoj od dění na vlastní politické scéně. Je to představa nemožná. Snad je tento postoj i jistým dědictvím komunismu, který v nás opatrný, skeptický a trochu přezíravý postoj ke světu programově živil. Jenomže časy se už opravdu změnily. Měly by se proto změnit i naše návyky a naše chování.

Václav Klaus, Večerník Praha, 14.1.2000