Hlavní strana » Články a eseje » Jenom několik vět

Jenom několik vět

Články a eseje, 13. 12. 2001

Před několika lety jsem se zhrozil, že snad pronáším největší množství projevů ze všech politiků - a to nejen z těch kolem sebe. A navíc bez štábu speechwriterů amerického stylu. Začal jsem proto své projevy počítat a musím se pochlubit, že v okamžiku psaní tohoto článku jsem v letošním roce u téměř neuvěřitelného čísla 79!

Jsou to projevy doma i v zahraničí, jsou psány a pronášeny česky i v různých jiných jazycích, ale při tomto počítání jde samozřejmě hlavně o definici slova projev. Nepatří do toho každé promluvení do mikrofónu, ale jen a jedině souvislý, připravený text, a to ještě jen tehdy, když jsem na pozvánce či plakátu uveden jako řečník. Nepočítám do toho tedy např. formální zahajování či zakončování nejrůznějších akcí, předsedání nebo moderování konferencí či seminářů, ani vystupování v diskusích.

Půvabné na celé mé bruselské „aféře“ je to, že jsem si pár nesystematických, písemně předem nepřipravených vět vyslovených v Bruselu, více méně bez publika, bez uvedení řečníka na pozvánce (např. na rozdíl od mého vystoupení na podobné téma na konferenci v Miláně o dva dny později) do svého letošního kalendáře projevů nezapsal a nedal mu žádné „číslo“. Ale asi to dodatečně udělám.

Odlišme skutečné názory od mediálních a politických hrátek. O svých zásadních a hlubších názorech na Evropskou unii odkazuji např. na svou knihu „Evropa pohledem politika, Evropa pohledem ekonoma“, kterou vydal pražský CEP v červnu roku 2001. Pár improvizovaných vět (aby ale nebylo mýlky, nemám na nich co měnit), pronesených v Bruselu při diskusi - v přeneseném smyslu - u kulatého stolu, tedy bez řečnických pultíků a bez většího počtu posluchačů, jsou-li patřičně zveličeny dvěma přítomnými novináři (sedícími kdesi ve vedlejší místnosti) a jsou-li mediálně rozmáznuty předem připravenými pány Zaorálky, je něco úplně jiného. Ukazuje to ale velmi názorně moc, význam a dosah proneseného slova. Těchto mých několik vět - a já si, konec konců, myslím, že to bylo dobře - u nás doma dokázalo vyprovokovat, inspirovat či zaujmout překvapivě velký počet lidí. Tedy u publika, kterému původně vůbec nebyly určeny.

Naši novináři už několik dní nepíšou téměř o ničem jiném, což je velmi paradoxní. Každou chvíli mi nějaká P. R. agentura nabízí, že zajistí šíření mých názorů a postojů v médiích a já zarputile odmítám. Mám totiž pocit, že mi žádná agentura nemůže zajistit takovou publicitu, jaké se mi dostalo tentokráte. Díky mým politickým protivníkům. Pro někoho snad překvapivě musím zdůraznit, že se mé věty nijak zásadně nedotkly nikoho v Bruselu. Částečně proto, že se s podobnými myšlenkami setkávají častěji a částečně proto - a teď zaútočím - že jsou bruselští politici a úředníci natolik přesvědčeni o své vlastní pravdě (ne-li přímo zaslepeni svou pravdou), že se ničím a nikým zviklat nenechají. Je to pro ně něco jako bzučení mouchy, které člověka sice otravuje, ale zásadně jeho život neovlivní.

U nás doma tyto věty znamenaly něco úplně jiného. Staly se ventilem pro veřejné projevení se frustrace, kterou z mé osoby cítí někteří novináři, politici i občané (a v neposlední řadě pan prezident). Bez ohledu na faktický obsah mých slov jim to umožnilo reagovat či odreagovat se a přitom se ještě vymezit, profilovat, upozornit na sebe. Nevím sice, zda jsem právě toto chtěl, resp. nemyslím si, že jsem jim chtěl tuto šanci dát, ale věřím, že si občané naší země o tom všem svůj vlastní úsudek udělají. Vypadá to navíc tak, že moje slova splnila jakousi společenskou objednávku. Jako by všichni čekali na mé slovo jako na impuls k nějaké akci. Jako by skutečný obsah a vlastní význam tohoto mého slovního impulsu nebyl až tak důležitý.

Přesto jsem přesvědčen o tom, že těchto mých několik vět (a zejména reakce na ně) jeden velmi pozitivní a velmi konkrétní efekt měly. Zdá se mi, že byla u nás prvně iniciována diskuse o evropské budoucnosti. A to je dobře.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 13.12.2001