Hlavní strana » Články a eseje » Padesát let po Orwellovi

Padesát let po Orwellovi

Články a eseje, 19. 1. 2000

21. ledna tomu bude půl století, kdy – ve věku pouhých 47 let – zemřel světoznámý britský spisovatel a publicista George Orwell. I když nám dnes již více než desetiletý odstup od komunismu Orwella trochu vzdaluje a i když se nám už leckdy Orwell zdá být méně aktuální než dříve, i nadále představuje jednoho z velikánů dvacátého století. Představuje člověka, který pochopil dvacáté století lépe než jiní, který ostřeji než kdokoli jiný viděl nebezpečí totalitarismu a který viděl i dále než většina jeho vrstevníků. Ne náhodou proto již v roce 1945 (v eseji s názvem „Vy a atomová bomba“) napsal tato velmi pozoruhodná slova: „díváme-li se na svět jako celek, poslední desetiletí nenaznačují posun k anarchii, ale ke znovuinstalování otroctví“. Podotýkám, že ve stejném Londýně ve stejném roce vydal Hayek svou slavnou „Cestu k otroctví“. Slovo otroctví mohlo být nadsázkou, ale „zotročení“ člověka totalitárními režimy viděl Orwell velmi přesně.

Dívám-li se na dnešní svět, který jistě není světem otroctví, musím se ptát, zda se Orwell (a další „antiutopisté“ jak se jim tehdy říkalo, jako např. Huxley nebo Zamjatin) ve svých předpovědích mýlil či nikoli? Musím se ptát, zda jsou devadesátá léta dvacátého století porušením Orwellem předvídaného trendu nebo zda jsou jen dočasnou výjimkou? Musím se ptát i to, nakolik sám Orwell, právě svým provokujícím dílem, přispěl k tomu, že byla jednou nastolená, nebezpečná tendence zastavena? Za padesát let o tom budeme jistě vědět více, ale stejně by bylo zajímavé vědět, co by Orwell říkal o pěti desetiletích minulých a konec konců i o našem dnešku.

Orwell, po svém poměrně složitém životě, zemřel velmi předčasně. Připomeňme, že se narodil v západním Bengálsku nedaleko hranic s Barmou. Že se v osmi letech vrátil s rodiči do Anglie a že studoval na velmi prestižním Etonu. Každý jsme jistě četli lecjaké vzpomínky dospělých na jejich školní léta a zejména na nucený pobyt dítěte v internátu, daleko od rodičů, ale já jsem nikdy nečetl nic děsivějšího než dlouhý esej (skoro knížku) Orwella o britských boarding schools. Otřes, který tam dítě na celý život dostávalo, byl neskutečně veliký.

Víme také, že se Orwell v jedenadvaceti letech znovu vrátil do Asie a že dalších pět let sloužil v Barmě jako důstojník Indické imperiální policie. Nedovedu si představit jak mohl tento křehký člověk pera a tento výjimečný mistr anglického jazyka přežít jako policejní důstojník v takových mimořádných podmínkách (o lecčems z toho ostatně vypráví jeho kniha Barmské dny).

Musíme připomenout i to, že se v třicátých letech – stále ještě ve svém vnitřním sváru mezi socialismem a svobodou – aktivně zúčastnil španělské občanské války a že bojoval na straně republikánů (leckdo jistě zná jeho knihu Pocta Katalánii).

Orwell velmi pozorně z Londýna pozoroval vzestup fašismu, komunismu i druhou světovou válku a pilně psal. Čtyři svazky jeho článků, komentářů, recenzí a dopisů jsou neuvěřitelným čtením i po řadě desetiletí a přiznávám se, že jsem vydržel přečíst celé tlusté svazky této „malé“, užitkové literatury jen od dvou autorů – od Karla Čapka a od George Orwella.

Největší slávu mu zajistily dvě téměř kultovní knihy, čtené po celém světě, knihy, pašované k nám v komunistické éře (i když první z nich vyšla už v roce 1946 v českém překladu, který byl vůbec prvním na světě), knihy, přispívající k pochopení podstaty komunismu více než kterékoli knihy jiné. Byla to nejprve „Farma zvířat“ (z roku 1945), parodující – téměř ezopovskou formou bajky – komunistickou revoluci, absurdní politická hesla, úderníky socialistické práce, politické procesy v SSSR ve třicátých letech, vznik nové vládnoucí vrstvy a mnoho dalších věcí. Jeho slavná věta: „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ s námi jistě zůstane navždy. I v postkomunistickém světě.

Hrozivější, o čtyři roky dalších zkušeností obohacená kniha s názvem „1984“ se stala téměř učebnicí logiky a praktik totalitárního režimu a z nich plynoucí bezmoci jednotlivce. Jeho vytvoření nového revolučního jazyka, jeho mistrovské pohrávání si s marxistickou dialektikou (Ministerstvo pravdy, které se zabývá lží a propagandou, Ministerstvo míru, které se zabývá válkou, atd.), jeho rychlé zužitkování prvních „zkušeností“ sovětského komunismu, které lidé v té době nechtěli nebo neuměli vidět, jeho předvídání dramatů studené války (obrat studená válka použil Orwell již v srpnu 1945!) a tisíce dalších věcí více méně zdomácněly a staly se běžnou součástí našeho slovníku. Fráze „velký bratr tě sleduje“ se už také asi nikdy nezbavíme.

Orwell viděl hrůzu totalitárních režimů a důležité je, že je nesváděl na techniku (moc pěkná je z tohoto hlediska jeho recenze Huxleyho Konce civilizace, napsaná na počátku čtyřicátých let), ale na vztahy lidí a na společenské mechanismy. V tom měl Orwell určitě pravdu, v tom je obrovské prázdno většiny literatury z oboru science fiction.

Je velkou tragédií, že Orwell zemřel na tuberkulózu právě ve chvíli, kdy se připravoval na cestu do švýcarského sanatoria.

Předcházejících pár řádků jistě nebylo pokusem o systematické hodnocení Orwella (jeho původní jméno E. H. Blair je stejné jako jméno dnešního britského premiéra!), byla to jen malá a skromná připomínka. Chtěl bych ještě dodat, že o méně důležitých osobnostech je při přípravě takového textu nutné jít k dokumentům. Orwell patří mezi tu malou skupinku osobností, které se nám dostali natolik „pod kůži“, že se o nich dá psát z hlavy. 

Václav Klaus, 19.1. 2000