Hlavní strana » Články a eseje » Zacházejme spolu navzájem lépe

Zacházejme spolu navzájem lépe

Články a eseje, 11. 8. 2000

Už delší dobu pozorně sleduji texty amerického politologa Marka Falcoffa, který se specializuje na Latinskou Ameriku. Tedy na kontinent, který v posledním desetiletí prochází složitým, vnitřně rozporným a leckdy i velmi dramatickým procesem hlubokých společenských přeměn. Ty mají řadu podobností se současně probíhající transformací postkomunistických zemí a proto se z jeho analýz v lecčems můžeme poučit. Neodvolávám se na něho poprvé.

Nedávno Falcoff analyzoval mexické prezidentské volby, které se konaly 2. července letošního roku a v jejichž důsledku byla ukončena 71 let trvající éra ničím nenarušené dominance jednoho politického seskupení – Institucionální revoluční strany (PRI). Ta vládla nepřetržitě již od roku 1929 a díky tomu bylo Mexiko – pravděpodobně – nejdéle trvajícím systémem vlády jedné strany na celém světě. Je zajímavé číst Falcoffův výklad důvodů porážky PRI (která už přežila leccos – např. i obrovskou měnovou a ekonomickou krizi roku 1994 i následný, velmi nečekaný pád prezidenta Salinase) a naopak důvodů vítězství V. Foxe a jím vytvořené koalice strany PAN (Strana národní akce) a mexických Zelených.

Zaujala mne tato Falcoffova věta: „Vítězství Foxe není mandátem pro novou hospodářskou politiku, ale je mandátem pro radikální změnu způsobu, jakým země zachází sama se sebou“ (the way the country does business with itself). Zdůrazňuji ji proto, že se mi zdá, že se tento problém vůbec netýká jen Mexika.

Řada vnějších pozorovatelů života v naší zemi, řada cizinců žijících či pracujících u nás, řada náhodných i nenáhodných čtenářů zahraničních novin a časopisů, ale i řada z nás má pocit, že i my sami spolu špatně zacházíme. Pro nás to však asi není žádnou novinkou. U nás hrála vždy velkou roli závist, kterou komunismus svým pokusem o nastolení systému rovnostářství (pro některé!) jen posílil. Vždy u nás také byla zjevná nepřejícnost. Nikomu se radši nic dobrého nepřálo. Vždy bylo draze placeno, když někdo trochu vynikl nad průměr. Nikdy nebylo nic respektováno – úspěch, výkon, úsilí, bohatství. Vždy se strašně pomlouvalo. Vždy se někteří vyvyšovali, ač pro to nebyl žádný dobrý důvod. Vždy se „stěžovalo“ do ciziny, vždy se cizina zneužívala k domácím cílům.

Zhoršilo se toto všechno nebo snad zlepšilo během jednoho jediného, velmi krátkého a rychlého desetiletí, které uplynulo od pádu komunismu? K zásadnímu soudu potřebujeme delší odstup, ale mám strach, že se to spíše zhoršilo. Dnes je mimo jiné více důvodů závidět. Rozdíly v příjmu a majetku se zřetelně zvýšily. Nepřejícnost samozřejmě zůstala. Jakékoli pozitivní výsledky jednotlivce se obvykle nepřipisují jemu samému, ale buď nějaké náhodě nebo nějaké nepravosti. Když se o žádné nepravosti neví, tak se aspoň předpokládá. Skandalizace člověka je díky naprosté svobodě, volnosti, ale i nezodpovědnosti médií snazší než tomu bylo v minulosti. Vznikl celý mediální skandalizační byznys. Některá média se na to neskrývané specializují, jiná to sice navenek odmítají, ale snaží se podobnými, byť trochu uhlazenějšími postupy zvyšovat svou prodejnost. Respekt vůči druhému člověku se se svobodou a demokracií také nezvýšil. Respektováno nebývá skoro nic a když, tak pouze dočasně a pouze v uzavřených, vzájemně se podporujících kruzích. Do ciziny se „udává“ snad ještě častěji než dříve. Pouze se změnil směr – dříve to bylo na východ, dnes na západ. Logika věci a důsledky zůstaly stejné.

Není to dobré v mnoha sférách našeho života, ale v politice a v médiích je to asi nejhorší. Je pro to nějaký logicky uchopitelný důvod? Přitahují tyto profese zvláštní a v tomto smyslu horší jedince? Nemyslím, že je to právě v tom. Lidé, kteří jsou „dealeři“ slov či myšlenek, asi trochu zvláštní jsou, ale zdá se mi, že v tomto ohledu dělají přesně to, co ostatní. Pouze jsou daleko více na očích. Svět politiků a nepolitiků není nijak vzduchotěsně oddělen.

Toto naše chování vůči sobě navzájem není bez důsledků. Je evidentní, že jsme vzájemnou politickou nesnášenlivost v posledních čtyřech letech zaplatili velmi draze. Jsem dokonce přesvědčen, že dráže než v jiných zemích s podobným osudem. Za tragické považuji i to, že byla tato nesnášenlivost legitimizována – asi ničím více než pověstným rudolfínským projevem.

Proto bych se velmi přimlouval za „mexický mandát“: zacházejme spolu navzájem lépe. Zasloužíme si to. Zaslouží si to celá naše země.

Václav Klaus, Večerník Praha, 11.8.2000