Hlavní strana » Články a eseje » Vysoké školy a nedostatek…

Vysoké školy a nedostatek peněz

Články a eseje, 11. 10. 2001

Každoročně, před projednáváním státního rozpočtu, získávají v médiích nadstandardní prostor zástupci vysokých škol. Letos se na několikahodinové schůzce dokonce sešli i s předsedou vlády. Českým rektorům se již delší dobu relativně velmi úspěšně daří vyvolávat dojem, že je ve vysokém školství málo peněz, že je třeba kapacity vysokých škol rychle zvyšovat, že stát musí, a to hned teď, výdaje na školství zvýšit. S takto zjednodušenou argumentací se nemohu smířit. Zvyšování kapacit či přidání peněz do jakéhokoli systému je bezcenné, nejsou-li vyřešeny jeho systémové otázky. Nechci to zjednodušovat, ale ono to jednoduché je. Dokud bude vysokoškolské studium zadarmo, žádné rozpočtové injekce převis poptávky po studiu nad nabídkou studia neodstraní. Stejně jako ekonomika za komunismu nemohla odstranit svou permanentní nerovnováhu, ať dělali plánovači, co chtěli.

Jestli českému vysokému školství něco chybí, nejsou to peníze samy o sobě, nýbrž prosazení jiného systémového pohledu na vzdělání. Ve svobodné, lidský, individuální život nedirigující společnosti vysokoškolské vzdělání  je a být musí především soukromou investicí člověka do svého vlastního „lidského kapitálu“ - a tím i do budoucích výnosů, které z něj pro něho budou plynout. Tyto výnosy budou mít podobu vyšších příjmů či vyšší prestiže, někdy obojího. Proto nemůže mít vzdělání pro vzdělávaného nulovou cenu, neboť by nešlo o investici, nýbrž o dar, o oběd zadarmo (jak se říká v módní americké hantýrce).

Jak ukázaly průkopnické práce nositele Nobelovy ceny Gary Beckera z Chicagské university, investice do "lidského kapitálu" je ekonomická kategorie jako každá jiná. Lidé, kteří studují vysokou školu, chtějí zvýšit své znalosti, dovednosti, výkonnosti, produktivitu. Proto jsou ochotni vzdát se během svého studia jiných možných příjmů a proto jsou dokonce ochotni za studium zaplatit. Cena nemusí bát jednotná. Na amerických univerzitách je zcela běžné, že je školné diferencované a že se odvíjí od známosti a od "značky" příslušné univerzity, jejichž absolvování slibuje těm, kteří ji zvládnou, větší (či menší) příjmy.

Říkám-li toto, musím dodat, že se nedomnívám, že zavedení školného samo o sobě vyřeší všechny problémy vysokých škol. Přispělo by však k vyřešení nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou, která dnes nesporně existuje – se všemi traumaty a nešvary, které z toho plynou a které se jinak odstranit nedají.

Počet mladých lidí, kteří každoročně podávají přihlášku na vysokou školu a jsou odmítnuti, dosahuje desetitisíců. Na některých vysokých školách tvoří poměr nepřijatých k přijatým desetinásobek i více (i když toto číslo nemusí být úplně vypovídající, protože se kandidáti studia současně hlásí na více škol). Trápí mě, že si málokdo  uvědomuje, že je vhodně nastavené školné schopno poptávku a nabídku vyrovnat jedna k jedné, a to i bez komplikovaných, kdo ví jak spravedlivých a v každém případě vysoce nepopulárních přijímacích zkoušek.

V souvislosti s tím se objevuje zcela legitimní námitka, že zavedení školného může snížit průměrnou kvalitu nastupujících studentů. Snad. Jakmile při výběru studujících začnou dominovat hlediska jiná než čistě výkonnostní, může se to  v úrovni studentů projevit. Ale není jasné jakým směrem. Efektivní síto si vysoká škola může nastavit během studia, aniž by bránila těm, kteří jsou ochotni si studium platit, v zahájení studia. Na druhé straně je jasné, že placení studia v průměru zvyšuje motivaci studovat.

Nechci teoretizovat či mluvit zbytečně složitou terminologií, ale cílem vysokého školství není poskytovat vzdělání nejnadanějším, nýbrž těm, jimž vzdělání přináší největší mezní užitek. Ti se poznají podle toho, že jsou ochotni si na své vlastní studium připlatit. Shodněme se proto na základním východisku: vysokoškolské vzdělání není oběd zadarmo – placený jedním, ve prospěch druhého.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 11.10.2001