Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Malé zamyšlení o omluvě


Malé zamyšlení o omluvě

Články a eseje, 15. 2. 2001

V souvislosti s poněkud zvláštní návštěvou Kuby pány Pilipem a Bubeníkem a s následnou cestou předsedy Senátu, usilujícím o jejich propuštění z kubánského vězení, došlo ke dvěma, výrazně medializovaným omluvám. Jedna byla od poslance Zahradila, který na základě vlastní zkušenosti s aktivitami organizace Freedom House nahlas a veřejně spekuloval o účelu cesty obou pánů a druhá ode mne, když jsem zpochybnil přínos Pithartovy mise pár hodin před tím, než byli oba pánové propuštěni.

Omluvy to nebyly stejné. Jan Zahradil – podle mého názoru – nikoho neurazil a ani se nikoho nedotkl, „pouze“ byl ukřičen skupinkou politiků a novinářů, hledajících každou příležitost k tomu, aby podpásovým způsobem zaútočili na některé své politické protivníky. V mém případě tomu bylo trochu jinak. Já jsem se kriticky zamýšlel nad tehdejší situací, sledoval jsem – spolu se všemi občany naší země – trochu potupné odkládání přijetí našeho předsedy Senátu Fidelem Castrem, vnímal jsem i návrat mírně zklamaného Petra Pitharta bez obou vězněných a přečetl jsem si prohlášení našeho ministra zahraničí Kavana, že nastává čas diplomacie (já bych řekl standardní diplomacie), které pronesl po Pithartově návratu.

Na základě těchto informací jsem pronesl svůj výrok o nulovém přínosu Pithartovy cesty (neřekl jsem však, že tam neměl jezdit!), což byl výrok určitě zbytečný a – jak ukázalo následné rychlé propuštění pánů Pilipa a Bubeníka –nepřesný či dokonce chybný (aniž bych teď jakkoli spekuloval o relativní váze různě vyvíjených tlaků na Fidela Castra). I s odstupem více než týdne si myslím, že má omluva byla na místě, i když mi někteří lidé vytýkají, že jsem se neměl nechat ukřičet těmi, kterým o Pilipa, Bubeníka, Castra, Kubu a tamní komunismus vůbec nejde, ale kterým jde jen a jedině o útok na Klause. A to za každou cenu.

Nemyslím, že mají pravdu. Jsem naopak přesvědčen, že důvod k mé omluvě byl a proto jsem ji vyslovil, a to bez jakýchkoli postranních úmyslů. Jestli to někdo interpretuje jako začátek nové etapy vzájemného chování politiků, nevím. Udělal bych to i kdykoli v minulosti. Byl-li to však pro někoho pozitivní signál či impuls, tím lépe.

Změnu chování politiků a médií bych si moc přál. Děsí mne obecná, často zcela nekonkrétní destruktivnost, kterou tak často vidím kolem sebe, vadí mi, že u řady lidí dominuje zloba a touha po mstě a revanši nad vším dalším, nemohu se smířit s šířící se kulturou netolerance a za mimořádně zhoubné považuji to, že jsou u nás zcela nekriticky oslavováni lidé, jejichž jediným programem jsou nářky a stížnosti.

Připouštím, že se jedná o součást toho, co kdosi kdysi nazval „neuróza přechodného období“, ale považovat to za normální rozhodně nesmíme. Snaží se nám to proti naší vůli vnutit určití lidé, nebo je po tom skutečná, autentická poptávka? Chceme to opravdu slyšet? Uspokojuje nás to nějak? V americkém měsíčníku Ideas on Liberty jsem si přečetl větu, že pro některé lidi „feeling bad feels so good“ (přeložit se to snad dá jako „mít dobrý pocit ze svého špatného rozpoložení“). Je to opravdu tak? Rodí se nový kult dnešní doby? Patří do něj takový ten nešťastný výraz ustaraného svatého – dokonale hraný Janem Rumlem – a s tím související stylizování se do role donkichotského hrdiny, který je o tolik lepší než my, obyčejní smrtelníci?

Mám strach, že u nás o etice (a pravdě a lži) mluví hlavně ti nejvíce neetičtí, ti, kteří jsou nejvíce sebestřední, nejvíce soustředění na sebe sama. Na počátku tohoto týdne jsem v Brně, na konferenci Mladých konzervativců, zaslechl formulaci: v polovině devadesátých let u nás „polevil optimismus“ veřejnosti ohledně naší transformace. To je však pravda pouze částečná. Zdůraznil bych druhou stránku téže mince. Mám totiž pocit, že v té době k nám byl otravný duch pesimismu, neúspěchu a blbé nálady vnesen aktivně. S jeho důsledkem se bohužel setkáváme dodnes a obávám se, že se s tím setkávat (a utkávat) budeme ještě dlouho. Měli bychom si to aspoň jasně uvědomit.

Václav Klaus, 15.2.2001

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu