Hlavní strana » Články a eseje » Nejen důsledek komunismu

Nejen důsledek komunismu

Články a eseje, 19. 5. 2000

Mnoho kolektivistických, na stát spoléhajících, lidsky pasivních, na pomoc shůry čekajících a ve všech směrech antitržních postojů a pohledů, které i 10 let po pádu komunismu vidíme často kolem sebe a které některé z nás strašně zlobí a trápí, jednoznačně přiřazujeme mezi dědictví komunismu. Částečně tomu tak opravdu je, částečně tomu skutečně věříme, částečně je to dobrá výmluva. Já jsem s tímto zjednodušeným výkladem lidského chování nikdy moc nesouhlasil a proto jsem si podobné postoje vždycky spíše spojoval s trochu pohodlnou, zodpovědnosti se vyhýbající, někam jinam – než k sobě samému – se obracející lidskou povahou. Některá společenská uspořádání těmto postojům samozřejmě nahrávají více, zatímco jiná méně, ale ukazuje se, že je to až moc lidské, což není důvodem k smiřování se s tím. Nedávno jsem k úvahám tohoto typu dostal jeden zajímavý argument, a to z nikoli postkomunistické země.

Americký měsíčník „Ideas on Liberty“ (Myšlenky o svobodě) uveřejnil ve svém letošním dubnovém čísle krátký článek profesora ekonomie P.A. Clevelenda z americké (nikoli české!) univerzity kdesi v Alabamě. Navíc z univerzity soukromé, kde se v USA platí nemalé školné, což znamená, že tam jdou děti spíše lépe než hůře situovaných rodičů. Pan profesor položil v písemném testu svým žákům následující otázku: „Převede-li se ta či ona ekonomická aktivita na stát, jako motivace lidské činnosti začne místo sobeckého vlastního zájmu působit zájem veřejný a sociální cítění“. Studenti – na závěr půlročního kurzu, nikoli před jeho zahájením – měli napsat, zda se jedná o tvrzení správné či nesprávné.

K jeho naprostému šoku více než polovina studentů odpověděla, že se jedná o tvrzení správné. Ekonomie (a tento pan profesor ve svém kurzu) nás však trpělivě učí, že je základním prvkem lidského chování vlastní zájem a že se to týká všech lidí, ať jsou v kterémkoli postavení, ať jsou ve sféře státní nebo soukromé, ať jsou dělníky, úředníky, businessmany nebo politiky. Právě na tomto předpokladu je postavena ekonomie jako věda. Toto vědět a umět obhájit je minimálním předpokladem pro úspěšné zvládnutí každého seriózního kurzu ekonomie na kterékoli škole svobodného světa. Jestli nás – a i americké studenty – pád komunismu v něčem poučil, mělo by to být právě v pochopení toho, že je lidská podstata nezměnitelná, že se ani komunismu nepodařilo rekonstrukcí lidí rekonstruovat lidskou společnost a že (naštěstí!) nebyl vytvořen žádný nový, „komunistický“ člověk, člověk s jiným než normálním chováním, člověk s chováním založeným na altruistické motivaci díky potlačení sebe sama, svého vlastního zájmu. Pan profesor píše, že „naivně předpokládal, že výrazná většina třídy odpoví správně“ a přiznává, že byl strašně zklamán, že se mýlil.

Aby nedošlo k žádnému zkreslení a zjednodušení argumentace, zdůrazňuji, že mluvím o základním a určujícím prvku lidského chování, ne o celku lidského chování, ne o všech jeho složkách. Určitě z toho neplyne, že lidská motivace není širší a že leckdy nebývá velmi iracionální.

Pan profesor si povšimnul ještě jedné zajímavé věci. V jeho třídě studentů byli dva cizinci, jeden z Jugoslávie a druhý z Číny a – jak bych já s jistotou očekával – oba na tuto otázku odpověděli správně. Měli nepochybně jiné životní zkušenosti. Jeho závěrem proto bylo, že

-         lidé nejsou ochotni přijmout ten či onen názor na základě výlučně racionálního (rozumového) argumentu;

-         vzdělávací systém v USA úspěšně propaguje socialistické dogma.

To jsou nepochybně důležité postřehy (zejména ten první je velmi netriviální), ale dodal bych, že se profesor Clevelend v jedné věci mýlí, jakkoli jsme spolu na jedné názorové lodi. Nebo možná, že se nemýlí, ale že pouze nepřipomíná jednu další důležitou věc. Že opomíjí lidskou přirozenost, která by strašně ráda „rozpojila“ práci a její výsledek, výrobu a spotřebu, zásluhu a nárok, nestejný výkon a „stejný“ žaludek, atd. Nemyslím si proto, že je negativní dopad těchto věcí specifický jen a výlučně pro komunistický režim. Jsem naopak přesvědčen o tom, že je společný všem těm ekonomickým a sociálním systémům, které přerozdělují, které někomu berou a někomu jinému dávají. Patří mezi ně, jak je vidět, i ona pověstná Amerika.

Václav Klaus, Večerník Praha, 19.5.2000