Hlavní strana » Články a eseje » Jak a proč pohnout penzijní…

Jak a proč pohnout penzijní reformou?

Články a eseje, 17. 5. 2001

Na otázku jak pohnout penzijní reformou je jedna, a to velmi jednoduchá odpověď: je třeba něco výrazného a viditelného udělat. Velmi konzervativní a nadmíru opatrné Švýcarsko minulou středu jeden takový zřetelný krok udělalo. Parlament

-          uzákonil věk odchodu do důchodu pro muže a ženy na 65 let;

-          výrazně snížil hodnotu vyplácených částek při předčasném odchodu do důchodu (kdo odchází již v 59 letech, bude dostávat jen polovinu důchodu, v 62 letech o 15% méně);

-          zrušil vdovské důchody pro bezdětné ženy;

-          rozhodl, že valorizace důchodů podle inflace se bude dělat až po třech letech.

To je – podle mého názoru – jeden z možných kroků jak postupovat. Určitě to ještě není celek reformy, kterou Švýcarsko potřebuje, ale je to důležitý signál, který budoucí kroky umožňuje a předznamenává. Říká snad každému, kdo to slyšet chce, že končí éra státem organizovaného penzijního zabezpečení Bismarckova typu, charakteristická pro dvacáté století. Dvacáté prvé století už bude jiné a čím dříve tato změna nastane, tím lépe. Dvacáté prvé století bude charakterizováno přijetím banálního závěru, že stárnutí člověka je nevyhnutelným a každému předem známým procesem, na který se proto musí ve svém vlastním zájmu vědomě připravovat. Na zabezpečení ve stáří musí člověk spořit – přímo či nepřímo, organizovaně či neorganizovaně, povinně či dobrovolně, pojistným systémem nebo jinak. To všechno už jsou možné modality řešení, v nichž si každá země i každý jednotlivec může vybrat něco jiného, ale v každém případě musí jít o individualizovaný systém a ne o kolektivní nezodpovědnost.

Končí éra, kdy člověk „jednomu státu“ ve třiceti letech svého věku platí penzijní či důchodovou daň (jakkoli se ve skutečnosti jmenuje) a v sedmdesáti od „jiného“ státu dostává penzi či důchod. Resp. končí toto jako dominantní princip. Zůstane to jako S.O.S. minimum, jako záchranný pás, jako „poslední útočiště“. Dominantním principem se stává individuální spoření (tak či onak státem podporované či kontrolované či garantované) a příjem člověka v důchodovém věku (neboli penze) bude tak velká, kolik si on sám v produktivní éře svého života uspořil. Nebude ani větší, ani menší.

Tento systém samozřejmě do jisté míry existuje a je každému z nás známý, protože i dnes lidé odcházejí do penze s tím, co si v produktivním věku vytvořili, vybudovali, uspořili – v podobě peněžní i nepeněžní. Ale musí to být povýšeno na systém základní a lidé k tomu musí být pohnuti, vyzváni, motivováni úplně jinak než dosud. Dnes je to považováno za doplněk, který si člověk připravuje, kdyby ho stát nechal na holičkách. To se musí obrátit vzhůru nohama. Doplňkem v nouzi musí být státní či státem organizovaná pomoc, nikoli úspory.

Náš první a zatím poslední pokus něco změnit, tzv. Vodičkova reforma, byl uskutečněn již v polovině devadesátých let. Byla však v tehdejší koaliční vládě a v tehdejším parlamentu natolik změkčena, že nevedla ke změně chování lidí, nebo přesněji řečeno, že nevedla k potřebné změně jejich chování. Je proto třeba udělat krok další, tentokráte daleko výraznější. Ten musí oslovit a zasáhnout lidi mladého a středního věku, ne ty, kteří jdou zítra do důchodu. Neuděláme-li to nyní, bude pozdě. Občas připomínané dnešní deficity na důchodovém účtě státu naznačují, že je to změna nezbytná, jakkoli u nás může v budoucnu krátkodobě – více méně náhodnou demografickou dynamikou – dojít k relativnímu vyrovnání tohoto účtu.

Demografická čísla jsou nemilosrdná. Potřeba změnit důchodový systém ale není jen o demografii. Není jen o stárnutí obyvatelstva. Je o individuální zodpovědnosti, o morálním hazardu, o černém pasažérství, o spoléhání se na paternalistický stát a tím i o spoléhání se na s ním spojené politiky. Je to tedy nejen o demografii a financích, ale – nebo spíše právě – o svobodě.

Václav Klaus, 16.5.2001