Hlavní strana » Články a eseje » Strašně si to zjednodušujeme

Strašně si to zjednodušujeme

Články a eseje, 8. 11. 2001

Ve svém projevu na kongresu ODS jsem řekl, že je vždycky daleko snazší říci okřídlenou větu „za všechno může Klaus“, než se utkat s konkrétním názorem na konkrétní věc. V tom případě je totiž nutné věcně argumentovat, zatímco paušálním odsudkem se dá zvládnout všechno.

Nepovažuji se za znalce architektury, i když si jí doma i v cizině pozorně prohlížím. Leccos se mi líbí, leccos nelíbí, ale určitě bych si netroufl dělat  o ní zásadní soudy a vnucovat je veřejnosti. Nedávno jsem byl časopisem Architekt požádán, abych vyjádřil svůj názor na mrakodrapy na Pankráci. Asi to ještě časopisecky nevyšlo, ale dal jsem svou odpověď i na svou webovou stránku a byla publikována i v Neviditelném psu. Přečetlo si ji již několik tisíc čtenářů a řadě z nich se dokonce líbila. Řekl jsem tam mimo jiné to, že „nechci město modelovat“ a že „města, která dnes obdivujeme, daleko častěji vznikla spontánní aktivitou jednotlivých stavebníků než moudrým rozvojovým plánem“. A dodal jsem, že „i dnešní doba musí přispět svými dominantami“. Čili, prezentoval jsem na toto téma velmi liberální pohled a proti mrakodrapům na Pankráci jsem určitě nebojoval.

Minulý týden jsem otevřel časopis REDHOT a přečetl  jsem si tam zajímavý rozhovor mladého architekta Jaroslava Wertiga, který se v něm velmi sebevědomě pustil do hlavního proudu české architektury 90. let slovy, která se mi docela líbí. Všímá si hlavně staveb bank nebo budov privatizačních fondů a zdravotních pojišťoven, ale já bych k tomu přidal i motelů u silnic a dálnic, různých hotýlků a penziónů, jako malé hrady vypadajících sídel rychle vzniklé movité skupiny úspěšných podnikatelů či těch, kteří v ničem nepodnikali a na transformační vlně se pouze vezli (já tyto stavby označuji za podnikatelské baroko), a říká o nich, že „je to architektura dost blbá“. Dodává, že je blbá tím „jaké hodnoty protěžuje a demonstruje“. Říká, že se tato architektura „demonstrovala až nejapnou okázalostí“, že byla charakterizována „zřeknutím se míry“, že jsou tam „pošetilé, zbytečné, dětinské věci, jak z hlediska funkce, tak z hlediska výrazu“, že volila „nejokázalejší a nejnižší způsoby jak demonstrovat moc“ té či které instituce a že přála „bizarním, iracionálním kompozicím“. Pan architekt přesně říká, že 90. léta „vyprodukovala arogantní architekturu …, která neuznávala kontext … a proto v širším kontextu působí komicky, skoro až dětinsky.“

Autor též naznačuje své vlastní preference, kterými jsou utilitárnost, civilnost, normálnost a zřetelně vyjadřuje nesouhlas s „konjunkturalisty a s tendenčními architekty.“ Já s těmito větami, i např. s jeho odmítáním odmítání některých staveb minulost jen proto, že vznikly v minulosti, souhlasím. Fascinuje mne ale něco jiného. Tento přemýšlivý člověk (s velmi nestádními názory) pro hlavní proud české architektury 90. let používá termín „klausismus“. Se mnou samozřejmě o mých názorech na tyto stavby nikdy nemluvil. Říká, že se tento termín „líbil také mnohým lidem od novin, tak ho rád používám“, a stejně jako je část architektury v Londýně prý označována za thatcherismus,  líbí se mu i slovo klausismus. Protože „architektura doby klausismu zosobňuje obrovskou změnu v žebříčku hodnot 90. let a hledání hlavní hodnoty společnosti. Peníze byly až na prvním místě“.

A právě toto tvrzení mě trápí. Já jsem nikdy nehájil žebříček hodnot založený na penězích a často citovanou větu, že peníze jsou „až na prvním místě“, jsem nejenom nevymyslel, ale ani jsem jí sám nikdy přímo nepoužil. Ta je mi pouze vkládána do úst těmi, kteří změnu naší společnosti v 90. letech nepochopili nebo kteří ji záměrně karikují, ač ji pochopili docela dobře. Tedy těmi, kteří nechtěli parlamentní demokracii a tržní ekonomiku, těmi, kteří chtěli a chtějí společnost elit a ekonomiku dirigovanou podle zájmů těchto elit. Nebo těmi, kteří nechtěli a nechtějí společnost a ekonomiku založenou na ocenění práce, výkonu či  přínosu každého z nás, protože se tohoto principu - principu zásluhy - strašlivě bojí. Protože si myslí, že by v takové společnosti mohli neobstát. Karikovat tento jejich postoj jako mou apoteózu peněz je karikatura velmi falešná. Nemyslím si, že by to tak zjednodušeně viděl pan Wertig, jeho článek to nenaznačuje. A proto mám pocit, že jsem tento text pro něho, ale snad i pro ostatní měl napsat.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 8.11.2001