Hlavní strana » Články a eseje » Co má občan chtít od nového…

Co má občan chtít od nového ministra financí?

Články a eseje, 19. 4. 2001

Dnes už bývalý ministr financí opustil svou funkci poněkud zvláštním způsobem. O víkendu zcela propadl ve volbách místopředsedy své strany, v pondělí na zasedání vlády neprosadil řadu svých návrhů a pár dní předtím mu několik návrhů zákonů zamítl parlament. Přesto odešel svým typickým způsobem. Údajně nepochopen, všemi zrazen, nikým nepodpořen.

Považuji to od něho za téměř úžasnou sebestylizaci, kterou část našeho tisku (ale bohužel i tisku zahraničního) přejímá. Já jsem ho vždycky viděl v rolích úplně jiných. Viděl jsem ho jako člověka neschopného komunikace, jako člověka nehledajícího potenciální partnery, jako člověka mimořádně necitlivého až arogantního, jako člověka ostentativně podceňujícího parlament (a proto přicházejícího vždy opožděně, kvůli kterému se musel často přehazovat schválený pořad jednání). Další podobné charakteristiky bych mohl snadno přidávat. Horší jsou ale důsledky jeho úřadování, mezi něž patří

-         deficitní financování státního rozpočtu;

-         mimořádně nákladný způsob privatizace několika zbývajících podniků a bank, které zbyly po fázi masové privatizace první poloviny devadesátých let, který je prohrou daňového poplatníka a výhrou domácích i zahraničních poradenských firem a zahraničních nabyvatelů privatizovaných majetků;

-         odříznutí českých subjektů od možnosti podílet se na dokončovací fázi transformace (jinak než jako zaměstnanci);

-         evidentní nahrávání jistým finančním seskupením, což se výrazně projevilo např. v kauze IPB versus ČSOB;

-         spousty jednotlivostí (typu řešení ruského dluhu, atd.).

Nový ministr financí přijal úkol velmi těžký, má-li na něj navíc jenom jeden rok. Musí stabilizovat státní rozpočet (a celý souhrn veřejných financí) a musí pro něj získat podporu v parlamentu, protože jinak státní rozpočet na rok 2002 schválen nebude. Nedovedu si představit, že by to mohlo být uskutečněno bez radikálních škrtů některých výdajových položek, na které tak přísahá šéf nového ministra (myslím tím jeho bývalého šéfa a dnešního stranického předsedu, nikoli předsedu vlády). Naznačuje-li nový pan ministr – zcela po mertlíkovsku – že je třeba zvýšit daně, pak ho mohu předem ubezpečit, že v parlamentu podporu nedostane. Jestli je něco skutečnou brzdou naší ekonomiky, tak je to – vzhledem k úrovni našeho HDP na hlavu – vysoká a nikoli nízká daňová kvóta. V tomto smyslu pro nás západní Evropa vhodným příkladem k následování není a být nemůže.

Ministr financí Rusnok byl náměstkem ministra práce a sociálních věcí pro reformu penzijního systému. Doufám, že své původní nemalé kvalifikace a své dnešní mocné pozice využije k zahájení tolik očekávané a tolik potřebné reformy. To by určitě bylo moc dobře.

Věřím, že jeho příchodem do funkce dojde i k oslabení příliš jednostranného zaměření ministerstva financí na jisté finanční skupiny. To bude znamenat výrazné zmenšení klientelismu a favoritismu, které se v sociálně demokratické vládě tak rozmohly právě vinou bývalého ministra. Bude to však chtít i změny náměstků (či aspoň jednoho náměstka) na financích, resp. že ten náměstek, který svou rezignaci již ohlásil, ze své funkce skutečně odejde.

Česká ekonomika je ve fázi křehkého oživení, komplikovaného tzv. dvojím deficitem – veřejných financí a vnějších vztahů (běžného účtu platební bilance). Ministr financí je klíčovou osobou, kredibilitu zemi dodávající nebo ji zemi odebírající. Každý občan naší země by si měl přát, aby platilo to první. Nedůvěryhodný, nekomunikativní, rozumnou shodu na základě vyjednávání nehledající ministr financí by byl pohromou.

Václav Klaus, 19.4.2001