Hlavní strana » Články a eseje » Nezaměnitelná dušičková…

Nezaměnitelná dušičková atmosféra

Články a eseje, 1. 11. 2001

V prvním listopadovém týdnu se každý rok stává něco zvláštního. Začnou opadávat listy a příroda zahájí přípravu k zimnímu spánku. Krátí se den a přibývá tmy. Je chladněji a lidé se - po krátkém zaváhání - přizpůsobí svými oděvy. Přibývá deště a mlhy.

Dochází ale k ještě jednomu jinému jevu, tentokráte navýsost nepřírodnímu. Něco jiného dělají i lidé. Lépe než obvykle se obléknou a jezdí na hřbitovy zavzpomínat na „své“ mrtvé. Přinášejí jim květiny a věnce a rozsvěcují jim svíčky. Chvíli postojí u hrobu, mluví polohlasně, zavzpomínají, tváří se vážně - a já věřím, že vážní jsou - a připomínají si svou vlastní konečnost a hlavně onen mimořádný dar, který je jim dán tím, že oni na hřbitov chodit mohou a že ještě není docházeno za nimi. Říkáme tomu „dušičky“.

Máme představy i o tom, jak to vzniklo. Dušičky jsou kombinací slavnosti všech svatých a památky všech zemřelých, z nichž jedna připadá na první a druhá na druhý listopadový den. Ta první slavnost vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii a všem svatým mučedníkům, která se odehrála již v roce 609 a ta druhá - vzpomínka na zemřelé - se veřejně prvně slavila o pár století později, v roce 998 v slavném francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Ale jak už tomu bývá skoro vždycky, ukazuje se, že to má i svou mimokřesťanskou tradici, že se jedná o starý pohanský svátek na přelomu podzimu a zimy a že u Keltů 1. listopadu dokonce začínal jejich nový rok.

Tato dlouhá - křesťanská i pohanská - tradice přežila všechny změny lidské společnosti, ke kterým za tato století došlo, a svým způsobem zůstala stále stejná. Snad ubylo modliteb a mší a přibylo květin a svíček. Na hrobech se místo svíček objevují nejrůznější moderní svítilny, o vkusu jejichž výrobců i uživatelů bych dovedl říkat leccos, ale jinak jde stále o totéž. Proto se musím ptát, zda je to s tou naší - někým oslavovanou, někým zatracovanou - relativizací hodnot, tradic, kultury, morálky tak špatné nebo zda je to s námi lepší než se na první pohled zdá a než někteří, zvysoka se dívající posuzovatelé říkají?

Já v módní vzývání relativizace hodnot nevěřím, resp. se ho velmi obávám. Proto vím, že se s ní musíme permanentně utkávat a že se s ní nesmíme nikdy smířit. Jak máme z tohoto hlediska hodnotit dnešní masové putování na hřbitovy, moderním automobilismem (než ho ekologičtí aktivisté zakážou) paradoxně velmi usnadněné? Je autentické nebo je jen rutinou a formální povinností? Není dokonce jen jistým snadným odpustkem, placeným námi živými zesnulým za to, že je v roce nenavštěvujeme častěji? Nemám na to jednoznačný názor.

Udělal jsem v psaní přestávku a šel jsem na nedělní návštěvu dušičkového hřbitova. Bylo to přesně takové, jaké to být mělo. Pršelo, lidé přesto nikam nespěchali. Šli klidně, znovu a znovu zapalovali deštěm zhasínané svíčky. Vzájemně se zdravili a měli pocit jisté pospolitosti. Měl jsem hezký pocit a znovu jsem si uvědomil, že je naší povinností přenést svátek zesnulých dalším generacím, tedy do dvacátého prvního století, do éry internetu, mobilů, e-mailů, esemesek a dalších velmi nebezprostředních forem lidské komunikace. Bylo by hrozné, kdybychom na hřbitovy chodili jenom virtuálně, jenom jako.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 1.11.2001