Hlavní strana » Články a eseje » Zahraničně-politická gesta…

Zahraničně-politická gesta nebo zodpovědnost?

Články a eseje, 28. 2. 2002

Nedávná vystoupení českého premiéra vůči Rakousku a Palestině (či Izraeli) vyvolala - a to nejen u nás - nové kolo diskusí o chování politiků a o podstatě zahraniční politiky.

V celém polistopadovém období se nám v naší zemi v souvislosti se zahraniční politikou neustále vrací staré známé téma morálky vs. cynismu a přetvářky. Občas se vynoří v poněkud zdramatizované podobě - typu opakovaná pozvání dalajlámy či Salmona Rushdieho panem prezidentem nebo cesta předsedy vlády do Číny (a zkoušení ho novináři z toho, zda tam při svých jednáních dostatečně zmiňoval problém nedodržování lidských práv), ale velký náboj tohoto typu mělo i hodnocení událostí v Jugoslávii, postoje k Bruselu, k Haiderovi, k obchodu s Iránem, k postkomunistickému Rusku, k vývoji na Slovensku a jeho hlavním aktérům, atd.

Toto, tak zvané dilema morálky a cynismu jsem vždy odmítal jako falešné z jednoho hlediska a jako příliš pohodlné z hlediska druhého. Navíc si myslím, že v těchto věcech neexistuje žádný vnější arbitr a žádné apriorně správné řešení. Přimlouval jsem se proto za realismus, protože ten je podle mého názoru jedinou cestou jak se zbavit iluzí a neupřímnosti. Vždy jsem též odmítal povýšené, nezodpovědné odsudky, které naznačují, že je realismus přímou výzvou k amorálnosti či nemorálnosti, k přetvářce či k používání dvojího standardu.

Chceme-li se těmito věcmi zabývat vážně, musíme zásadně oddělit sféru soukromou a sféru veřejnou, což se u nás v těchto debatách obvykle nedaří. Jednotlivec je ve své volbě svobodný, může proto pojímat morální principy zcela absolutně a může podle nich i jednat. Může říkat: „budu vždy dělat to, co je správné - bez ohledu na důsledky“. Ale politik či státník tuto absolutní svobodu nemá. On není odpovědný pouze svému svědomí, neboť jemu bylo svěřeno chránit a prosazovat zájmy své země. Doma, ale i v Rakousku, Izraeli, Bruselu. Díky tomu nemůže zůstat u čistoty svého motivu, ale musí se zabývat i důsledky svého jednání.

Musí porovnávat jeden zájem (či cíl) s dalšími, paralelně existujícími zájmy. Nežije ve vzduchoprázdnu, ale velmi pozorně musí sledovat „okolnosti“. Slavný anglický filosof Edmund Burke před více než dvěma stoletími řekl, že jsou to právě „okolnosti, co způsobuje, že jsou ta či ona politická schémata lidstvu prospěšná nebo nebezpečná“. Kdo to nechápe, je „z metafyzického hlediska blázen“. Jinak řečeno, problémem je volba rozhodnutí v konkrétní situaci a nikoli automatická aplikace obecného principu.

Jeden z nejznámějších liberálů 20. století Isaiah Berlin v podobném smyslu řekl, že „nutnost volit mezi absolutními požadavky je něco, čemu se člověk nemůže vyhnout“. Čili není to přetvářka ani cynismus, ale ve své podstatě tragická stránka lidského života, ze které nelze uniknout. Tím vůbec není řečeno, že nejsou i cyničtí a falešní politikové, ale v tom problém politiky není. Problém politiky vidím v odpovědnosti oproti usilování o bonmoty, oproti oslňování svou vlastní bystrostí, oproti chvilkovému vítězství v konkrétní diskusi, oproti tvrdému pokoření partnera svým nečekaným argumentem. Z tohoto hlediska je bohužel pravda, že tomuto postulátu nedávná vystoupení našeho předsedy vlády neodpovídala, což je pro naši zemi velmi špatné.

Ještě daleko horší by však bylo, kdyby byla tato vystoupení promyšleným kalkulem do předvolební situace, kdyby mířila výlučně domů a kdyby se o zahraničně politické důsledky jejich autor nestaral. Ale abych jen nekritizoval - dopis prezidenta Havla egyptskému prezidentovi byl mimořádně šťastným tahem, v aktivitách pana prezidenta bohužel tahem velmi ojedinělým.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 1.3.2002