Hlavní strana » Články a eseje » Nálada v Americe měsíc poté

Nálada v Americe měsíc poté

Články a eseje, 18. 10. 2001

Přesně jeden měsíc po útoku na Ameriku jsem strávil tři dny na mezinárodní konferenci o měnové politice, kterou pořádala americká centrální banka, tzv. Federal Reserve System, v středoamerickém městě na Mississippi, v St. Louis. Moc jsem váhal, zda tam třetí den po odvetných útocích na Afganistán vůbec jet (a vystoupit tam s dávno slíbeným projevem na téma „Význam transparentnosti v politice centrální banky“), ale asi to bylo dobře – Američané to brali jako výraz tolik potřebné solidarity a vážili si toho. 

Dnešní nálada v Americe se dá popsat jediným slovem a to slovem nejistota. Politikové sice navenek předvádějí jistotu, rozhodnost a rezolutnost, protože jak říká R. Higgs „v případě výjimečné situace jsou demokraticky zvolení politikové nuceni něco okamžitě udělat, protože jinak vypadají jako nerozhodní a nekompetentní řešit krizi“ (v bulletinu Národního centra pro politickou analýzu v Dallasu), ale to bohužel není všechno. Obyčejní lidé se tváří jinak než politikové, protože se obávají, že věci nejsou pod kontrolou a že dojde - stejně jako tomu bylo vždycky v minulosti - k přehnané politické reakci (a připomínají neblahé zkušenosti z 1. i 2. světové války). Všude je cítit viditelná zaraženost, převažuje obrovské zklamání z neschopnosti ubránit se takové brutální demonstraci nenávisti vůči jejich vlastní zemi, život je zřetelně přibrzděn.

Tento text píšu v sobotu v poledne za letu ze St. Louis do New Yorku a v letadle pro 200 cestujících je nás jenom 14. Letiště jsou téměř prázdná, města jsou bez obvyklých zablokovaných ulic a silnic, průjezd města autem je naprosto volný – ale každou chvíli je policejní kontrola. Na autech vlají americké vlajky, lidé nosí odznaky s vlajkou a „dvojčaty“ Světového obchodního centra, konají se vzpomínkové slavnosti, vyhlašují se minuty ticha, dělají se sbírky na pozůstalé, volá se po patriotismu.   

První reakcí Američanů byl vztek, zloba a snaha rychle něco udělat, ale to už ustoupilo analýze, což je dobře, ale i rostoucí nejistotě, což už je méně dobře. Všichni se ptají, kde a kdy vznikl onen sebeuspokojený a bezstarostný klid minulé éry? Kdo a co opomněl? Připomínají se dřívější hrozby. Vlivný washingtonský institut AEI  ve svém časopise připomíná slova R. Perleho z 6. října 2000: „je jen otázkou času, kdy dojde k velkému teroristickému útoku, podobnému útoku na Světové obchodní centrum v únoru 1993. Může se to stát zítra, může to být za rok, ale stane se to. Je to jenom otázkou času.“ 

Chladnější hlava vede komentátory od výlučného soustředění se na bin Ládina k obecnějším příčinám a souvislostem. F. Zakaria argumentuje v Newsweeku, že „problémem není to, že bin Ládin říká, že jde o náboženskou válku proti USA. Problémem je, že se ukazuje, že s tímto jeho názorem v islámském světě souhlasí milióny lidí“.

Znovu je vhodné použít slovo nejistota. Více a více Američanů se dnes např. ptá, proč je veden útok na Afganistán, když je evidentní, že „ani jeden Afgánec není na seznamu teroristů, podezřelých ze spáchání útoku 11. září.“ Arabský svět se probírá shora i zdola, zleva i zprava. Probírá se nevyřešený arabsko-izraelský konflikt. Hledá se, co udělala Amerika špatně – je chybou americká zahraniční politika nebo to, že si arabský svět spojuje modernizaci s westernizací a amerikanizací a že ji proto odmítá? Najednou se připomíná i ex-prezident Nixon a jeho slova z roku 1969, že „si Izraelci musí uvědomit, že jsou naše zájmy založeny principiálně na podpoře svobody a ne výlučně na podpoře Izraele.“ T. L. Friedman píše v New York Times (10. října), že „USA chce udělat svět bezpečný i proto, aby mohl i Izrael být svobodný, ale nemůže udělat svět bezpečný pro to, aby Izrael mohl okupovat Západní břeh podle biblických map.“ To je obrovský posun.

J. H. Makin (v newslettru AEI) hovoří o nekvantifikovatelné nejistotě a z toho vyvozuje, že jedinou jistotou se stává to, že jsou „jakékoli ekonomické prognózy na rok 2002 nemožné. Částí ozdravného procesu bude zvyknout si na tuto nepříjemnou skutečnost.“ Připomíná, že válka Bushe staršího v Perském zálivu před 10 lety vedla k tomu, že se růst HDP o 1% ve čtvrtletí zahájení války změnil za půl roku v pokles HDP o 3%. Dnešní nejistotu považuje za 2-3 krát větší než tehdy! A dodává, že „americká ekonomika rychle oslabovala už před 11. září.“

Ale pesimismus není na místě. Nikdo mi neuvěří, že letadlo se mnou právě teď klesá ke Kennedyho letišti v New Yorku. Věže Světového obchodního centra tam chybí, ale toto obrovské, mocné a pyšné město tam stále je. A já věřím, že i bude.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 13.10.2001