Hlavní strana » Články a eseje » Co vytvořil toleranční patent?

Co vytvořil toleranční patent?

Články a eseje, 26. 1. 2000

Okamžikem vzniku „tolerančního patentu“ vzniká v naší zemi nová politická situace. Spor o interpretaci tohoto dokumentu bude jistě dlouhý, bude také z pochopitelných důvodů velmi konfliktní, ale všichni by měli přiznat, že se jedná o veřejnou, velmi podrobnou a přesnou, všem k přečtení předkládanou dohodu, která definuje podmínky tolerance menšinové vlády. Proto používám z našich dějin známý termín – tzv. toleranční patent.

Opoziční smlouva, podepsaná před devatenácti měsíci, od ODS nevyžadovala v parlamentu žádné souhlasné hlasování. Vyžadovala „jen“ nevyslovení nedůvěry vládě vzniklé na bázi této dohody. Nyní však ČSSD potřebuje více a neumí si to zařídit bez nás či bez porušení opoziční smlouvy. Potřebuje souhlasné hlasování o třetí (podle nás již poslední možné) verzi státního rozpočtu na rok 2000. ODS proto hledala argumenty zda a za co tento souhlas eventuálně poskytnout. Nic více a nic méně v tom nebylo a není.

Jestli se teď někdo ušklibuje a říká, že se jedná o politický obchod a jakémukoli politickému obchodu rovnou dává záporné znaménko, pak s ním nemohu souhlasit. Buď něco dělám z lásky (či nenávisti), případně z jakéhosi absolutního přesvědčení o správnosti tohoto kroku a nebo hledám „cenu“, která tento krok vyváží. My jsme se rozhodli, že nám to v tomto případě „stojí za to udělat“, protože se nám – po dlouhých týdnech úmorných jednání – podařilo vytvořit něco, co v daných politických podmínkách považujeme za rozumné, přínosné a užitečné, a to nejen pro nás. Tím je vymezení (a nemůže to být jinak než formou zúžení) podmínek či mantinelů tolerance vlády, která nemá většinu a proto o tuto toleranci musí bojovat, resp. musí za ni něco obětovat.

Rozebírat právě podepsané toleranční podmínky cílem tohoto textu není. To jistě udělají jiní. Chtěl bych tento krok zasadit do širších politických souvislostí, neboť se mi zdá, že díky němu u nás vzniká něco nového.

Jsme v roce 2000, jsme v zemi, kde již deset let existuje nezpochybnitelný demokratický systém. I proto jsme zažili – někteří z nás samozřejmě velmi neradi – výměnu vlády pravicové za levicovou. Nenávistná a nepřátelská předvolební rétorika socialistů, kulminující v letech 1995-98, musela v každém demokraticky a svobodomyslně uvažujícím člověku vzbuzovat velmi oprávněné obavy ze zásadního obratu směrem doleva. Tedy do směru, kam – i když s jinou rétorikou a poněkud jinými formami – od samotného počátku směřovala i „hradní“ skupina (zahrnující kromě různých občanských iniciativ také obě středové strany – KDU-ČSL a US). To sice platilo vždycky, ale přibylo vážné nebezpečí, že volební pat roku 1998 poprvé za celé desetiletí propojí tuto hradní koalici s ČSSD a že bude ODS – a s ní i pravicová politika – zcela mimo hru.

Všichni také dobře víme, že v červnu 1998 lidovci a unionisté tuto možnost „prokoučovali“, protože chtěli mnohem více, než jim z volebních výsledků náleželo.

Jako reakce na to vznikla Opoziční smlouva, která v naší zemi umožnila – jak dnes a denně vidíme v parlamentu – zachovat pravolevé soupeření a která překazila možnost realizovat ty plány, s nimiž socialisté původně přicházeli k moci.

Znamenalo to však něco ještě daleko důležitějšího. Vedlo to k posunu, po kterém naši moralistní kazatelé všeho druhu celá léta tolik volali. Z politické scény začala mizet ona – povětšinou jen iracionální – nenávist a ke slovu přišlo soupeření politických zájmů (a programů).

Ne náhodou právě v těchto chvílích začala ODS vést jednání o supervelké koalici. Byl to pokus přeměnit nepřátelské vztahy mezi stranami na racionální pole hledání nejvyššího společného jmenovatele různých, spolu soupeřících, ale zcela legitimních zájmů. Byl to pokus – i při zachování odlišnosti těchto politických zájmů – nalézt východisko i pro společnou formulaci zájmu vyššího, zájmu národního. Tento pokus zablokovaly v roce 1999 KDU-ČSL a US v podstatě ze stejných důvodů jako v letech 1997 a 1998. Je to jistě škoda, ale znamená to mimo jiné, že tyto strany nepostřehly, že u nás dochází ke změně obsahu a stylu politického soupeření.

Je dobře, že si naše největší levicová strana svou odpovědnost uvědomila a že byla její odpověď na tyto naše iniciativy racionální. Šlo v nich o hledání názorového průniku na věcné úrovni, o hledání schopnosti spolu hovořit a jednat i při plném vědomí rozdílnosti politických názorů a především o hledání schopnosti kompromisu. Šlo o převedení neplodného moralizujícího poučování do reality, šlo o uskutečnění toho, o čem u nás leckdo rád jen teoretizuje. V praxi jsme potvrdili, že koalice mezi ODS a ČSSD možná není, ale že dialog možný je. Díky tomu se z nepřátel stávají soupeři. Náš demokratický oponent je někdo, s kým sice nesouhlasíme, ale koho respektujeme, protože je nositelem mandátu, který získal ve svobodných volbách. My v naší zemi chceme jinou vládu, ale to neznamená, že jen proto jsou naši soupeři lumpové, bandité a zloději a že si budeme přát cokoli „vázat do jejich kůže“.

Zkusme uskutečnit normální soupeření politických stran. Bude-li i nadále programem některých stran, že vše, co od nás jest, od ďábla jest, daleko se nedostaneme. I tak by však měla být naše budoucí odpověď na tyto ataky klidná, protože my si – na rozdíl od nich – dobře uvědomujeme, že vzniká nová situace. Věřím také, že se celá naše politická scéna touto cestou začne kultivovat. Opoziční smlouva předurčila, že jedna strana nese vládní odpovědnost a že druhá stojí proti ní v opozici. Toleranční patent vymezuje přísněji a přesněji podmínky tolerance.

Václav Klaus, 26.1. 2000