Hlavní strana » Články a eseje » Zpochybňovači mluví o…

Zpochybňovači mluví o ukradené revoluci

Články a eseje, 28. 4. 2000

Člověku je někdy až protivné připomínat a stále znovu vysvětlovat některé základní a často zcela samozřejmé věci. Neposlouchat argumenty bylo ostatně mistrovskou taktikou komunistů, úspěšně používanou v minulém režimu, protože to otrávilo každého více než dokonale. Dnešní zpochybňovači našich devadesátých let uvažují vlastně stejně: do nekonečna opakují slova o neúspěchu, o nevyužité šanci, o ukradené revoluci, o vytunelování celé země, o blíže nespecifikované možnosti jakési alternativní transformace, o možnosti moudrých a vyvolených diktovat (a podle připraveného „jízdního řádu“ či plánu usměrňovat) vývoj společnosti. My stokrát odpovíme, vysvětlíme, uvedeme spoustu argumentů, ale nic se neděje. Tito lidé argumenty nevnímají a nadále, bez začervenání se, provádějí nepřetržitou nehoráznou „masáž“ občanů naší země.

Ti samozřejmě realitu, ve které žijí, cítí lépe a daleko přesněji než tito otravovači nálad, ale nabídka, kterou touto cestou lidé dostávají: za žádný Váš neúspěch nemůžete Vy sami, ale někdo jiný, je velmi lákavá. A těžko se dá oželet.

Otravovači nálad naše argumenty sice neslyší, ale přesto se jim musí stále odpovídat. Měli bychom se také pokusit naše odpovědi precizovat a „kanonizovat“. Zde je jedna možnost.

V procesu desetileté změny našich životů výrazně převažují plusy nad mínusy, úspěchy nad neúspěchy. Celá naše země je díky tomu dnes fundamentálně jiná než byla před deseti lety. Tato historická změna byla navíc provedena klidně, mírumilovně, bez otřesů, bez dramatů. Individuální dramata (či tragédie) nepřesáhly dlouhodobý průměr a hlavně nezapomínejme, že jsou v lidské společnosti přítomné vždy. Viditelnost těchto problémů a těchto dramat – lidí zdravotně postižených, starých či nemocných, lidí žijících z jakýchkoli důvodů mimo hlavní proud společnosti, lidí neúspěšných v osobním životě – je vyšší díky všudypřítomnosti senzace vyhledávajících médií, ale nikoli díky tomu, že jich je dnes více než v minulosti.

Životní úroveň (a rozsah ekonomické aktivity) závěru komunismu udržet možné nebylo. Transformace proto nejprve znamenala pád, ztrátu – důvody teď není možné podrobně vyjmenovávat. Nebylo možné jen pokračovat, bylo nutné leccos zrušit, ztratit, odepsat, opustit. Opravdu to naši čtyřkoaličníci, impulsisté a bývalí studenti nevědí? Nebo to snad zapomněli?

Leccos tedy „ubylo“ nutně, něco ale ne nutně. I v tom druhém se musíme umět orientovat. Slovo tunelování se dnes používá skoro pro všechno – i pro nevyhnutelnou transformační ztrátu, i pro různé nezdary a neúspěchy. To je samozřejmě neodpustitelný podvod, který vědomě provádějí ti, kteří toto slovo vypouštějí z úst. Objektivní transformační ztráty (náklady) jsou jednou věcí, zkusme alespoň stručně členit i ztráty subjektivní.

Na straně jedné je čistý, protože lidský, nezdar a neúspěch, omyl či chyba, jenž jsou v lidské společnosti nevyhnutelné a neodstranitelné. Neexistují pouze ve společnosti ne-lidské, ve společnosti ufonů či redaktorů Respektu (nebo snad i komentátorů MFd).

Pak je zde vždy i selhání, způsobené nedbalostí, nepozorností, lehkomyslností, nedoceněním rizika, nepřipraveností na velikost úkolu. To nepochybně minimalizovatelné je, ale ani to není vyloučitelné. Všichni jsme byli vychováni a připraveni tak, jak jsme byli, nebyli jsme žádní nadlidé, ale trval bych na jedné věci: otravovači nálad nebyli připraveni více než my ostatní a už určitě nebyli (a nejsou) méně lehkomyslní než je průměr naší země.

Nakonec zbývá podvod, neboli pokus získat něco nikoli fair způsobem, něco někomu ukrást, eventuálně něco „vytunelovat“. I to je přítomno v každé době, v každé zemi, otázkou je jen a jedině to, zda zásadní společenský otřes dělá podvody snazší či zda k nim dává více příležitostí než je tomu v stabilizované společnosti. Asi ano, ale to z toho nedělá „nepodvod“. To také není sebemenším důvodem se s tím smiřovat. Nás tyto věci trápí, otravovači nálad je používají jen jako politickou zbraň, nevěřím, že je skutečně trápí. To by se k nim vyjadřovali úplně jinak.

Zkusme uvažovat alespoň takto, zkusme alespoň takto členit problém, zkusme takto analyzovat naši dnešní realitu. Neuděláme-li to, nálepkou naší země zůstane slovo tunelování. (Nevím, ale skoro mám pocit, že si toto slovo vymyslel či k nám uvedl Miloš Zeman, což mu nemůže být nikdy prominuto. Tím tuto zemi poškodil více než kdokoli jiný.) Naše země je však jiná, je reálná, není vy- či podtunelovaná.

Václav Klaus, Večerník Praha, 28.4.2000