Hlavní strana » Články a eseje » Pomohou nám Špidlovy líbivé…

Pomohou nám Špidlovy líbivé návrhy?

Články a eseje, 18. 4. 2002

Lidé si namlouvají snad už od samotného počátku, že se věci dají ošvindlovat. Stále znovu a znovu sní například o tom, že všechny lidské problémy vyřeší peníze, že téměř vždy bude stačit, když bude stát mít k dispozici a rozdávat dostatečné množství peněz a že když mu peníze nebudou stačit, je možné je bez nepříznivých následků natisknout nebo je možné neméně lehkomyslně zadlužit následující generace, od kterých se očekává, že si někdy v budoucnu s takto vzniklým dluhem poradí.

Zdá-li se někomu tento můj popis problému nadsazený, mýlí se. Kolem nás, v České republice začátku dvacátého prvního století, se návrhy tohoto typu objevují dnes a denně, i když již byly mnohokrát odmítnuty jako naivní a neproduktivní a i když většina z nás z vlastní zkušenosti z komunistické éry ví, že mají evidentně negativní doprovodné účinky. Vladimír Špidla je však - zdá se - nepoučitelný, minimálně to platí v těch okamžicích, když navrhuje takové věci, jako je např. zvyšování minimálních mezd nebo sociálních dávek jako způsobů řešení sociálních problémů - nezaměstnanosti, chudoby (či absence bohatství) nebo já nevím čeho.

Strašně moc bych chtěl vědět, co si o tom on a další autoři těchto a podobných myšlenek opravdu myslí, zda tomu věří nebo zda to chápou jako účinný populismus. Myslí si skutečně, že se tím, že stát donutí firmy, aby svým pracovníkům platily vyšší mzdy, než jak velký je „produkt“, který tito pracovníci vytvářejí, změní něco k lepšímu? Nechce se mi tomu věřit. Ekonomové jim říkají zcela rezolutně a zcela přesvědčivě, že to příjemce nízkých mezd spíše poškodí, než zvýhodní, že je to vytlačuje z práce, že to v zemi jako celku sníží zaměstnanost, nikoli nezaměstnanost. Říkají jim, že je pro lidi s nejnižší kvalifikací lepší pracovat s relativně nízkou mzdou než nepracovat a nedostávat mzdu žádnou. Říkají jim i to, že existuje více méně pevná mzdová struktura a že zvýšení minimálních mezd vede ke „mzdovému vzlínání“, a v důsledku toho ke zvýšení všech mezd. Opravdu to vláda sociální demokracie a její ministr práce a sociálních věcí nevědí? Vědí nebo nevědí to příjemci těch nejnižších mezd? Vědí nebo nevědí to jejich zaměstnavatelé? A co si o tom myslí voliči?

Totéž se týká sociálních dávek libovolného typu. Pomůže nám v něčem plošné zvyšování sociálních dávek a rozšiřování počtu jejich příjemců? Jsou všichni lidé, kteří dostávají sociální dávky, opravdu chudí? Je zvyšování sociálních dávek pro jejich příjemce zvyšováním motivace k tomu, aby pracovali, zvyšovali si kvalifikaci, vzdělávali se, hledali si zaměstnání, snažili se? Na všechny tyto otázky je moje odpověď jednoznačně negativní. Je přece úplně jasné, že pro každou lidskou společnost platí jednoduchá, velmi „lidská“ závislost, která říká, že čím větší jsou sociální dávky, tím větší je zájem tyto dávky dostávat! Atraktivnější se při vyšších dávkách stává žít ze sociálních dávek (a z případných doplňkových příjmů v šedé ekonomice, které si u nás nemálo příjemců sociálních dávek umí poměrně snadno obstarat) než z práce! Neví to dnešní vláda? Nevědí to zodpovědní politikové i z těch nevládních politických stran, které s ní o těchto věcech tak často v parlamentu souhlasně hlasují? Nevědí, že dlouhodobý „pobyt“ ve světě sociálních dávek vytváří u člověka zvláštní stav závislosti či návykovosti, který se jen velmi obtížně opouští? Že je to drogová závislost svého druhu? Že je to stav, který se velmi špatně opouští i díky postupné ztrátě kvalifikace a tím i budoucí zaměstnatelnosti?

Nenamlouvejme si, že nám tato či podobná líbivá sociální opatření skutečně pomohou. Nepomohla nikdy, nikde, nikomu. Nepomohou ani u nás na počátku nového století.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 19.4.2002