Hlavní strana » Články a eseje » Cesta do Austrálie

Cesta do Austrálie

Články a eseje, 7. 6. 2001

Na pozvání Centra pro nezávislá studia (CIS) jsem v letošním květnu, už po druhé, navštívil dalekou Austrálii a pronesl tam řadu přednášek – na mezinárodní konferenci, na univerzitě v Adelaide a v několika veřejných prostorách a setkal se s předními politiky. Před deseti lety jsem byl v západní Austrálii a na Novém Zélandě, tentokráte v australských horách (Blue Mountains), v jižní Austrálii a samozřejmě opět v Sydney.

Nejsem žádným znalcem australské politiky, ekonomiky, kultury či životního stylu, ale za týden člověk chtě nechtě leccos postřehne. Je to v každém případě země relativně velmi bohatá a pro našince až příliš easy-going. Na první pohled to vypadá, že všechno jde opravdu snadno. Není vidět unavené, nervózní, spěchající tváře. „Výkon“ v té či oné profesi – a já mohu mluvit o hotelích, restauracích, letištích, univerzitách, ale i o řidičích či o správcích farmy, která má 35 000 ovcí, o politicích, businessmanech, profesorech – je předváděn bez výrazu uštvanosti, bez zpoceného obličeje a bez zmačkaných šatů.

Austrálie je obrovským kontinentem, ač má jen 18 miliónů obyvatel. Neustále se tam proto cestuje. Jet autem na večeři či návštěvu 45 minut je považováno za normální, vyjet si z Adelaide podívat se na farmu, která je půldruhé hodiny cesty autem je něco, o čem se vůbec nemluví. Ale vesměs se pilně pracuje. Jednu noc jsem strávil v Sydney u ředitele CIS a v 7 hodin ráno jsem jel na letiště. Tři jejich děti (v základní a střední škole) už ale v tu chvíli nebyly doma a nevrátí se domů dříve než v 5 - 6 hodin odpoledne. Do práce jezdí kdekdo radši před sedmou, aby se vyhnul nacpaným ulicím a silnicím a vrací se až večer.

Země je to krásná. Před deseti lety jsem na severu viděl tropy či subtropy s krokodýly a plantážemi bavlny, nyní „modré hory“ s neuvěřitelně krásnými skalami a údolími (kombinace Grand Canyonu v USA s australskou buší), ale i zelené farmy kolem Adelaide s eukalypty, ovcemi, koňmi a kravami – každá z těchto farem měřila desítky km², ale neméně pozoruhodná je Sydney se svými 4 milióny obyvatel v zahradních čtvrtích, s plážemi a surfováním, s mrakodrapy v centru i s avantgardní operou.

Země je poměrně dost „postátněná“, s vysokým podílem státem organizovaných „veřejných statků“ – dopravy, škol, silnic, kultury, sportu, ale soukromý ekonomický sektor je v dobrém stavu (až na jednu před několika lety zkrachovalou banku či pojišťovnu, která dodnes stojí daňové poplatníky spoustu peněz). Volební systém je většinový, takže dominují 2 velké strany – Labour Party (anglického stylu) a liberálové, kteří jsou dnes ve vládě. Poměrně významné postavení mají ve federaci jednotlivé státy, zejména New South Wales, který představuje přes 30% obyvatel a přes 40% HDP celé země. Mluvil jsem s předsedou tamní vlády, s řadou ministrů, s předsedou dolní i horní komory parlamentu tohoto státu a všichni mají v relativně volné australské federaci pocit nemalé autonomnosti.

Seděl jsem v parlamentu hodinu při interpelacích a je škoda, že to naši televizní diváci nevidí. Naši poslanci jsou proti australským téměř „zlatí“, pozorní a ohleduplní, já už bych jednání sněmovny dávno přerušil, ale John Murray byl ve svém živlu. Nakonec opozice (v tomto státě je to opačně než ve federaci, čili liberálové) odešla za sálu a jednání skončilo.

Mají tam samozřejmě i své nacionalisty, bojující proti přistěhovalcům, shromážděné ve straně s názvem One Nation, ale ti se v minulých volbách nedostali do parlamentu, ač získali 8,43% hlasů – i to je důsledek většinového systému, který u nás někteří tolik nechtějí. Země stále patří do Britského společenství národů a hlavou státu je proto britská královna. V roce 1999 se o tam uskutečnilo referendum a 55% voličů (převážně z venkova a s nižším stupněm vzdělání a nižšími příjmy) hlasovalo pro pokračování tohoto uspořádání. Čili nic se nemění.

Mají i svůj nemalý restituční problém. Sílí tlak na řešení práv původních obyvatel Austrálie, tzv. aboriginals. V minulosti byl přijat zákon, podle kterého mohli původní obyvatelé vznést nárok na cokoli – pouze na základě ústního prohlášení! To samozřejmě naprosto zneklidnilo australské farmáře i „těžaře“, kteří ztráceli jakoukoli perspektivu ohledně své budoucnosti, takže v roce 1998 byl přijat zákon úplně jiný.

Austrálie má pocit, že je na konci světa, a proto se snaží o světě co nejvíce vědět. Zahraniční zprávy v novinách jsou velmi kvalitní a co všechno vědí o naší zemi je úctyhodné. Více než my o nich.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 8.6.2001