Hlavní strana » Články a eseje » Po deseti letech: pár slov o…

Po deseti letech: pár slov o naší netrpělivosti

Články a eseje, 13. 11. 1999

Sedmnáctého listopadu roku 1989 se náš národ probudil do stejně socialistického dne, jako byly všechny ty předchozí. V politických kruzích to sice už vřelo, ale život běžného člověka by stejný jako dříve. Kdyby tento člověk upadl do spánku jako Šípková Růženka a kdyby se probudil právě dnes, asi by si myslel, že je v úplně jiné zemi. Nevěřím, že by jeho slova byla plná netrpělivých frází dnešních novin, které je možné shrnout do hesla: všechno je špatně.

Kdybych chtěl zdůraznit jedno jediné slovo, které by charakterizovalo prvních deset polistopadových let, pak bych si asi vybral slovo netrpělivost. A dodal bych k tomu, že důsledkem této netrpělivosti byla a je permanentní nervozita a rozčílení. Někdy snad mohla být netrpělivost ku prospěchu věci, protože nás poháněla dopředu, většinou však působila kontraproduktivně a pohybu vpřed bránila. Stála u kořene mnoha sociálních, řady ekonomických a legislativních, a téměř všech mediálních pohybů, procesů a proměn naší společnosti.

Tyto naše postoje jsou sice v lecčems pochopitelné, ale jsou strašlivě krátkozraké. Snad to máme v národní povaze, snad je to úděl typický pro lidstvo vůbec, ale je to tak. Jsme schopni jednorázových akcí, nikoli trvalosti. V žádném případě nechci např. podceňovat naše předlistopadové protesty. Asi to nebyla žádná náhoda, že se vždy odehrávaly při nějakém výročí. Důsledný skeptik by se ale asi zeptal: kde byly všichni tito lidé v mezidobí mezi těmito daty a co dělali?

Českému národu pravděpodobně nebylo do kolébky vloženo nějaké spontánní kolektivní hrdinství. Spíše u nás byla schopnost tu a tam se vzepnout k činu, a to většinou k činu bezmála zoufalému. Bývalo to v situaci, která přestávala vyhovovat už i oné pověstné mlčící většině. Všechny tři důležité převraty, které se na našem území odehrály v tomto století – vznik republiky v říjnu 1918, květnové povstání v Praze v květnu 1945 a listopadový konec komunismu v roce 1989 – následovaly po relativně dlouhém období všelidového ticha, do něhož jen osaměle zaznívaly hlasy několika odbojných jedinců. Ke zlomu došlo vždy až ve chvíli, kdy režim ztratil veškerou soudržnost a mezinárodní oporu. Rychle dodávám, že to hodnotu odbojových činů nijak nesnižuje. Jenom to snímá brýle některých růžových iluzí, které máme tak rádi.

I při hodnocení 17. listopadu 1989 se musíme ptát nakolik zapracovala ona zmíněná netrpělivost a téměř celonárodní nesouhlas se zoufalými praktikami zcela zerodovaného a de facto již odumřelého komunismu, a nakolik šlo o proces širší mezinárodní změny, postavené na změnách v našem okolí a na dohodách mezi USA a tehdejším SSSR, který – z podstaty své vlastní krize – nemohl své satelity nadále udržovat při „umělém dýchání“.

Faktem zůstává, že symbolické datum, připomínající historickou událost roku 1939, dynamice zvratu prospělo. Ne náhodou jej odstartovali studenti, a právě oni byli v první fázi důležitým příspěvkem k tomu, že nedošlo jen ke kosmetickému předání moci komunistů dosud etablovaných do rukou komunistů před lety odstavených (ale po celou dobu na toto převzetí pečlivě připravovaných). Jaké muselo být jejich překvapení, když začali zjišťovat, že reformní ideje socialismu s lidskou tváří ztratily všechnu přitažlivost. A je otázkou, zda pochopili, že to byli právě oni (a jejich bezskrupulózní minulost), kdo jakékoli podobné „ideály“ důkladně a trvale zdiskreditovali. Podle toho, jak se řada z nich dnes v nových či staronových funkcích chová, se zdá, že to nepochopili dodnes.

Moc po 17. listopadu nepřevzali obrodní komunisté. Nebyli to oni, kdo diktoval povahu budoucího uspořádání, i když se o to pánové Mlynář, Kohout a někteří další moc snažili. Společnost byla ve svém jádru naštěstí mnohem dospělejší, než oni očekávali, a vynutila si plynulý přechod ke standardní demokracii západního typu. Přes marné pokusy zástupců (do značné míry samozvaných) elit udržet při životě – od samého zrodu planý – hybrid zvaný Občanské fórum a zabránit vzniku legitimních politických stran a tím i pluralitního parlamentního uspořádání, přes všechny „třetí cesty“ a „rady moudrých“ došlo relativně brzy k rozštěpení OF a k vytvoření ve světě běžného bipolárního systému politické pravice a levice.

Na pravici u nás hned po svém založení dominovala ODS. Tato strana reprezentovala již započatou ekonomickou transformaci, a to jak ideologicky, tak personálně. Po celou dobu své existence se hlásila a hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám, což byly hodnoty pro značnou část veřejnosti, odmítající praktiky komunistů a poté části OF, velmi atraktivní. Mnohem delší cestu ke své sebeidentifikaci musela urazit levice (proto teprve až o pár let později splynula většina počátečních levicových uskupení se sílící Zemanovou ČSSD). Zbytek politického spektra se vždy v určitých vlnách hlásil ke „středu“, aniž by tuto polohu přesněji definoval. Střed vidím jako poměrně rozlehlé řečiště, kam se vejde nejen US a KDU-ČSL, ale též rozmanití zelení, národní socialisté, důchodci a kdo ví, kdo ještě. Řekl bych, že ústředním rysem „stran středu“ je amébovitá schopnost přimknout se vždy k tomu pólu, který v daný moment považují za silnější.

Hybatelem téměř všech zásadních polistopadových změn byla pravice. A právě na ni byly upřeny netrpělivé zraky občanů a médií. Ekonomická transformace, a spolu s ní i doprovodný legislativní proces, probíhala poměrně rychle. A přesto to nestačilo. Začaly se množit hlasy volající po okamžitém nadbytku, po okamžitém srovnání kroku s ekonomicky vyspělým světem, po okamžité (byť bezhlavé) integraci do systémů, jež prodělaly mnohaletý, více méně plynulý vývoj a jejichž normy a pravidla hry vyžadují, aby se s nimi každý identifikoval bez ohledu na stav země, která se k tomuto spojení chystá. Říci kdykoli v průběhu oněch deseti revolučních (nebo transformačních) let, že Česká republika není utopická země, která třísetletý vývoj např. britské demokracie zvládne za pár týdnů, rovnalo se bezmála vlastizradě. Netrpělivost opět převládla nad rozumem.

Právě v této situaci začali zvedat hlavy hledači „třetích cest“, vynálezci nejrůznějších nerealistických koncepcí, salónní intelektuálové i kuloároví pleticháři, snažící se oslabené veřejné důvěry ve správnost nastoupené transformační cesty využít nikoli k sevřenému a spojenému působení s cílem dosáhnout zlepšení pro všechny, nýbrž zneužít ji k vlastním mocenským hrám, na jejichž konci má být „zlepšení“ pouze pro ně: získat větší politický vliv. Pro tento typ „elit“ není politika cestou k cíli, nýbrž cílem samotným. Vyznačují se vysokou schopností mentorovat a poučovat a téměř nulovou schopností něco doopravdy dělat. Tento typ „elit“ je jen mírně sofistikovanějším pokračovatelem sociálních inženýrů minulé doby. Svobodu by rádi nahradili poslušností a odpovědnost spoléháním se na „vyšší moudrost“.

Tyto neblahé tendence – spojené s řadou zákulisních kroků, mediálně podpořených tou částí novinářské obce, jež se vyznačuje vším jiným než analytickým rozumem a prozíravostí – vedly k dočasnému pádu pravice. Jsme zase jakoby na počátku. Zase jsou nám nabízeny moudré rady, impulsy, pokyny. Slyšíme, že je dnešní demokracie u konce. Zase mnozí vědí více a lépe a rádi by svět řídili, místo aby jej „pouze“ vnímali.

Netrpělivé volání po změnách může naši společnost vrátit o deset (a více) let zpátky. Je třeba vědět, že těmi nejméně trpělivými a zároveň nejslyšitelnějšími hlasy vládnou jedinci deroucí se k postům a prebendám, jedinci toužící po větším krajíci moci. Právě jim se nejvíce hodí inženýrský model ovládaného obyvatelstva, tj. moci téměř absolutistické. A je nepodstatné, jakou záminku nabízejí, jakým ideologickým závojem ji obalují. Od tzv. státotvorných jedinců a stran až po zřetelné extrémisty mají jedno společné: skutečný osud konkrétního člověka je jim lhostejný. Má-li někdo dojem, že právě tento vývoj u nás teď nastává, má asi pravdu. Jestli tímto hlasům neodoláme, „úkol naší doby“ nezvládneme.

Václav Klaus, Lidové noviny, 13. listopadu 1999