Hlavní strana » Články a eseje » Čím žije Amerika těchto dnů

Čím žije Amerika těchto dnů

Články a eseje, 17. 3. 2000

Na dlouho připravovanou cestu do Ameriky jsem odjel ve chvíli, kdy k nám přijela americká ministryně zahraničí. Úvahy, které papouškovala část našeho tisku, že jsem odjel schválně, by mohly být označeny za úsměvné (a pouze hloupé), kdyby nebyly jasnou a vědomou politickou kartou vytahovanou mými politickými oponenty, a to neuvěřitelně podlým způsobem. To, které názory s paní Albrightovou sdílím a které nesdílím, nijak neskrývám, za své názory se nestydím a jsem připraven – s ní či s kýmkoli jiným – o nich diskutovat. Diskutovat s možná bláhovou nadějí, že lze cizí názory změnit.

Nebyl jsem tedy ani v Brně při onom pověstném házení vajíček, ale tuto epizodu jsem v USA musel nejednou vysvětlovat. Říkal jsem, že já vajíčka neházím, ale že se v demokratické společnosti občas házejí (já sám už jsem měl tu čest dvakrát). Amerika je ve věci problému, který je v pozadí házení vajíček a který trápí i leckoho z nás, viditelně rozpolcena. Jedna část si myslí, že je jejich země povolána k tomu, aby na zbytek světa „dohlížela“ a aby ho civilizovala, druhá si ale myslí, že je tento postoj naprostým omylem. Zúčastnil jsem se tam letos i jedné vášnivé diskuse, ve které byl dokonce hájen názor, že americká účast ve II. světové válce na dlouhou dobu poškodila nejen USA, ale i Evropu (!).

I o tom všem je právě probíhající volební kampaň. Zažil jsem tzv. „superúterý“, kdy se současně konaly primárky v jedenácti státech Unie. Na straně jedné musím zdůraznit, že Amerika více než respektuje „the power of voting“ (sílu hlasování) a proto se tam nesetkáte ani s našimi smyšlenkami o nepolitické či kabinetní politice, ani s – z předdemokratické éry zděděnými – elitářskými názory vyvolených dominovat v zemi i bez mandátu voličů. Férové hodnocení jednotlivých kandidátů, podrobné informace o jejich názorech a postojích (nikoli politické soudy o nich), dostatek prostoru na jejich prezentaci je něčím, co můžeme americkým politikům jen závidět.

Horší je to, že z dnešních amerických primárek přímo čiší absence hlubších témat skutečného sporu o pojetí americké společnosti anebo (což je stejně špatné) úspěšné schovávání těchto vážných témat – a to všemi kandidáty, aby náhodou nenarazili a někoho si nerozlobili. Ukazuje se, že i v americké volební kampani chybějí v postkomunistické éře velká témata. Přispívá k tomu i celé jedno desetiletí trvající, v historii snad nejdelší konjunktura americké ekonomiky, vedoucí k nejnižší míře nezaměstnanosti, jakou si lidé dnes žijících generací pamatují. Socialismus či sociáldemokratismus (sice pod „ochranným zbarvením“ znovu módních třetích cest) tam už žádnou novinkou není a proto je mnohem nebezpečnější nová, k novému totalismu navádějící ideologie zvaná environmentalismus (neboli ekologický aktivismus). Není žádným tajemstvím, že jejím velkým zastáncem je jeden ze dvou dnešních zbývajících kandidátů na amerického prezidenta.

To všechno jsou ale „pouhé“ makroideologie. Problém vidím i ve ztrátě hodnot, míry, proporcí, váhy věcí na mikroúrovni, tedy u jednotlivců, díky permisivnímu, vše dovolujícímu, vše chápajícímu, vše schvalujícímu přístupu ke světu. Nemohu si pomoci, ale musím se se čtenáři podělit o jednu „psí“ historku. Navštívil jsem jednoho svého známého, ale ukázalo se, že ona návštěva nebyla návštěvou – a to kvůli skutečnému pánu domu, kterým nebyl onen pan profesor (a dokonce ani jeho žena), ale naprosto chaoticky se chovající jejich pes. Jeho majitelé se mi moc omlouvali a mimo jiné přiznali, že už s ním byli i u „doggy psychologist“ (u psího psychologa). K mému údivu dodali, že jejich minulý pes umřel na rakovinu a že dlouhou dobu v psí nemocnici prodělával chemoterapii. Na mou další poznámku, že se to dost prodraží, říkali, že existuje „pet insurance“ (pojištění domácích zvířat), které se vztahuje na kočky, psy a ptáky, takže se to konec konců finančně dá jakž takž zvládnout.

Nic proti ničemu, buďme „demokraty bez břehů“. Nechci si také zbytečně rozlobit naše milovníky psů, ale přesto musím říci, že si svět takto nepředstavuji. Je to od těchto lidí výraz rozmařilosti? Nebo je to jen důsledek relativního bohatství a faktické „neutratitelnosti“ peněz? Nebo snad je to projev skutečné lásky ke zvířatům? Nebo je to nemilý dopad deprimující lidské osamělosti, kterou ani v nejmenším nepodceňuji? Nebo je to neospravedlnitelná absence jiného zájmu? Nebo pouhá móda? Nevím, nejspíše v tom vidím ztrátu jasného hodnotového systému v moderním, informacemi zahlceném a proto málo přemýšlejícím světě. A na onen pověstný psychiatrův „Freudův gauč“ bych neposílal psa (a jeho psí rodiče), ale jeho lidské majitele.

Nezapomínám ale ani na to, že je Amerika velmi rozmanitá, že funguje a že svou vitalitu neztrácí, ale letos jsem si nejrůznějších otazníků kladl více než jindy.

Václav Klaus, Večerník Praha, 17.3.2000