Hlavní strana » Články a eseje » Temelín: blokády nebo dialog?

Temelín: blokády nebo dialog?

Články a eseje, 20. 10. 2000

Téma Temelín zasáhlo naši společnost snad ještě více, než bychom očekávali a určitě více, než bychom si přáli. Spojují se zde dva faktory. Jeden je racionální a celkem pochopitelný. Využívání jaderné energie je po technologické, bezpečnostní i ekonomické stránce věc nejednoduchá a trochu tajuplná. Druhý faktor je mimoracionální, ale také pochopitelný. Každá nová technická věc se setkává s různě intenzivními obavami a vytvářejí se kolem ní nejrůznější mýty.

K těmto pochopitelným a očekávatelným faktorům se přidružil faktor nový, očekávaný i pochopitelný již méně: vypjatá politizace a neskutečně předimenzované zmezinárodnění. I ti, kteří se na tomto jevu chtěli přiživit (a proto mu pomáhali na svět a proto stupňovali jeho vyhrocování), dnes vidí, že začíná žít svým vlastním životem a že je samé tlačí do kouta.

Uvedení Temelína do chodu bylo avizováno dlouhou dobu dopředu a probíhalo před očima naší i zahraniční veřejnosti. V „přímém přenosu“ jsme sledovali zavážení paliva, poslední kontroly i drobné odklady zahájení provozu. Elektrickou energii Temelín ještě několik měsíců vyrábět nebude, ale proces štěpných reakcí již začal. I „rozběhlou“ jadernou elektrárnu sice lze zastavit, ale psychologická (mnohem více než technologická) bariéra již prolomena byla.

Zemědělci s traktory, děti svážené autobusy a jakoby „občanská“ (tedy nikoli oficiální) účast regionálních politiků, to byl v minulých dnech obrázek rakouské strany hranic. Na naší straně pak předlouhé fronty kamiónů s rozčilenými řidiči a spousty nic nechápajících turistů.

Blokády způsobily v slibně se rozvíjejících česko-rakouských vztazích zbytečné škody. Jestli si jejich rakouští iniciátoři a ti politici, kteří nad nimi převzali nenápadnou záštitu, mysleli, že obrátí hněv blokádou postižených českých občanů proti českým orgánům a ten je přinutí, aby Temelín sprovodily ze světa, pak se mýlili. Stalo se (a já z toho nemám žádnou radost) něco úplně jiného. V jihočeském pohraničí začaly probleskovat protirakouské nálady a ozývají se hlasy, aby české orgány vystupovaly proti Rakousku co nejtvrději. A to není dobře.

Velmi poučné pro mne bylo setkání s předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Drábovou a jejími dvěma místopředsedy. Určitě ne proto, že bych se do té doby o problematiku bezpečnosti Temelína nezajímal (naposledy jsem ho navštívil v červnu letošního roku). Přesto bylo velmi užitečné devadesát minut poslouchat nezaujatá a politickými (či obchodními) zájmy nedotčená, suše věcná slova o tématu, o kterém létají vzduchem spíše nejapné slogany, doplněné mudrováním samozvaných „expertů“. Dozvěděl jsem se, jak velkým mýtem je údajná nepropojitelnost staré ruské s novou americkou technologií, jak neuvěřitelně pedantsky (až přehnaně a možná proto i draze) byla krok za krokem posuzována bezpečnost stavby, jak byl – zcela nad úroveň zvyklostí ve světě – připravován personál elektrárny. (S lítostí musím dodat, že jsem si též uvědomil, jak málo umějí tyto kompetentní orgány o těchto věcech mluvit s veřejností.)

Druhou, neméně důležitou věcí byla informace o tom, jak za poslední léta mezi českou a rakouskou stranou probíhala komunikace o Temelínu. Překvapila mne jedna věc. Úřad ing. Drábové nemá na rakouské straně jasně definovaného partnera, neexistuje tam žádný podobný státní orgán pro jadernou bezpečnost. Proto naši experti jednají tu s odborníky z rakouských univerzit, tu s úředníky ministerstva zahraničí, tu s jinými vládními i polovládními institucemi. Pak se nelze divit, že na rakouské straně občas nějaká informace „zapadne“.

Po tomto jednání jsem přijal ministra zahraničí Kavana. Slyšel jsem od něj ubezpečení o tom, že i jeho úřad ve věci Temelína s rakouskou stranou permanentně komunikuje. Nicméně, nemile mne překvapuje, jak náš pan ministr (i celá vláda) rezignuje na diskusi s Rakouskem a snaží se udělat moudré soudce z bruselských úředníků. Jsem přesvědčen, že jsme náš dvoustranný problém povinni umět řešit a vyřešit sami.

Právě proto jsem v pondělí Rakousko navštívil a jednal s jeho nevyššími ústavními činiteli. Potvrdilo se mi, že současné česko-rakouské vztahy potřebují ze všeho nejvíc dialog. Je třeba vrátit se k věcným argumentům, i když rakouská strana, poté co tolik nainvestovala do národního antitemelínského vzepětí, které jí zvýšilo popularitu, to bude mít těžké, aby vysvětlila svým občanům, že s Čechy je třeba mluvit a ne je pouze nutit ke kapitulaci v podobě uzavření Temelína, což je to jediné, co chtějí čtenáři rakouských bulvárních médií a příznivci radikálních regionálních politiků slyšet.

Zodpovědnější politici z Vídně jednat chtějí. To jsem si ověřil. Musíme s nimi jednat korektně a musíme jim poskytnout všechny rozumně požadované informace. Brzy jim budeme schopni poskytnout i partnery na regionální úrovni. Pokud i oni na své straně vytvoří autorizovaného partnera pro naše experty pro jadernou bezpečnost a pokud zváží, že dobrá budoucnost česko-rakouských vztahů bude stát i kus odvahy říci do vlastních řad – tváří v tvář rozdmýchaným protitemelínským náladám – i taková slova, která v Rakousku dnes nejsou v módě, pak věřím, že bude mít dvoustranný dialog výsledky. Takové výsledky, které budou k užitku oběma našim národům.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 20.10.2000