Hlavní strana » Články a eseje » Mýtus Opoziční smlouvy

Mýtus Opoziční smlouvy

Články a eseje, 4. 4. 2002

Uplynulé týdny opět zvedly nejen hladiny některých našich řek v důsledku jarního tání, ale také – v důsledku předvolebního přituhování – hladinu zájmu o termín, který se stal asi nejužívanějším obratem v politických komentářích většiny našich novin během posledních čtyř let: OPOZIČNÍ SMLOUVA.

Je to samo o sobě vlastně skoro neuvěřitelné. Nebo spíš bylo by, kdybychom dění kolem Opoziční smlouvy nerozuměli, kdybychom neznali skutečné motivy, s nimiž proti ní ve „svatém zápalu“ bojovaly zástupy složené z „hradních“ novinářů a dvou politických stran. Šlo jim totiž o to ne stokrát, ale snad miliónkrát opakovanou lež učinit pravdou, přesvědčit českou veřejnost, že jedna a jedna nemusí být dvě. Možná proto neuškodí v naprostém klidu a bez vzrušení připomenout pár jednoduchých faktů.

Opoziční smlouva se narodila jako důsledek vládní krize v listopadu 1997 a následného volebního výsledku. Vše začalo tím, že lidovci spolu s některými tehdejšími členy ODS uprostřed volebního období opustili vládu, jejímiž byli koaličními partnery, protože usoudili, že mohou jinou cestou dosáhnout daleko víc. Hradem koordinovaný pokus vytěsnit ODS z politického života však nakonec zcela nevyšel. Připusťme, že také proto, že sociální demokracie, kterou Miloš Zeman změnil z nepatrné straničky ve standardní politickou stranu, jež zabrala místo na levici politického spektra, se k „puči“ nepřidala a požadoval spolu s ODS předčasné volební střetnutí. Prezidentem vytvořená Tošovského vláda, složená z lidovců, unionistů a několika přátel Václava Havla z oblasti tzv. „nepolitické politiky“ se díky tomu stala vládou jen na několik měsíců.

Jarní volby pak pochopitelně o několik procent vyhráli socialisté, ale šokem pro organizátory celé krize bylo to, že na druhém místě s velikým náskokem skončila ODS. Lidé u nás prokázali, že se nedají zmanipulovat mediálním tlakem, že mají své vlastní hlavy a rozum, který jim řekne, jaké jsou jejich skutečné zájmy a kdo je reprezentuje. Předvolební kampaň se proto změnila na střet mezi levicí a pravicí, mezi ČSSD a ODS. Nebylo divu, že šéf vítězné strany socialistů, pověřený sestavením vlády, šel nejdříve za lidovci a jejich spojenci z Unie svobody. Byl odhodlán složit levicovou vládu za každou cenu. Proto velkoryse nabídl – podle volebních výsledků – straně s necelými 10% voličů, aby obsadila post předsedy vlády. Kdyby se tehdy Jan Ruml nezalekl nostalgických vzpomínek na svou minulost, měli jsme tady levicovou většinovou vládu a výsledky jejího vládnutí by byly asi ještě horší než jsou ty dnešní. 

Nemožnost sestavit vládu a hrozba dalších a dalších předčasných voleb, nebo dalších „prezidentských“ vlád vytvořených bez voličské účasti, vidina ohrožení vstupu země do NATO, ale především nutnost čelit zhoršující se domácí i mezinárodní hospodářské situaci vnitřní politickou stabilitou, vedly k dohodě ČSSD a ODS o umožnění vzniku menšinové vlády levice. Opoziční pravice musela dostat alespoň nějaké páky k účinné kontrole plánů, s nimiž Zeman do vlády přicházel. Popis tohoto kroku jsme zachytili na papír a podepsali jako Opoziční smlouvu, abychom si brzy nezačali vzájemně spílat, že to či ono nebylo ujednáno. Smlouvu jsme zveřejnili, protože v ní nic tajného nebylo.

Prezident a jeho věrní pochopili, že spadli do jámy, kterou vykopali jinému. Proto jsme si museli následující měsíce a roky užívat nevídané démonizace tohoto prostého ujednání.

Dnes už i někdejší rozumnější kritičtí oponenti uznávají, že se dali strhnout všeobecnou atmosférou a připouštějí, že Opoziční smlouva byla jediným možným realistickým řešením tehdejšího povolebního patu. Že se díky této smlouvě politická a hospodářská situace v zemi stabilizovala, že ČR byla přijata do NATO, že se velmi socializující plány ČSSD podařilo ODS v parlamentu částečně zbrzdit, že země urazila podstatný kus cesty do EU.

Když slyším, jak se Vladimír Špidla pokouší zvednout hladinu mediálního zájmu pro předvádění své poněkud kafkovské „proměny“ v „rázného“ politika voláním po nutnosti formálního ukončení Opoziční smlouvy, vede mě to jen ke smutnému povzdechu. Protože jde samozřejmě o nezajímavou banalitu. Opoziční smlouva byla vytvořena pro období od voleb do voleb, lidé svými hlasy rozdají karty znovu (a doufejme jinak) a smlouva automaticky zanikne, jako zanikají i vynikající léky, když projde lhůta, označená datem na krabičce.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 5.4.2002