Hlavní strana » Články a eseje » Každý Čech vysokoškolákem?

Každý Čech vysokoškolákem?

Články a eseje, 15. 3. 2001

Zase se u nás píšou petice, zase jsem ráno před parlamentem zastavován a do rukou dostávám protestní leták, zase znějí v televizní jednadvacítce strašně zkreslené argumenty, a to z obou stran sporu.

Tématem jsou vysoké školy, větší poptávka po studiu než nabídka studijních míst, skandály při přijímacích zkouškách, přecpané třídy, budovy i koleje, velmi nestejnoměrná kvalita studia, spory o úroveň různých regionálních fakult, nespokojenost pedagogů se svými platy a cíleně propagovaná teze, že máme vysokoškoláků málo a že by jich mělo být více. Do toho přišla novela zákona, která – poněkud zvláštním způsobem – umožnila paralelní existenci studentů platících i neplatících školné uvnitř systému, který školné za prvek nastolující rovnováhu a elementární spravedlnost nepovažuje.

Zkusme o tom uvažovat v širších souvislostech. Studium či formální vzdělávání je jednou z nejvhodnějších a nejúčinnějších cest jak zvyšovat to, čemu ekonomové říkají human capital (lidský kapitál). Jeho zvyšování je v nejinternějším zájmu každého jednotlivce a většina z nás to pro sebe právě s touto motivací dělá. Něco jiného je, že je výhodou i země jako celku, je-li souhrnný lidský kapitál vyšší. Proto také stát jeho tvorbu většinou podporuje.

Před mnoha staletími to začalo povinnou školní docházkou na jeden, dva či tři roky (několikaletá povinná škola byla ostatně už ve Spartě i v Athénách). To byl obrovský průlom. Potom se na jistou dobu – jako všeobecně akceptovaná norma – ustálila délka „školy obecné“ a teprve daleko později začalo dominovat tzv. základní vzdělání v délce 8-9 let. Toto se sice dodnes ještě ani zdaleka nestalo normou celosvětovou, ale připusťme, že tomu tak v našich zeměpisných šířkách v závěru 20. století už bylo. Nesplnění této normy (nastávající v nenulovém počtu případů) je dnes u nás interpretováno jako jistá forma patologické odchylky. Povinné základní vzdělání považuje stát za „veřejný statek“, poskytuje ho všem zadarmo a platí ho ze státního rozpočtu.

V průběhu posledních desetiletí však došlo k dalšímu posunu. Za normu se – ve vyspělém světě – začíná více a více považovat vzdělání střední, trvající zhruba o 3-4 roky déle a ukončované maturitou. Dovoluji si ale tvrdit, že tato norma u nás (ale i kdekoli jinde) ještě absorbována nebyla, že nebyla „zažita“ a že její nesplnění není žádnou patologickou výchylkou. Dokonce si troufám říci, že je v nemalém počtu případů tato norma „plněna“ jen a jedině jejím snižováním a jejím nedodržováním, kdy se více dbá o formu než o obsah. I v tomto případě – při velmi nerovné kvalitě škol tohoto typu – považuje náš stát toto vzdělání za veřejný statek, poskytuje ho také zadarmo a platí ho ze státního rozpočtu, resp. z daní občanů. Protože je v současnosti toto vzdělání poskytováno prakticky všem, jedná se vlastně pouze o mezigenerační platbu. Uvnitř jedné generace nic nikdo nikomu neplatí. Jsem přesvědčen, že bude trvat ne roky, ale celá desetiletí, než bude tato úroveň vzdělání (jako norma a povinnost) věcí reálnou a ne pouhou formalitou.

Něco úplně jiného je vzdělání vysokoškolské. To je věcí mimořádnou, zdaleka ne každému dostupnou. Je věcí výběrovou, vyžadující i nadání i píli, i soustředěnost a výdrž i patřičné materiální zázemí. Stát nemá sebemenší důvod poskytovat ho každému. Musí si proto – jde-li o školy státní – velmi pečlivě vybírat. Je to mimo jiné i proto, že neexistuje téměř žádná souvislost mezi poptávkou po tomto studiu ze strany zájemců o studium a následnou poptávkou po absolventech tohoto studia ze strany zaměstnavatelů. Studium, ani jeho absolvování, není nárokem na následné zaměstnání a na pracovní zařazení. Protože jde o studium výběrové, jeho financování státem je transferem nejen mezigeneračním, ale i vnitrogeneračním. Někdo, kdo nestuduje (resp. nevytváří touto formou svůj lidský kapitál), financuje svými daněmi toho, kdo studuje.

To považuji za evidentně nespravedlivé. Vysokoškolské vzdělání není veřejným statkem nabízeným každému. Proto také stát nemá povinnost zvyšovat kapacity vysokých škol do nekonečna. Musí přijmout nějaké kritérium výběru. Je to obvykle tak, že buď věří perfektnosti přijímacích zkoušek nebo musí nechat studenta platit náklady studia, tedy školné. Já zkouškám do té míry nevěřím (navíc si stejně nemyslím, že by pro kohokoli mělo být studium zadarmo) a proto jsem už dávno – a nikdy jsem to neskrýval – pro školné. Navíc jsem přesvědčen, že se tím zvýší motivace studentů, která u nás též není nijak velká. Je-li něco zadarmo, je tomu vždycky tak. 

Řekl jsem, že jsme ještě neabsorbovali střední vzdělání jako normu. Extendovat vzdělání vysokoškolské nemůžeme navíc proto, že bychom ho degradovali. Student se stane absolventem zhruba za pět let, absolvent učitelem studentů za dobu podstatně delší. Nezapomínejme na to. 

Václav Klaus, 14.3.2001