Hlavní strana » Články a eseje » Občan a obrana jeho státu

Občan a obrana jeho státu

Články a eseje, 21. 4. 2000

V naší zemi vyrůstaly celé generace v atmosféře zcela jednoznačného pohledu na vztah občana (v této souvislosti mužského rodu) a obrany země: úkol bránit vlast byl považován za jednu ze základních povinností každého zodpovědného člověka. Tomu odpovídalo i formální uspořádání, založené na povinné vojenské službě, i neformální atmosféra v zemi, založená na nechválení, netleskání pokusu jednotlivce uhnout (či vyhnout se) vojenské službě a na interpretování profesionální armády více méně jako „cizinecké legie“. Pravděpodobně to bylo spojováno i s představou, že válčení není „normální byznys“, prováděný za peníze, ale že jde o něco zcela nenormálního, mimořádného, že je to naprostá výjimka, ve které jde o bytí a nebytí. Je to proto úkol všech a ne jen úkol najmuté a zaplacené skupiny lidí.

Tento model pohledu na armádu v našich končinách dominoval více než jedno století a přiznávám se, že jsem ho jako nezpochybnitelnou věc donedávna přijímal i já. I jako předseda vlády jsem vždy považoval obranu země za úkol všech, nikoli jen některých z nás.

Tento model dostával v průběhu času výrazné trhliny. Z nich nejdůležitější asi byla buď úplná absence nebo alespoň výrazné oslabování identifikace se člověka s entitou, za kterou měl bojovat. U nás to po dlouhou dobu byla sporná identifikace se s Rakouskem-Uherskem (tak zřetelně vyjádřená i v našem „nejslavnějším“ vojákovi, ve Švejkovi), která do nás nasadila jisté vzorce chování, které – v dobrém i špatném – přežívají dodnes. V druhé polovině dvacátého století to zase byla nemožnost našeho ztotožnění se s komunistickým internacionalismem a s bojem proti „americkému imperialismu“ (opět tak zřetelně literárně vyjádřená např. Černými barony nebo Škvoreckého Tankovým praporem). V obou případech nešlo o „naši“ věc, ale o věc někoho jiného.

Další zásadní zlom znamenala devadesátá léta. Po dlouhé době vznikl v naší zemi stát, se kterým bylo možné se identifikovat. Slibovali jsme si od toho hodně, ale jak dobře víme, dlouho to nevydrželo. Toto desetiletí se totiž stalo nejen desetiletím svobody, ale i desetiletím boje proti jakékoli autoritě, proti jakémukoli celostnímu vidění, proti čemukoli, co nás přesahuje, na co nedosáhneme, čemu se musíme přizpůsobit, co není přesně podle našich představ, k čemu bychom měli přistupovat opatrně a s jistou pokorou. To se stalo trendem i mimo naši zemi, ale u nás to má některé, řekl bych téměř extremistické rysy (a je podporován lidmi, jejichž úkolem je působit přesně opačně), které by ve stabilní evropské zemi možné nebyly a které nás oslabují daleko více než je únosné. Vojenská služba je jedním z vděčných cílů těchto ataků (z tohoto tvrzení, doufám, vůbec neplyne, že bych chtěl hájit poměry v naší armádě, či kvalitu naší základní vojenské služby).

Domnívám se, že byl tento „antiautoritativní“ atak u nás proveden tak úspěšně, že je – pravděpodobně (bez nějaké externí události, po které v žádném případě nevolám) – nevratný. Pokud naše společnost v devadesátých letech připustila snadnost vyhnutí se vojenské službě, má podle mého názoru povinnost zajistit nediskriminaci těch, kteří se vojenské službě vyhnout neumí a stejně tak má povinnost zajistit fungování armády jinak. Říkám to nerad, za žádné vítězství to považovat nemohu. Je to spíše prohra.

Nemohu si odpustit alespoň stručně uvést ještě jednu poznámku, která by však vyžadovala delší a hlubší samostatnou úvahu. Vyslovil bych tezi, že je přechod k profesionální armádě spojen i s tichým přesunem konceptu válečných operací od obranných k útočným. K tomu ve světě v poslední době de facto došlo. Bránit vlast musíme jistě všichni, prosazovat ten či onen světonázor nebo to či ono pojetí lidských práv v Kosovu, Východním Timoru, Somálsku či Kypru už tak jednoduché není a není k tomu možné dostatečně motivovat vojáka základní služby. Takto zaměřené světové pořádkové služby opravdu už asi nejsou armádou v původním slova smyslu, jejímž úkolem bylo obhájení integrity vlastní země.

Má-li naše část světa pocit, že už o nic jiného než o „nové“ vojenské aktivity nejde, pak mějme profesionální armádu. Ale ani tím bych nechtěl skončit. Hledejme něco jiného, hledejme pro naše mladé muže nějakou náhradu a zkusme jinak zařídit jejich identifikaci se s naší zemí. Sportovní fanouškování v televizi k tomu nestačí.

Václav Klaus, Večerník Praha, 21.4.2000