Hlavní strana » Články a eseje » Formální nebo skutečné…

Formální nebo skutečné ukončení vládní krize?

Články a eseje, 2. 8. 2004

Vládní krize, odstartovaná v posledním červnovém týdnu nedůvěrou vedení ČSSD v možnost pokračování dosavadní vládní koalice – z důvodů katastrofálního výsledku voleb do evropského parlamentu, slabosti či faktické ztráty vládní většiny, rozpornosti programů koaličních stran, nemožnosti realizovat program ČSSD – se pravděpodobně blíží ke konci.

Nově jmenovaný premiér uspěl s opětovným vytvořením staronové vládní koalice (opět ale jen 101 poslanců), s udržením ČSSD v čele vlády a s vyhnutím se předčasným volbám. Zdá se, že právě toto bylo jeho cílem. Podepsanou koaliční smlouvu nemůže – neaktivistický – prezident ignorovat a dříve nebo později musí vládu jmenovat. Prezident se ale může a musí zamýšlet nad tím, zda nebyly ještě nějaké jiné cíle, které měla rezignace vlády – a já musím říci, že z hlediska ústavního mechanismu rezignace dobrovolná – vyřešit.

Vládní krize měla reagovat na příčiny propadu ČSSD a vládní koalice jako celku v evropských volbách. Byl-li jedinou příčinou volebního debaklu rezignovaný premiér (a spolu s ním v podstatě nekritizovaný ministr Kostelka, resp. před volbami jen dva měsíce fungující ministr Kubinyi, nezapomněl-li jsem na někoho), pak byla míra jeho, resp. jejich zavinění netušeně veliká a pak jeden z těchto hlavních viníků nemohl být povýšen do tak významné evropské funkce.

Nebo je to všechno úplně jinak? Nebo bylo cílem jen uvolnění přetlaku uvnitř volbami i jinak znervóznělé ČSSD? Jestli ano, pak si nejsem jist, zda nečlenové ČSSD, pánové Bureš, Jahn a Bublan tento přetlak uvolňují. A zda ho uvolňuje umístění pana Kühnla na obraně a ponechání pana Svobody na zahraničí.

Existence nejmenší možné vládní většiny byla zachována, ale za cenu pro veřejnost velmi špatně obhajitelných posunů uvnitř sněmovny – nečekaným odstoupením jednoho, této koalici nepřejícího poslance a přestupem jiného ke koalici od opozice (o jeho problémech s alkoholem ani nemluvě). To velké vítězství určitě není a to pro nikoho. Slabost vlády s většinou jen jednoho poslance je notoricky známá a nebezpečí opírání se v takové situaci o jiný poslanecký subjekt je též dostatečně známou věcí.

Nedovedu si představit, v čem se mohla zmenšit rozpornost programů vládních stran. Lidovci a unionisté zůstali ve vládě prakticky beze změny a nepředpokládám, že se názory jejich ministrů mohly díky této vládní krizi změnit. Zmenšení názorových rozdílů pak tedy muselo nastat posunem postojů částečně pozměněné ministerské sestavy sociálních demokratů směrem k lidovcům a unionistům – čili doprava. Je to opravdu tak? Slyším v rozporu s tím dobře, že bude teprve dnes sociální demokracie prosazovat svůj skutečný program? Pak ale Vladimír Špidla musel prosazovat nějaký program jiný, pro sociální demokracii zcela neautentický. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Možná, že jsou ještě nějaká jiná vysvětlení, která mne nenapadla. Možná, že pouze dominuje zdvořilá ohleduplnost vůči minulému vedení vlády a ČSSD a že je rétorika tak přeopatrná právě proto. Možná, že se mladší generace politiků ČSSD, KDU-ČSL a US rozhodla udělat skutečnou změnu a konečně začít řešit některé velmi urgentní problémy naší země.

Uvěří jim veřejnost? Jako prezident republiky bych tomu chtěl uvěřit, ale zatím poskytuji vládě jen jakýsi bianco šek. Účet nové vládě za tento bianco šek vystaví nejpozději za dva roky voliči. Dnes vznikající vláda se opírá o názory voličů na jaře 2002. Názory voličů v létě 2004 jsou nepochybně poněkud jiné. Uvidíme, co bude v roce 2006.

Václav Klaus, Praha, 1.8.2004