Hlavní strana » Články a eseje » Samozvaným majitelům našeho…

Samozvaným majitelům našeho životního prostředí

Články a eseje, 8. 8. 2002

Před nedávnem jsem byl krátce na Šumavě, v jedné mimořádně krásné, vzácné a proto pečlivě chráněné oblasti. Její profesionální správce, oficiální „ochránce přírody“, se se mnou dal velmi sympaticky do řeči a pokud se nemýlím, dospěl k závěru, že se mi tam skutečně líbí. Hovor zakončil slovy: „kéž byste změnil názor na ochranu životního prostředí."

Snažil jsem se mu vysvětlit, že říká-li to, je i on obětí zkresleného mediálního obrazu mé osoby a mých postojů (i když nepochybně nejen mých) a že to s mnoha věcmi ve skutečnosti bývá často úplně jinak, než jak to vypadá v médiích. Že se mi příroda líbí stejně jako jemu a že jsem – asi stejně jako on – přesvědčen o tom, že je naší povinností předat ji dalším generacím alespoň v takové podobě, v jaké jsme ji dostali my od těch předcházejících. Tímto mým výrokem byl nesmírně překvapen.

Zdá se, že nevěděl, že já (a spolu se mnou spousta stejně či podobně uvažujících lidí) nebojujeme proti přírodě a proti její racionální ochraně, ale jen a jedině proti lidem, kteří si z přírody učinili svého rukojmí a kteří přírodu zneužívají k souboji s jinými lidmi nikoli ohledně přírody, ale ohledně uspořádání lidské společnosti, ohledně svobody nebo jejího uzurpování státem, ohledně rovnosti lidí nebo o elitářské nadřazenosti vyvolených, ohledně omezování jedněch ve prospěch druhých. Tento mladý ochránce přírody asi nepatří mezi ty, kteří v médiích vedou tento souboj. Je „jenom“ zaměstnancem. Pracuje, dohlíží na to, aby se na jím spravovaném úseku neodhazovaly odpadky, aby se tam nekouřilo, nejezdilo na kole, nenechávalo volně běhat psy, atd. Nevede žádný politický souboj. O tento vzácný kousek přírody se skutečně stará. Nediskutuje o tom, jak velká má být oblast, kde je lidem zakázáno dělat téměř všechno, na jak velké části Šumavy nesmí být žádná hospodářská činnost, co všechno má být vlastníkům půdy či lesa zakazováno, kde smí či nesmí být lyžařský vlek (např. na Smrčině), atd.

Tento souboj vedou jiní. Těm nejde o přírodu, ale o jejich vlastní moc, o brzdění aktivity jiných lidí na základě jejich vlastních představ (prostřednictvím administrativních nástrojů, které oni sami chtějí mít v rukou), o monopolizování si přírody pro sebe sama. Jsou mezi nimi agresivnější i méně agresivní. Jsou mezi nimi vědomí manipulátoři lidmi i pomýlení snílkové, jsou mezi nimi lidé autenticky šetřící přírodu i lidé svým chováním přírodu velmi zatěžující. Jsou mezi nimi nepochybně i ti, kteří citlivě vnímají význam individuálních práv a povinností člověka, ale většina z nich povyšuje – lecjak definovaná – skupinová práva a nároky nad těmi individuálními. A někteří z nás – a pravděpodobně ne onen mladý ochránce přírody na Šumavě – vědí, že právě to je velmi nebezpečným nákrokem k nesvobodě a k totalitárnímu systému. Někteří víme, že absolutizace či „zbožštění“ čehokoli, tedy i životního prostředí, vždy vede – dříve či později – k potlačení svobody člověka.

Velmi často se ve sporu o životní prostředí skrývá fundamentální spor o úlohu vlastnictví v lidské společnosti. Ekologisté se vracejí k Rousseauovi, který to ostatně všechno začal a který rozmetával staré pořádky památnými slovy, že původní idyla prvobytně pospolné společnosti byla zničena objevením se vlastnictví. My ale nechceme idylu prvobytně pospolné společnosti. Někteří z nás – spolu se základním proudem ekonomie a společenských věd vůbec – navíc vědí, že dobře definované a dobře „chráněné“ vlastnictví je nutným a jediným účinným předpokladem smysluplné ochrany přírody a že naopak každé oslabení vlastnických vztahů, jak nám snad už definitivně předvedl komunismus, přírodu zásadně ohrožuje. Ekologisté přesto chtějí klíčové ekonomické instituce (jako je vlastnictví, trh a ceny) bourat. My tvrdíme, že tyto instituce jsou tou nejlepší ochranou přírody. A o tom to konec konců všechno je.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 8.8.2002