Hlavní strana » Ekonomické texty » Proč jsme přeregulovanou…

Proč jsme přeregulovanou společností?

Ekonomické texty, 29. 5. 2002

Naše společnost je zahlcena regulacemi, z nichž jen málo je skutečně potřebných. Většina je zbytečná a škodlivá. Znepříjemňují občanům život, dusí podnikání, zmenšují náš blahobyt, zpomalují hospodářský růst a oddalují naše přibližování se hospodářsky vyspělým zemím světa.

Mnoho lidí uvěřilo tomu, že je „filosofie svobodného trhu“ přežitkem a že moderní společnost má být založena na rovnocenné symbióze vládních regulací a tržních vztahů. Ve skutečnosti o žádnou symbiózu, natož o rovnocennost, nejde. Jde o násilné a nefunkční naroubování jednoho na druhé. Lidé ke své prosperitě potřebují hlavně volnost směny a svobodu podnikání. Potřebují k tomu i fungující právní řád, chránící vlastnická práva a uzavřené smlouvy. Regulace je však něco jiného. Je to snaha státu (politiků, zákonodárců, byrokratů) zasahovat do vlastnických práv a smluv a podle svého a proti vůli a zájmům svobodných jednotlivců je měnit. V tomto ohledu jde o výraz zásadního ideologického střetu mezi liberálním a socialistickým pohledem na svět.        

Abychom mohli této regulační filosofii čelit, musíme porozumět tomu, odkud se bere, odkud přicházejí regulační tlaky a čí zájmy se v nich promítají. Naivní představa, že je regulace „ve veřejném zájmu“, byla ve vědeckých kruzích dávno opuštěna. Ekonomie sama má však nejen kritiku regulace, ale i svou teorii regulace. Jejím nejznámějším tvůrcem je ekonom chicagské školy, nositel Nobelovy ceny, George Stigler (Theory of Economic Regulation, 1971), který přesvědčivě ukázal, že na regulaci trhů nemají zájem spotřebitelé, nýbrž výrobci. Regulace, která se zaštiťuje ochranou spotřebitelů, je ve skutečnosti ochranou výrobců před konkurencí.

Naše zkušenost tento závěr plně potvrzuje. Po regulaci „svých“ odvětví, trhů a profesí nejhlasitěji volají svazy výrobců, profesní komory a odbory. Ať si to připouštějí nebo ne, stávají se novodobými cechy, které potlačují konkurenci. Jejich lobbyisté vytvářejí tlaky na politiky a zákonodárce, aby jejich trhy a jejich profese co nejvíce „ochránili“. Do zákonů protlačují zbytečné a pro mnoho lidí obtížně splnitelné podmínky odborné a finanční způsobilosti jen proto, aby vstup nových adeptů na „své“ trhy co nejvíce ztížili. Lidé z profesních komor chtějí své nové konkurenty „zkoušet“, zda jsou dostatečně zdatní, aby jim mohli konkurovat. To vše v zájmu spotřebitelů. Ve skutečnosti jde o „regulaci v zájmu regulovaných“.

Další vysvětlení regulačních tlaků poskytuje teorie veřejné volby (public choice). William Niskanen (Bureaucracy and Representative Government, 1971) ukázal, že byrokracie jako svůj hlavní cíl sleduje zvyšování rozpočtů svých úřadů. K tomu je nejlepším prostředkem zvyšování kompetencí úřadů a ty plynou právě z regulací. Čím více regulací, tím větší moc byrokracii, tím více peněz jde úřadům. V tomto případě jde o „regulaci v zájmu regulujících“.

Další důležitou interpretaci regulačních tendencí nalezneme u Friedricha A. Hayeka. Ten nám ukázal, že nepřítelem svobodné společnosti jsou levicoví intelektuálové, jejichž životní ambicí je řídit životy jiných. Chtějí svobodu pro sebe, ale nepřejí ji jiným. Považují se za elitu, která ví lépe než „obyčejní lidé“, co je pro ně dobré. Odmítají věřit „slepým silám trhu“, neboť trhy - „slepě“ - měří všem stejně a stejné šance a příležitosti dávají všem. Stát považují za instituci, skrze kterou chtějí své pojetí „dobra“ vnucovat jiným. Touží plánovat a řídit.

Všechny tyto regulační zájmy se promítají do šíření celé řady populárních mýtů, jejichž hlavním účelem je ospravedlňovat regulaci. V ekonomických i politických kruzích je nejrozšířenějším mýtem „teorie tržních selhání“, podle které jsou trhy nedokonalé a ekonomika je prostoupena všudepřítomnými externalitami. Úlohou státu je tato „tržní selhání“ napravovat regulačními zákony. Ekonomie však má dávno propracovanou teorii chování politiků a byrokratů, která ukazuje, že daleko závažnějším problémem než selhávání trhů je regulační selhání státu. Trhy ponejvíce selhávají tehdy, jsou-li mrzačeny státními regulacemi.

Další v řadě je mýtus o asymetrických informacích, který vychází z toho, že jsou spotřebitelé o výrobcích informováni méně než prodávající, a že je proto nutné, aby stát spotřebitele chránil. I tento mýtus realita vyvrací. Jsou-li trhy volné, jsou natolik konkurenční, že si žádný prodávající své informační převahy v neprospěch spotřebitelů nemůže dovolit zneužívat. Lidé však rádi naslouchají slibům, že je stát ochrání před veškerými riziky. Např. v případě přeregulovaných finančních trhů je výsledkem potlačení rizika, ale tím zároveň i potlačení výnosného investování. Každý student ekonomie ví, že vyšší výnosy jdou ruku v ruce s vyšším rizikem (a naopak). Přesto nám i v tomto případě, tak jako v mnoha jiných, stoupenci vládních regulací zakrývají zjevnou pravdu, že je vždycky „něco za něco“.

Jedním z dalších regulačních mýtů je mýtus o roli státu jako ochránce konkurence. Antimonopolní úřady proto hlídají, zda na trhu některá firma nemá „dominantní postavení“. Každá fúze podniků musí projít martyriem úřednického posuzování a schvalování, které nikam nevede. Konkurence úřad nepotřebuje. Potřebuje jen a jedině odstranění zbytečných regulací.

Tyto a mnohé další mýty, systematicky šířené stoupenci vládních regulací, v nás pomalu, ale jistě zapouštějí kořeny a je obtížné se jich zbavit. Vliv má i to, že jsou tyto regulace velmi často hájeny lidmi, kteří jsou v dané oblasti odborníky a jejichž slova díky tomu mají váhu. Když jsme např. přišli s myšlenkou rovné daně, která by mohla zprůhlednit náš daňový systém, média se na názor ptala daňových odborníků. Jenže téměř každý daňový expert se dnes více nebo méně živí jako daňový poradce a zjednodušení daňových předpisů by jej připravilo o výdělky. Můžeme se divit, že daňoví experti nedoporučují rovnou daň, že odborníci na úřadech a referátech památkové péče odmítají zjednodušení přísných předpisů v památkové péči, nebo že ekologičtí odborníci na ministerstvu životního prostředí odmítají diskutovat o zmírnění regulačních ekologických zákonů? Všichni tito lidé snad jsou na slovo vzatými odborníky. Ale většina těchto odborníků se živí tím, že ve svém oboru propracovává systémy regulací. Nic není ve větším rozporu s jejich zájmy než deregulační tažení.

Absurdních a obludných rozměrů dosáhla regulace v zemědělství, a to nejen u nás, ale v celé Evropě. Zemědělské trhy jsou již tak regulovány, že přestaly být trhy a staly se doménami státního plánování. Naše ministerstvo zemědělství se s příchodem socialistické vlády znovu stalo „centrální zemědělskou plánovací komisí“. Přitom si bralo příklad ze zemí Evropské unie. Bude po zemědělství následovat průmysl? Představy některých sociálně demokratických ministrů tomu nasvědčují.

Tohoto regulačního korzetu se musíme zbavit. Víme, že bychom měli zrušit některé pozůstatky cenových regulací nebo povinné členství v profesních komorách. Jenže to je jen špička ledovce. Regulace naším právním systémem zcela prorostla. Máme tak spletitou a tak nepřehlednou houšť regulačních zákonů a předpisů, že je všechny ani neznáme. Když někdo navrhne odstranění jedné regulace, narazí na „související problémy“ v mnoha dalších zákonech a předpisech. Politikové, kteří se pokusí potlačovat zbytečné regulace, svůj boj s byrokraty a odborníky, kteří mají na regulacích eminentní zájem, většinou prohrávají.

Metody, jak se postupně začít vymaňovat z regulačního sevření, však existují. Vláda musí zrušit některé instituce a úřady. Je možné zrušit nebo sloučit některá ministerstva. Každé odvětvové ministerstvo, ať už je to ministerstvo zemědělství, dopravy nebo  průmyslu a obchodu, si v podstatě nepřeje nic jiného než regulovat svá odvětví. Ani to ale nestačí. Vláda potřebuje orgán, který by byl v kontaktu se svazy podnikatelů a s organizacemi spotřebitelů a přijímal od nich podněty ke zjednodušení regulační legislativy. Permanentní činnost takového orgánu by mohla během několika let odstranit mnoho zbytečných a nežádoucích regulačních zákonů a předpisů a usnadnit tím podnikání i běžný občanský život. Byl by to počátek podobného deregulačního tažení, které v 80. letech 20. století prožila Velká Británie a USA. Obě země z tohoto procesu vyšly ekonomicky posílené a ozdravené a dodnes mají ve srovnání s kontinentální Evropou poloviční až třetinovou míru nezaměstnanosti.

S regulací je nerozlučně spojena i korupce. Lze pozorovat, že byrokracie nejraději prosazuje plošné regulace, z nichž může udělovat výjimky. Snaha bojovat s korupcí zaváděním nových regulačních zákonů je proto předem prohraný zápas. Problém korupce se začne zmenšovat teprve s odstraněním zbytečných regulací.

Musíme se také zbavit antipodnikatelské psychologie, která u nás v posledních letech nebezpečně zapustila své kořeny. Každý z nás je v mnoha životních situacích podnikatelem. Chcete-li si ve vlastním domě postavit příčku, narazíte na stejné regulační a byrokratické bariéry jako jiní podnikatelé. Regulace podnikání a regulace trhů jsou v konečných důsledcích regulacemi našich životů. V přeregulovaném prostředí se podnikat nedá. A je to právě podnikání, které je hybnou silou a motorem hospodářského pokroku a kterému v konečném důsledku vděčíme za náš blahobyt.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 29.5.2002