Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky u…

Projev prezidenta republiky u příležitosti návštěvy Dolního Rakouska

Projevy a vystoupení, 14. 6. 2005

Na návštěvu Dolního Rakouska jsem se dlouho těšil a jsem rád, že se konečně uskutečnila. Věřím, že bude dalším pozitivním střípkem do mozaiky velmi pestrých a v každém případě přátelských česko-rakouských vztahů, jejichž nedávnou hezkou ukázkou bylo – na naší straně hranice – otevírání rekonstruovaného rodného domu rakouského prezidenta Karla Rennera v Dolních Dunajovicích. I když jsem Dolním Rakouskem mnohokrát projížděl, v posledním desetiletí jsem se tu zastavil pravděpodobně jen jedenkrát – v roce 2000 na Europa Forum v klášteře Göttweig.

Byla to tehdy zvláštní doba. Rakousko bylo svými kolegy v Evropské unii kritizováno za to, že si – na základě svých vlastních volebních výsledků – zvolilo svou vlastní vládní koalici. Podle některých vnějších pozorovatelů to však byla koalice nesprávná, politicky nekorektní. Byl jsem jedním z mála, kdo ze zahraničí v tomto roce na každoroční konferenci do Göttweigu přijel a byl jsem jedním z mála, kdo říkal, že si věci tohoto typu má každá země rozhodovat sama. I teď jsem přesvědčen o tom, že jsem tehdy měl pravdu. Když jsem si minulý týden přečetl svůj pět let starý projev, zjistil jsem, že jsem v tehdejší reakci některých evropských politiků viděl předzvěst budoucích evropských problémů. Tak dávno to sice ještě není, ale svět byl v červnu 2000 přece jenom trochu jiný – víno ve Wachau se ještě platilo šilinky, EU měla jen 15 členských států, bylo to před tragédií 11. září a před válkou v Iráku, dokonce ani neexistovala evropská ústava.

Dnes už o věcnou stránku tehdejšího problému nejde, protože je snad všem jasné, kdo se tehdy mýlil. Rakousko i s novou vládní koalicí zůstalo plně demokratickou zemí. Zůstal nám však obecný procedurální či systémový problém, zůstal problém hranice mezi vnitřním (domácím) a vnějším. V podstatě jde o míru národní (či státní) suverenity v Evropské unii, tedy o problém, který získal svou novou aktuálnost v souvislosti s ratifikací evropské ústavy.

Spor, který dnes v  Evropě pod nejrůznějšími názvy  a převleky probíhá, je o tom, zda se dosud dominantně intergovernmentální charakter EU přemění v dominantně supranacionální. Vlastně nejde o nic jiného, o nic menšího. Dnešní verze ústavy se sice snaží tuto otázku opatrným výběrem terminologie obcházet, ale každý ví, že to je pouze hrou slov. Vždy, kdy by bylo třeba na různých místech ústavy jasně říci, o co jde, místo slov intergovernmentání nebo supranacionální bylo použito slovo komunitární, které – samo o sobě – neznamená vůbec nic. Fakticky však bude přijetím ústavy tento posun samotné podstaty EU realizován. O tom i v naší zemi – stejně jako ve většině dalších členských zemí EU – vedeme dlouhodobý spor. Současná vládní koalice v České republice považuje tuto změnu za správnou, nemalá část občanů si o tom ale myslí něco jiného. Věřím, že tento spor bude i u nás vyřešen lidovým hlasováním. Do okamžiku jeho konání je třeba oba názory považovat za stejně legitimní.

Nedávné francouzské referendum obnažilo hlubokou rozdílnost názorů evropských politických elit a běžných občanů a po francouzském NON je obrovským příslibem, že budoucnost evropského uspořádání konečně začne být vážně diskutována a že budou opuštěny některé, dávno překonané výchozí předpoklady této diskuse. Je to více než zapotřebí. Odpůrci evropské ústavy jsou např. i po francouzském referendu obviňováni z nacionalismu, což považuji za mimořádně unfair. Mezi odpůrci evropské ústavy jsou jistě i lidé s nacionalistickým postojem, ale jsou mezi nimi i odpůrci vážní a seriózní. Konec konců, celou Francii není možné považovat za nacionalisty, svým hlasováním se naopak projevili jako vyspělý politický národ. Nechápu Vaši ministryni zahraničí, která řekla tato slova: „Francouzi by nám měli říci, co tímto hlasováním zamýšlejí. Měli by podat vysvětlení svým evropským partnerům.“ Poselství Francouzů je přece naprosto jasné. Patřím mezi ty, kteří vážně pochybují o tom, že je možné zachovat lidskou svobodu a demokracii bez zachování entity zvané stát, bez existence lidu (demos), bez přímé vazby občana na ty, kteří o něm a za něho ve veřejném prostoru dnes a denně provádějí tisíce důležitých rozhodnutí. Dnešní demokratický deficit v EU je toho velmi zřetelným důkazem a nejsem sám, kdo si myslí, že ústavou postulované změny tento demokratický deficit ještě výrazně zvýší. Jsem přesvědčen o tom, že by se tím občané obou našich zemí měli vážně zabývat.

Chtěl bych zdůraznit, že jsou to občané zemí spřátelených. Mezi našimi zeměmi existují intenzivní a velmi pěkné sousedské vztahy, se kterými se na obou stranách hranic setkáváme na každém kroku. Těmito intenzivními lidskými (menschlichen) vztahy posledních patnácti let se po stoleté oklice vracíme k tomu, co znali naši prarodiče. Tím byly efekty faktické neexistence jakýchkoli bariér pohybu lidí, zboží a služeb, kapitálu, ale i myšlenek a kulturních vzorců na hranicích, což minulé generace obou našich zemí nesmírně obohacovalo. Tehdejší rakousko-uherská integrace či – v dnešní terminologii – snad unie nepřežila, i když trvala dost dlouho. Podobně jako dnešní Evropská unie, i ta rakousko - uherská  pro jednotlivé země vyvolávala náklady a přinášela výnosy a jednotlivé účastnící se země tuto integraci opustily v okamžiku, kdy mezi náklady a výnosy došlo k hluboké nerovnováze. Politická stránka věci byla vždy až druhotná.

Dobře vím, že tyto věci bývají obvykle diskutovány v jiné, daleko barvitější terminologii a při použití jiné argumentace, ale i tento neutrálnější jazyk je podle mého názoru užitečný. Jsem přesvědčen o tom, že výnosy přicházejí z otevírání se, z liberalizace lidských aktivit a z odstraňování bariér všeho druhu a že náklady naopak plynou z vytváření bariér nových, ze zbytečné regulace, z kontrol a z nejrůznějších omezení lidí, z uměle vytvářených povinných, univerzálních, ne všem vyhovujících standardů, ze snahy veškeré lidské aktivity homogenizovat. Náklady samozřejmě plynou i z nákladů chodu unijních institucí a z financování jejich "Beamten". Říkat toto není absencí etosu a vznešenosti těch či oněch „evropských“ myšlenek, neboť náklady a výnosy chápu ve velmi širokém smyslu slova.

Věřím v budoucnost sousedské spolupráce. Věřím, že Dolní Rakousko a Jihomoravský kraj (či jakékoli jiné regiony obou našich zemí) budou na základě svých vlastních zájmů vstupovat do nových a nových vzájemných vztahů, které je budou obohacovat. Žádné vnější organizátory pro tyto své vztahy nepotřebují. Právě to je důvodem mého optimismu a dodal bych heslo, které jsem se naučil kdysi v Rakousku, že Optimismus ist Pflicht.

Václav Klaus, St. Pölten, Dolní Rakousko, 8. června 2005