Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor pro ČRo 6/RSE o …

Rozhovor pro ČRo 6/RSE o "euroatlanticismu"

Rozhovory, 4. 2. 2002

Jan JŮN, redaktor
--------------------
Pane předsedo, vítejte u mikrofonu Rádia Svobodná Evropa. Už delší dobu se vyskytuje takový pojem, kterému se říká "euroatlanticismus". My už v Rádiu Svobodná Evropa máme dokonce i pravidelný euroatlantický pořad, magazín, a rád bych s vámi dneska hovořil na toto téma. Ale nejdřív bych vlastně šel na to trošku zeširoka a zeptal bych se vás, vy jste byl mnohokrát v Americe a máte o ní svůj obrázek. Dá se nějak shrnout v několika větách, co pro vás Amerika znamená?

Václav KLAUS, předseda Poslanecké sněmovny, předseda ODS
--------------------
Tak pro mne je Amerika symbolem něčeho ve své podstatě nesmírně pozitivního. Já si dovedu představit, že bych žil v Americe, myslím dokonce spíše, než si představit, že bych chtěl žít někde v nějaké jiné evropské zemi než v České republice. To neznamená, že jsem milovníkem hamburgerů, ty jsem ještě nikdy v životě nepozřel, že nemám potíže, když tam pár dní jsem, pít americké pivo a zoufale se těším na nějaké zase evropské. Americkou kávu považuji za zvláštní černý nápoj, který s kávou nemá nic společného. V životě jsme ještě neviděl americký televizní seriál a tak dále, a tak dále, a tak dále. Čili těchto věcí, které nejsou zrovna mými nejoblíbenějšími, je spousta. Na druhé straně, americká svoboda, americká dynamika, americká racionalita, americká otevřenost, americká, no, ale ta svoboda hlavně, to jsou věci, které daleko převažují cokoli jiného, co vidíme někde jinde.

Jan JŮN
--------------------
V této souvislosti, v jedné z vašich statí jste se zmínil o tom, že Evropa a Amerika se vlastně vydaly trošičku odlišnou cestou už v době otců, zakladatelů, v době vzniku Spojených států, a zároveň paralelně Velké francouzské revoluce v Evropě. Tedy abych to zjednodušil, otcové, zakladatelé, versus Jean-Jacques Rousseau a jeho odkaz. Můžete něco k tomu ještě dalšího říci?

Václav KLAUS
--------------------
Já si nehraji na ideologa dějin, to mně opravdu nepřísluší. A nechci vydávat nějaké velmi silné soudy. Ale já tomu rozumím tak, že ta Amerika vznikala jako jistý protest proti Evropě. Ne jako pokus přesunout Evropu na jiný kontinent. Důrazy byly jiné a projevovalo se to v řadě věcí. Celá myšlenka vzniku Spojených států, celá myšlenka americké ústavy, deklarace americké, to byly úplně jiné věci, než které v té době dominovaly v Evropě, která byla Evropou výsad, Evropou privilegií, Evropou regulací, Evropou přepolitizovaného systému. A tady najednou ta Amerika chtěla daleko liberálnější, v evropském slova smyslu, daleko svobodnější svět. A odtud začíná jistá vidlička, jisté rozdělení důrazů, i když má samozřejmě euroatlantická civilizace velké podobnosti, které se vyjeví zejména tehdy, když jste v nějakém jiném světě, na nějakém jiném kontinentu. To je věc jasná, a při jistém typu zjednodušeného rozlišování můžeme říci, že nás daleko více věcí spojuje, než odlišuje. To já neodmítám, a toho jsem si dobře vědom. Na straně druhé, ty odlišnosti jsou zřetelné a nové pokusy evropské unifikace by neměly zamlčovat tyto věci.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, dá se v této chvíli, v této souvislosti říct, že by americký demokratický kapitalismus měl nějakého odlišného ducha ještě nyní, ten evropský? Vy jste přednedávnem někde se uřekl, že vás velice zaujal Michael Novak.

Václav KLAUS
--------------------
Teď nevím, na co nejdříve reagovat, ale já jsem, jestli si dobře vzpomínáte, proslul už více než před desetiletím mou větou, že chci trh bez adjektiv. Já přesně stejným způsobem musím prohlásit, že jsem i pro kapitalismus bez adjektiv. Pro mne slovo demokratický kapitalismus je strašně zavádějící slůvko, a každé toto adjektivum mi už naznačuje, že to moc ten kapitalismus nechce a že ho chce poplést nějakým tím adjektivem. Já si velmi vážím celé řady myšlenek Michaela Novaka a i osobně ho docela dobře znám a mnohokrát jsem se s ním setkal, ale proti slovu demokratický kapitalismus, tak, jak jej šíří on, já protestuji zásadně. A dokonce došlo jednou k takové půvabné debatě na toto téma. V americkém městě na severu Floridy, ve městě Jacksonville, je takový ústav při jacksonvillské univerzitě, a tento ústav uděluje cenu Jamese Madisona, což je docela vznešené jméno. A tu cenu dostali Milton Friedman a Michael Novak, to se mi zdá, už o moc větší jména se vybrat skoro v té soudobé Americe nedají, a třetím, kdo dostal tuto cenu, byl Václav Klaus. A já jsem si velmi pečlivě připravoval svůj projev, je to někdy kolem roku 96, já bych se musel podívat, a dokonce oni poprosili Michaela Novaka, aby tam přijel a pronesl jakousi oraci, pronesl projev k té mé ceně. A já jsem se tam pustil do debaty o slovíčku demokratický kapitalismus, takže já bych s Michaelem Novakem debatovat o této věci skutečně uměl, a někdy by byla na místě.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, nyní vlastně, podívejme se na to slovíčko, na ten výraz, na ten termín "euroatlanticismus". Co pro vás vlastně znamená?

Václav KLAUS
--------------------
Jako každé slovo, je to jistá zkratka, je to jistá nálepka. A byl bych velmi pro, abychom ho nepřecenili. Ale pro mne to znamená velmi obdobnou civilizaci, která je spojena důrazem na jeden typ hodnot, jeden typ pohledu na člověka uvnitř lidské společnosti, pohled, který preferuje toho člověka před celkem jakkoli definovaným. A tyto hodnoty považuji za zásadní, a také se mi zdá, že lidský rod a lidskou společnost popostrčily nejdále, ve srovnání s některými jinými alternativními systémy. Já jsem slovo "euroatlanticismus" opěvoval a propagoval a obhajoval vždycky. Nestal jsem se "euroatlantikem", jako mnozí jiní, až 11. září roku 2001. Najednou fangličkami začínají mávat různí, a já si myslím, že je to špatné. Fangličkářství to není a být nesmí, je to něco daleko hlubšího, někdo to pod kůží má, já mám pocit, že já to jsem, a někdo si to vypůjčil, protože si myslí, že se kolem toho dají pronášet hezké projevy, právě v současné době po 11. září. Já jsem ten "euroatlanticismus", neboli tu vazbu Evropy a Ameriky, vždy zdůrazňoval, zdůrazňoval jsem ho částečně autenticky, myslím podvědomě, jako něco, k čemu se nemusím nutit. Ale musím se přiznat, že postupem času jsem to začal zdůrazňovat i vědomě, i záměrně, v momentu, kdy jsme byli tlačeni do umělého "euroismu". A to se mi zdá špatné, to se mi zdá zbytečné, to se mi zdá nenutné, protože já na Evropě nevidím geografickou, kontinentální příbuznost. Nebo respektive vidím, ale proti té nic nemám a k té není co dodávat, to není potřeba analyzovat, ta tady prostě je, ať si to někdo přeje nebo nepřeje. Ale "euroismus" nebo "europeismus", to už je jisté náboženství, to už je jistá ideologie, a tu já nesdílím. Naproti tomu ideologii "euroatlanticismu", tu, jak jsem už dneska několikrát řekl, sdílím, k té se přihlašuji. Já část, opakuji, část, abych nebyl chycen za slovo, problému dnešní evropské unifikace a toho "euroismu" či "europeismu" vidím jako vědomý pokus Evropy odpoutat se od Ameriky, klást důraz na jiné věci, chovat se jinak, vytvořit si jiný společenský systém, jiný společenský mechanismus. A protože já odmítám ta adjektiva, tak si skutečně myslím, že k tomu kapitalismu, parlamentní demokracii, tržní ekonomice a tak dále, nemusím dodávat žádná další znevažující adjektiva. A jak bych chtěl vytvářet specifický "europeismus", tak je naprosto evidentní, že už bych ta adjektiva k tomu dodávat musel, a od té Ameriky bych se musel začít odlišovat. Tady debata není o kvantitativních odlišnostech, o tom, že máme v Evropě průměrně jiný podíl státního rozpočtu na HDP, jinou míru přerozdělování, jiný typ sociálních dávek, to je rozdíl nemalý, já myslím, že rozdíl ne dobrý, ale v každém případě to bych neviděl jako odlišnost civilizací. K čemu směřují jistí "europeisté", to už je pokus vytvořit civilizační bariéru, to už sahá zejména do té oblasti občanské, kulturní, strašně moc. A proto například ta bitva francouzské kultury proti americké, to je věc, kterou já považuji za nebezpečnou.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, v těchto souvislostech jste před časem, už vlastně před tou, jak bych to nazval, bouří ve sklenici vody, ohledně vašeho projevu v Bruselu, myslím, že to bylo v té vaší knize Na rovinu, tak jste vlastně řekl něco takového, jakože u kořenů terorismu a u kořenů toho všeho, co dnešní svět tak prožívá, je, mezi jiným, také antiamerikanismus. Ona asi pro vás je to dost filozofická otázka, protože zrovna tak jako Amerika, když vznikala, tak se trochu vymezovala proti té mateřské velmoci Británii, tak možná dneska ty emancipační, v uvozovkách, snahy Evropy se vymezují vůči té Americe. Jak vidíte ten antiamerikanismus, v čem spočívá?

Václav KLAUS
--------------------
Mohu jediný komentář ještě říci k tomu tzv. bruselskému projevu? Podívejte, aférka kolem mého tzv. bruselského projevu, kterou, doufám, jsem jasně vysvětlil, jasně odmítl, a každý, kdo si chce přečíst brožurku, kterou jsme vydali na téma Klaus v Bruselu, tak já myslím, že je to každému jasné, že aféra kolem údajného mého bruselského vystoupení byla politickou objednávkou a politickou hříčkou, to je naprosto jasné. A já mám pro to padesát devět důvodů, ale jeden je půvabný. Před čtrnácti dny, 18. ledna, jsem vystoupil se skutečným projevem, ne s pár poznámkami, vyslovenými z hlavy, v dalším významném evropském centru, v Berlíně na Humboldtově univerzitě s dávno připravovaným avizovaným projevem, který se jmenoval Eurodebata dnes. A byla tam spousta lidí, byli tam zástupci médií, za Českou republiku tam byla média, byla tam řada významných osobností berlínské komunity. Ten projev je skutečným projevem, ten projev je razantní nemilosrdnou analýzou těch věcí, o kterých zde hovoříme. Nikdo ani neštěkl, nikdo neudělal vůbec nic, protože se to najednou nehodilo do politického krámu. A já nabízím každému, kdo ten projev si chce přečíst, že ten je skutečně analyticky nemilosrdný. Má nevinná slůvka v Bruselu byla proti tomu naprostým šestým odvarem kávy vylouhované a pošesté převařené. Tak to říkám jenom na konto těch projevů. K té vaší základní otázce. Vy říkáte dobrou větu, že Evropa se chce sebedefinovat, a sebedefinování potřebuje vymezování se, odlišování se, na straně jedné, to stoprocentně beru, a dokonce říkáte ještě jednu cennou větu, a to je emancipační snaha. Evropa opravdu může mít trošku pocit, že ta Amerika dominuje světu v řadě aspektů a že ona se chce emancipovat, ona se chce chytit, ona se chce předvést jako svébytná entita, která má něco zvláštního, která má spoustu věcí světu co říci. Já bych i té emancipační snaze, emancipačnímu aspektu, rozuměl a řekl bych, že to mne samo o sobě neuráží. Takže ani to vymezující se, ani to emancipační mne moc neuráží. Ale já bych si troufal tvrdit, že to, co nazýváme antiamerikanismem, je ještě třetí dimenze téhož problému, je to též samostatná, svébytná věc, která není ani tím prvním, ani tím druhým. Nejsem premiér Zeman, abych říkal: "Včera jsem seděl s tím a tím politikem tam či onde a ten řekl tu či onu věc," protože si myslím, že nemám mandát, abych tohoto politika vnášel do médií za názory, které on sám se nerozhoduje říci veřejně, a proto na to nemám právo, abych něco takového řekl. Já ale zodpovědně říkám, že jsem účastníkem x akcí, konferencí, seminářů, sympozií, večeří, obědů, debat, kde s politiky Evropy, a teď říkám dominantně Evropy německé a Evropy francouzské, sedím a tam ten antiamerikanismus je do očí bijící, neskrývaný, evidentní, útočný. A to je něco, já jsem ten první, kdo vždycky v té či oné společnosti, kde se nacházím, zdvihne hlas a začne protestovat. Těch setkání mám obrovské množství a zdají se mi prostě tak špatná a tak děsivá. A vyskytují se nejen v té sféře politické, vyskytují se extrémně na německých univerzitách mezi společenskovědními vědci, v uvozovkách, pány profesory, kteří pronášejí velkolepé projevy o kovbojské mentalitě Američanů. A v té chvíli já, šokován, jsem najednou jediný v sále, kdo zdvihá první ruku a začíná polemizovat, protože mám strach, že v tom sále to nikoho tak nepopudilo, nikomu se to nezdálo tak nepřijatelné. A je to najednou uvažování, které začíná být považováno za košer. My žijeme ve světě podivné falešné politické korektnosti, nicméně tyto věty se zdají být najednou politicky korektní, jakkoli jsou, podle mého názoru, nesmírně urážlivé.

Jan JŮN
--------------------
Když se na to podíváte z té ekonomické roviny, což je tedy vaše rovina, mezi jiným, tak se možná můžete i někdy smát. Vždyť já si vzpomínám, asi před třemi summity v Lisabonu, tak Evropská unie vyhlásila něco, čemu já jsem se tehdy smál, že tedy do deseti let chce Evropská unie dohnat Spojené státy co do tzv. konkurenceschopnosti. Já jsem se smál ale tak trochu hořce, protože jsem si říkal: "Konkurenceschopnost? Znamená to, že Evropa nařídí svým podnikům, aby doháněly Ameriku co se týče produktivity práce? Vždyť ta Evropa je korporativistická." Jak byste na toto odpověděl?

Václav KLAUS
--------------------
Tak, že jsem se vždy usmíval těmto papírům, které se vždy předkládaly na různé evropské summity, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Já si ale navíc myslím, že to jsou fráze, to jsou věty, které ti politici, kteří je nakonec podepíší, vůbec ani nečtou. To na každém summitu se hádají o maličkosti, jako jestli bude předsedou nebo guvernérem Evropské banky šest let Holanďan nebo tři roky Holanďan a tři roky Francouz, kvůli tomu se ten summit málem rozpadne, kvůli tomu sedí do čtyř hodin ráno. Mezitím úředníci v průběhu toho půlroku připravovali několik vznešeně znějících papírů, textů, které druzí úředníci připomínkují, nakonec z toho vznikne sterilní, naprosto bezbarvý a v tomto smyslu naprosto bezcenný text, jako je například text dohnat do deseti let konkurenceschopnost Ameriky, o kterém hovoříme. Takže tyto texty jsou legrační, ale já vím, že na těch summitech nemají naprosto žádný význam. A protože jsem párkrát i na tom summitu seděl a byl, tak dobře vím, že se jim také nikdo vážně z těch politiků, kteří tam přijedou, ani nevěnuje. To je produkt byrokracií na všech stranách, a tyto texty bych moc vážně nebral. Druhá věc je můj hlubší protest, protože ten, se mi zdá, míří k podstatě věci. Já zásadně odmítám slovo "konkurenceschopnost Evropy". Prostě konkurenceschopná může být ta či ona ekonomická entita, firma XY, vy jako redaktor můžete být konkurenceschopný, já jako politik, nebo nebýt, ale konkurenceschopnost součtová, že si sečtu, že Jihočeský kraj je konkurenceschopný, nebo Chomutovsko je konkurenceschopné, nebo bývalá NDR je konkurenceschopná, Evropa je konkurenceschopná, je absolutní protimluv, kdy jako profesor ekonomie bych dal žáčkovi pětku při zkoušce ve škole, protože to je protimluv, nesmysl, to vůbec nemá žádný smysl, vůbec to nic neříká. Evropa je nebo není konkurenceschopná například i v souvislosti na tom, jestli má svou měnu nebo nemá svou měnu, jestli má či nemá ten či onen kurz vůči jiným měnám, a prostě ona může prodávat své výrobky při patřičném kurzu, při jakékoli míře technické produktivnosti své výroby. To snad zakladatelé ekonomické vědy, řekněme Ricardo ve své slavné větě, v zákonu komparativních výhod, to vysvětlil snad dostatečně jasně každému na světě. Takže tady nejde o konkurenceschopnost Evropy a Ameriky, tady jde o konkurenceschopnost firmy Philips versus podobné firmy v USA, o konkurenceschopnost Jihočeských mlékáren proti mlékárnám ve střední Francii, o tom je otázka konkurenceschopnosti a díky tomu ta firma prosperuje nebo neprosperuje, hyne nebo nehyne. Ale konkurenceschopnost světadílů je hříčka hloupá, politická, která nemůže být vůbec vážně obhajována. A poslední věc, jestli společenské uspořádání Evropy, vy jste řekl korporativismus, jestli kvalitu, produktivitu, produktivnost, efektivnost různých firem v Evropě zvyšuje nebo komplikuje. Tady je naprosto jasné, že pracovní zákonodárství, sociální zákonodárství, pletení se zaměstnanců do rozhodování o podnicích, zejména v korporativistickém Německu, Rakousku, znamená obrovskou zátěž, která v Americe neexistuje, a proto ty americké firmy uspívají, zatímco ty evropské daleko méně.

Jan JŮN, redaktor
--------------------
Pane předsedo, ovšem Evropa se mění, Evropa, když už tedy vůbec používáme ten termín Evropa, i když ta různorodost je nasnadě, premiér Aznar, španělský, asi před týdnem prohlásil, že ono s tím doháněním té Ameriky to nebude tak jednoduché, protože než se Evropa rozhoupe, tak Amerika už znovu bude v oživení. Mezitím ovšem přicházejí volby v různých evropských zemích a možná tam ten akcent se změnou vlád bude jiný, takže nemůžeme ani bagatelizovat Evropskou unii nebo Evropu jako takovou, protože, dejme tomu, za tři roky zde bude zcela jiná politická garnitura a možná i ten amerikanismus bude trošičku, trošičku vyšumí, nebo nedá se to tak říct?

Václav KLAUS
--------------------
Tak kéž by, kéž by to bylo, i když z mého setkávání se s politiky evropskými, a například i v rámci mého působení místopředsedy Evropské demokratické unie, což je jistá konglomerace, zastřešující organizace stran napravo od středu v Evropě, mimochodem, s panem Aznarem jsme dva místopředsedové této organizace, tak já mám pocit, že tyhle věci, o kterých tady mluvíme, samozřejmě jinak znějí mezi socialistickou internacionálou a touto EDU. Ale v něčem jsou společné všem dneska. Takže v tom já zase takovou velkou naději nevidím. Ale Evropa se nepochybně posouvá, mění, musí se posouvat, měnit, a naštěstí se posouvá a mění a kéž by se posouvala a měnila víc. Ale že bych v tomto smyslu byl pro krátko-střednědobý pohled nějakým mimořádným optimistou, tak to já nejsem schopen tak říci. A vůbec není tento rozhovor k diskusi třeba o Aznarově politice ve Španělsku, ale že by to byl nějaký radikální zvrat poměrů oproti Gonzalesovi, když vládl jako socialista ve Španělsku, tak možná pro člověka, žijícího ve Španělsku, třeba ano, to by mohl posoudit lépe než já. Ale dívám-li se na to zvnějšku, tak žádný nekonečný průlom do společenského uspořádání Španělska já opravdu nevidím, ale nejsem znalec španělštiny. Já jsem trošku opatrný v těch krátkodechých hodnoceních. Úvaha o tom, jestli se dříve Amerika vymaní z dnešní recese než Evropa nebo ne a co z toho plyne o Americe a o Evropě, to jsou věci, které já bych si opravdu netroufal dělat. Ten hospodářský cyklus má svou dynamiku, má své vnitřní zákonitosti, a to, že zrovna jedna země nebo jeden kontinent do ní spadl o rok dříve a o rok dříve z ní vyjde než ten druhý, z toho bych žádné zásadní soudy o Evropě, z tohoto samotného bych žádné zásadní soudy o Evropě nedělal. Podívejte, já myslím, že se to týká i hodnocení České republiky. Vzpomínáte si, jak před několika lety, když se česká ekonomika, a teď vůbec se nepouštím do debat proč a nakolik zbytečně a nakolik záměrně v protiklausovském boji některých lidí, dostala do zbytečné ekonomické recese. Nicméně v té chvíli nám říkali: "Evropa roste o 4 %, Česká republika klesá o 2%. Podívejte se na zločinnost v České republice, na jejich politiku a podobně." Minulý týden přišla, shodou okolností ve stejný den, data, poslední data o vývoji průmyslu, jako pořád ještě dominantního odvětví ekonomiky české a Evropské unie. V obou případech ta data chodí opožděně a v obou případech ta data byla za listopad. Tedy roční data, ale listopad - listopad, nikoli prosinec - prosinec, a data za listopad - listopad, roční data, v porovnání říkala: "Česká republika roste o 6,6 %, plus 6,6. Evropská unie, průmyslová výroba v Evropské unii za stejné období klesla o 4,3 % minus." Kdybych byl tak hloupý jako ti komentátoři, kteří v roce 97 nebo 98 porovnávali českou ekonomiku a evropskou ekonomiku, tak bych řekl, že česká ekonomika je geniální a evropská ekonomika je strašlivě špatná a že rozdíl je 6,6 plus 4,3, čili 10,9, jestli to dobře počítám. To jsou hloupé úvahy, já je také nedělám, ale vysloveny by klidně být mohly, aby se trkli aspoň do čela ti lidé, kteří říkali věci opačné.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, vraťme se na závěr k té Americe. Změnila se Amerika, podle vás, s nástupem prezidenta Bushe, jak do toho všeho zapůsobil fenomén 11. září a jestli byste už mohl hodnotit prezidenta Bushe za tu krátkou dobu, co je v úřadu?

Václav KLAUS
--------------------
Tak já jsem pravicový ekonom, který si zoufal, že by mohl vyhrát Al Gore, a proto jsem si velmi přál, aby vyhrál Bush. A samozřejmě jsem velmi pro, že se to stalo. Myslím, že v tom roce se předvedl daleko lépe než levicová média v Americe. A u nás připravovala čtenáře na jeho chování v roli prezidenta, to je úplně jasné. To je mé politické stanovisko. Myslím, že on velmi zvládl i to 11. září a období po něm. Ale analytik ve mně samozřejmě ví, že pro politika se snadněji hraje v momentu krize, než v momentu relativně neutrálním. Ty projevy politika v dramatické situaci jsou strašně snadné, to vím já sám ze sebe. A že mu za to všichni šíleně tleskají, já mu fandím, ale tohleto bych já zase nahlas nikdy neřekl, protože vím, že to je trošičku jinak. Co se týče americké společnosti, tak tam bych řekl, že se udály dvě věci. Jedna věc je změna atmosféry, a pro ekonomiku a pro pocity lidí je atmosféra, klima, takový ten mentální náboj, věc strašně důležitá a pozitivní. Já myslím, že tím Bushovým příchodem se atmosféra změnila, a to sice určitě k dobrému. Myslím, že tenhle krok je naprosto, naprosto nesporný a že právě tahleta atmosféra má velký vliv na pocity lidí a na chování lidí také, tak myslím, že tady je to znaménko plusové naprosto jasné. Na druhé straně zase ekonom, analytik, pan profesor ve mně ví, že podstata amerického systému je natolik stabilní, natolik neměnná, to je ustálený, velmi stabilizovaný systém, který se průrazně nemění novými volbami. V České republice je tomu jinak, my jsme pořád ještě daleko zranitelnější systém, kde zamanovsko-špidlovská vláda udělá velkou odbočku země doleva, a doufejme, že po srpnu ji zase někdo jiný bude dělat doprava. Ale v té Americe, při té obrovské stabilitě, tam se pohybují v rámci jednoho procenta doleva, doprava, a ten systém zůstává ve své podstatě strašně málo změnitelný. Nicméně začal jsem tou atmosférou, a ta jiná je.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, a co u nás? U nás, podobně jako jinde v Evropě, jistě také existuje antiamerikanismus. Možná 11. září v tom udělalo jistou změnu, ale jak vy byste viděl tento fenomén u nás?

Václav KLAUS
--------------------
Tak u nás je vůči Americe směsice nekonečného, nekritického, v tomto smyslu samozřejmě, jako všechno nekritické, trošku laciného a falešného obdivu, který začíná už tím, že v éře komunismu bylo logicky všechno americké považováno těmi, komu se komunismus nelíbil, za něco strašně bezvadného. A Coca-Cola a texasky byly už málem považovány za symbol toho, že nejsem pro komunismus. Tenhleten prvek tady pořád ještě u nás existuje a snadno se ho nezbavíme. Na straně druhé, já si myslím, že kritika jakoby amerického společenského, kulturního systému, takové ty představy o tom, že v Americe je konzumní společnost, v Americe je bezduchá nekulturní společnost, Amerika má Hollywood, zatímco my máme, nevím, kterého filmaře si teď mám vybrat jako nejsymboličtějšího v Evropě, vážné věci, oni mají nevážné a tak dále. Tato klišé zde u nás existují a myslím, že jsou dost intenzivní v naší kulturní sféře a nevím, kdybych začal analyzovat názory šedesáti šesti podpisovatelů petice proti Václavu Klausovi, no, tak já mám skoro strach, že bych mezi nimi mnoho antiamerikanistů skutečně našel, ale tím se nezabývám.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, ale není to také v souvislosti s tím, když se podíváte například na česká média, na to, co psala v souvislosti s útoky na Afghánistán, na počátku to byla obrovská kritika bombardování, vyzdvihování ztrát civilistů a podobně, a až potom najednou, když tedy, vlastně se dá říct, že ta Amerika, tedy s pomocí věrného britského spojence, to tam vlastně vyhrála, tak najednou to všechno utichlo. Takže i u nás se dá říct, že i v této oblasti je snad možná takový jistý osten.

Václav KLAUS
--------------------
Nevím, já si myslím, že v tom bych žádný velikánský problém ještě neviděl. Podívejte, i několikaměsíční bombardování je přece mnohavrstevným a mnohadimenzionálním jevem, který má tisíce věcí, tisíce souvislostí, tisíce dopadů, ne všechny jsou takové, že okamžitě tleskáme a všechno se nám strašně moc musí líbit. Já si myslím, že to, že za pár měsíců dojde k složitějšímu hodnocení, k rezervovanějšímu pocitu, to není výraz nějaké nepevnosti názorů, za co by se leckdo to snažil vydávat. Nesleduji to úplně do detailů, ale na první pohled bych skoro inklinoval k tomu, říci, že se mi také nelíbí metody převážení talibanských zajatců do Ameriky či na Kubu a způsob zacházení s nimi. Ale říkám to jako někdo, kdo to má z nadpisů a ne z toho, že bych si ty články přečetl skutečně do detailů, a přesně bych chtěl trvat na tom, jak to ve skutečnosti je. Já to spíš užívám jako příklad. To, že mohu mít pocity, že takhle se nezachází se zajatci, není kritika Ameriky, není znevažování antiteroristických akcí, které Ameriky udělala, není antiamerikanismus a není výraz labilnosti a liknavosti postojů vůči Spojeným státům. To snad zase jsme myslící lidé, kteří mají právo na strukturovaný názor a ne na zjednodušené tleskání nebo hvízdání. Ten svět je trošku složitější a nechme ho být si složitějším.

Jan JŮN
--------------------
Pane předsedo, děkuji za rozhovor.

ČRo 6/ RSE, 3. 2. 2002