Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Proč vidíme…

Jiří Weigl: Proč vidíme každou třísku v Trumpově oku, ale trámu v oku vlastním si nevšímáme?

Jinýma očima, 7. 4. 2025

Donald Trump za necelé tři měsíce své vlády dokázal bezprecedentně obrátit svět vzhůru nohama. Jeho posledním hitem je velké zvýšení cel na všechny dovozy do USA. Světová politika i trhy jsou v chaosu, všichni se snaží s USA vyjednávat a veřejný prostor je zaplaven zmatenou protitrumpovskou propagandou.

O tom, že cla a jiné překážky obchodu jsou špatně, se učí studenti ekonomie už na počátku studia. David Ricardo měl a má pravdu se svou teorií mezinárodního obchodu, založenou na pojmu komparativních výhod, které – ceteris paribus (za jinak stejných podmínek) – činí volnou mezinárodní směnu zboží výhodnou pro všechny a zajišťují tak optimální alokaci zdrojů. Toto si z dob studií pamatují ještě všichni, a tak se politici, ekonomové i novináři předhánějí v odsudcích a zesměšňování „chaotického a šíleného idiota Trumpa“. Myslím, že tato kakofonie není namístě.

Nejde jen o to, že Trump uvalení vysokých cel používá jako negociační nástroj, který mu vzhledem k ekonomickému významu amerického trhu pro celý svět, umožňuje dostat partnery v nevýhodné pozici k jednacímu stolu a vynutit si na nich ústupky, kterých by standardními metodami nedosáhl.  To se děje a bude dít, a americký prezident se tím ani netají.  Jaká bude nakonec výsledná celní ochrana amerického trhu, proto ještě není zdaleka jasné.

Trumpova akce má ale svou jinou, hlubší logiku. Problém se současným systémem mezinárodního obchodu je za prvé ten, že se dnes zdaleka nejedná o skutečně volný obchod, přestože zde máme WTO a další mezinárodní instituce, které se o odstranění obchodních překážek snaží. Přesto v tarifní a netarifní ochraně trhů různých zemí existují stále ještě velké překážky a rozdíly.  Naše EU je toho dobrým příkladem.

Podstatnější věc je ovšem jiná. Jde o to zmíněné „ceteris paribus“ v Ricardově teorii. Velmi se totiž liší míra regulace a další podmínky pro podnikání na různých trzích, takže nejde jenom o mezinárodní obchod, ale především o investiční klima a další podmínky.  A zde se za poslední dekády poměry ve světě zásadně změnily. Jestliže dříve byla průmyslová výroba zboží soustředěna na vyspělém Západě, který na mezinárodních fórech prosazoval otevírání zahraničních trhů a liberalizaci mezinárodního obchodu, protože pro něho byly výhodné, dnes tato situace už dávno neexistuje.

Liberalizace mezinárodního obchodu a investičních podmínek přinesla dva fenomény s protichůdným efektem – na jedné straně na vyspělém Západě vznikla přeregulovaná společnost blahobytu s obřími sociálními výdaji, což zhoršuje podnikatelské prostředí a zvyšuje výrobní náklady. To na druhé straně nutí západní byznys přesouvat výroby do nákladově příznivějšího zahraničí.  Vše zdánlivě ricardiánsky optimálně funguje až do chvíle, kdy si politici a ekonomové uvědomí, že v přeregulovaném státu blahobytu se nevyplatí vyrábět téměř nic, že bohatství západních zemí se pomalu přesunulo někam na východ a že se žije na dluh. Přesun výroby do Asie sice přinesl nízké ceny průmyslového zboží západním spotřebitelům a vysoké zisky nadnárodním společnostem vyrábějícím v Asii a prodávajícím na Západě a dále přispěl k ohromnému rozmachu mezinárodního obchodu a dopravy. Měl však rovněž za následek úpadek celých velkých tradičních průmyslových regionů na Západě a obří zadluženost západních zemí USA počínaje.  Této nesnesitelné lehkosti globalizovaného bytí si vyspělé země bezstarostně užívaly několik posledních dekád.

Již řadu let je ale zjevné, že pokud mezinárodní hospodářské vztahy budou probíhat v současném módu beze změny dále, je úpadek USA a s nimi celého Západu neodvratný a nástup Číny a Indie ke světovládě jistý. Donald Trump je byznysman a akční politik, který nepřišel do úřadu proto, aby přihlížel americkému úpadku. Nechce pokračovat v politice nesmyslných amerických válek daleko ve světě, které USA v posledních letech všechny strategicky prohrály a přispěly tak k gigantickým schodkům amerických financí. Byl zvolen milióny nespokojených Američanů z upadajících regionů, odkud odešel průmysl a pracovní příležitosti do Asie. Jeho MAGA (Make America Great Again) není jen prázdné heslo, on chce s dnešní situací něco udělat. Ta je evidentně hrozbou i pro národní bezpečnost USA, což potvrdila covidová krize a další turbulence, které prokázaly fatální závislost vyspělých zemí na asijských dodavatelích (např. faktický monopol Indie na výrobu léků, Číny na výrobu zdravotních pomůcek atd.).  Proto chce také skončit zbytečné válečné konflikty za americké peníze, na nichž americký rozpočet krvácí.

Současně si je Trump vědom, že má pouze krátký čtyřletý mandát a že není schopen odstranit houštiny regulací, které se za desítky let navršily a které znevýhodňují americké podnikatelské prostředí ve srovnání s Asií. Chce vrátit průmyslovou výrobu do USA, protože ví, že v dnešních podmínkách už globalizace neslouží zájmům Ameriky, ale Číny. Jeho celní ofenzíva je proto výstřelem z Aurory do boje za odvrácení amerického setrvalého úpadku a hrozícího finančního bankrotu. Je to krok hodně hrubý a nesofistikovaný, ale má jasnou logiku, kterou si nikdo u nás ani v EU nechce vůbec připouštět.

Navíc USA jsou obrovská země a zahraniční obchod pro ně nehraje takovou roli, jako například pro malou otevřenou ekonomiku závislou na exportu, jako je ta naše. Jiným podobným příkladem téhož může být velmi omezený vliv všemožných sankcí na ohromné Rusko.

V této souvislosti platí ještě další argument pro naši současnou debatu a odsudky amerického prezidenta – všichni, kteří dnes tak zuřivě chrlí nadávky na Trumpa a exhibují svými „hlubokými“ znalostmi ekonomie a mezinárodního obchodu, by se měli zamyslet nad tím, kde byli a co křičeli, když pan Timmermans s Ursulou von der Leyen a Petrem Fialou uskutečňovali svůj Green Deal a Fit for 55, které zvýšily našim exportérům náklady do nebes, likvidují naši konkurenceschopnost a nehodlají na tom nic měnit. Kdy, kde a jak vážně na relevantních fórech protestovali naši vládní anti-trumpisté proti nesmyslnému zdražování energií emisními povolenkami, což likviduje náš průmysl v přímém přenosu mírou zcela nesrovnatelnou s americkými cly. Kdy a kde se vzbouřili proti administrativnímu moru ESG, DEI nesmyslů a všem dalším šílenostem, které nám Brusel nutí. Proti této permanentní likvidaci naší konkurenceschopnosti made in EU jsou Trumpova cla problémem daleko nižšího řádu a nikdo u nás s tím nic nedělá.

Vyndejme tedy nejprve trám ze svého oka, než začneme kritizovat třísku v oku amerického prezidenta. Do pekel totiž hospodářsky směřuje především naše nafoukaná EU a my s ní.

Jiří Weigl, 7. 4. 2025