Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus a Jiří Weigl pro…

Václav Klaus a Jiří Weigl pro Deník Právo: Komunikační hojnost, ale myšlenková prázdnota

Články a eseje, 1. 9. 2016

Václav Bělohradský na naši kritiku jeho původního článku (uveřejněnou v Právu, 18. srpna) reagoval publikací svého dalšího textu, v němž své voluntaristické, elitářské a sociálně inženýrské představy předvedl ještě zřetelněji (Právo, 24. srpna). Svým přihlášením se ke kulturnímu marxismu také určitě potěšil své dnešní partajní bossy, za něž – aniž by se obtěžoval a zavazoval členstvím v politické straně – kandiduje v nadcházejících volbách.

Je třeba přiznat (a uvítat), že Václav Bělohradský ve svém druhém textu mírně ubral – už tolik nežongluje slovy. Uvědomil si asi, že se za ně snadno chytá. Některé své oblíbené výroky však opakuje – např. pojem kulturní kreolizace. Něco je naopak nové – vedle nikde nedefinované „tekuté“ společnosti z minulého textu přichází s „propojenou“ realitou a s brýlemi pro propojenou realitu. Jestli tyto pojmy neznáme, je to naše nevzdělanost. Václav Bělohradský se diví, že neznáme obrat kulturní kreolizace, ač byl přeci zmíněn již v roce 2009 na výstavě v Tate Gallery v Londýně!

Vážnější a varovnější je jeho názor na podstatu diskutovaného tématu. Bělohradského utkvělou představou, kterou – jak přesně vystihl Milan Knížák ve svém blogu – formuluje „s nádechem pseudovědecké suverenity“, je to, že nejen moderní národy, ale i jakákoli lidská entita, jsou pouhými kulturními konstrukty, které drží pohromadě jen a jedině společně sdílené příběhy (tzv. narativy). Tato bagatelizace autentičnosti dějin je základem Bělohradského voluntarismu jak v pohledu na dějiny, tak na dnešní svět a politiku. V představách sociálních inženýrů jeho typu je možné tyto narativy, abychom přijali jeho terminologii, libovolně měnit. Nic daného, nic věčného, nic pevného či historií utvořeného není. Vše je proměnlivé. Je jenom třeba mít k manipulaci veřejnosti dostatečně efektivní komunikační kanály.

Bělohradský ve svém článku tvrdí, že český národ vytvořil Palacký a autoři falešných rukopisů (a symetricky k tomu říká, že i moderní francouzský národ vytvořila revoluce). Zapomíná na jednu maličkost – pro ony Palackého a Hankovy „příběhy“ či „pohádky“ zde již museli existovat nějací Češi, jimž byly tyto „narativy“ určeny. Nikoho jiného než Čechy oslovit nemohly. Stejně tak revoluci ve Francii provedli lidé, považující se za Francouze a hovořící francouzsky, kteří se díky revoluci stali občany a začali vyznávat volnost, rovnost a bratrství (se všemi problémy této sporné triády). Ale Francouze z nich revoluce neudělala.

V tom je náš zásadní nesouhlas s Bělohradského myšlením. Rezolutně odmítáme jeho tezi, že vznik národů „nebyla evoluce, ale revoluce“. Národy a většinu dalších společenských entit snad můžeme i my označit za kulturní konstrukty (jak je nazývá Bělohradský), ale jsou to konstrukty vznikající spontánně, přirozeně a dlouhodobě. Jsou to produkty evoluce, nikoli revoluce. V tomto ohledu jsme hayekovci – národy, stejně jako třeba jazyky či trh – vznikají spontánní evolucí. Nebyl to žádný „human design“, byla to „human action“. Ta probíhá bez závislosti na vůli kohokoliv konkrétního, ač k tomu jednotlivci leccos svého přidávají.

Vznik národa není možné nahradit jiným narativem, který si ten či onen „vyvolený“ sociální inženýr právě teď vymyslí. Ani moderní svět „komunikační hojnosti“ v tomto ohledu žádnou zásadní změnu nepředstavuje. Dává jenom větší pokušení politickým a sociálním manipulátorům a těm, kteří nepoučeni fiaskem komunismu, chtějí – marxisticky, i když v novém, moderně se tvářícím balení – vytvořit, teď už konečně, lepší svět. Bělohradský bohužel – zdá se – poučen komunismem dostatečně nebyl. Jinak by věděl, že tento konstrukt může být jen à la Huxley. Asi ho na scestí ještě více svedla jeho italská emigrace a italská bouřlivá sedmdesátá léta, která ho v jeho víře v kulturní marxismus frankfurtské školy jen utvrdila.

Snahy „urychlovat“ vývoj světa a tlačit jej „správným“ směrem vždy vedly a vedou do pekel. Dnešní záměry Angely Merkelové a Václava Bělohradského (a velké spousty jejich souputníků) potlačit národy a vlastenectví a uměle tvořit nové Evropany či světoobčany (všemi možnými způsoby včetně migrace) nejsou a nebudou úspěšné. Vedou přesně opačným směrem – u miliónů obyčejných lidí (u onoho Bělohradského demos) vedou ke zvýšené potřebě vědomí a obhajobě národní identity a vedou k narůstajícímu odcizení vládnoucích elit od těch, kterým chtějí vládnout.

Bělohradským zniňovaná Číňanka s nápisem Fair Trade na tričku, studující v Berlíně, ale skypující v Děčíně (ještě Bělohradský zapomněl dodat – se svou lesbickou handicapovanou přítelkyní – neboť jedině tak by mohl dosáhnout 100% politicky korektního ideálu) o své účasti na konferenci o EU, bude ještě dlouho pouhou pozoruhodností, nikoliv konstitutivním prvkem, na němž by měl stát náš svět.

Václav Bělohradský si rád zahrává se slovy. Napsat v dnešní době (a v článku, který je polemikou se dvěma „živými“ autory) větu „čistota kultur, stejně jako čistota krve, je dávno zašlá mytologie“, je totální nezodpovědností (což asi autor nemůže pochopit, protože nezodpovědnost je jeho základní životní definiční charakteristikou). V polemickém článku však tato věta implicitně naznačuje, že autoři, se kterými je vedena polemika, něco takového prosazují či chtějí docílit. My naopak dobře víme, že kultura (ale i náboženství) vznikla evolucí, a i proto v ní o žádnou čistotu jít nemůže. A o čistotě krve nikdo z nás nikdy nepromluvil ani slovo. Kdybychom chtěli zaútočit, řekli bychom, že bastardizaci (úžasné Bělohradského slovo) kultury a Evropy provádějí už dlouhou dobu lidé jeho typu.

Starší generace si ještě pamatují obraty jako „dětská nemoc levičáctví“. My máme strach, že totéž hrozí znovu. Dříve stály v cestě pokroku „reakční třídy“, teď jsou to národy a všichni ti, kteří si nemyslí, že je národ „výsledkem úspěšné komunikační strategie úzké skupiny vlastenců“. Dejme si na hlasatele těchto postojů velký pozor.

Václav Klaus, Jiří Weigl, publikováno v deníku Právo dne 1. září 2016.