---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta pro deník…

---

Rozhovor prezidenta pro deník Právo

Rozhovory, 2. 3. 2013

Jak byste chtěl, aby si vás lidé jako prezidenta pamatovali? 

Chtěl bych, aby si mě určitě lépe pamatovali než skupina 28 senátorů, kteří dnes hrají takové ošklivé politické hrátky. Pevně věřím, až dnešní vlna zloby z některých úst skončí, tak se vše vrátí do normálu. Pevně věřím, že moje prezidentování bude uznáno.

Neobáváte se, že si vás lidé budou spojovat s amnestií, která vyvolala vlnu negativních reakcí?

Tak bych to nehodnotil. Řekl bych, že byla vyvolána obří vlna karikaturou amnestie, na kterou spousta běžných lidí naskočila. Nevidím to tak špatně. Myslím, že se to vrátí k normálu. 

Vyvolána kým? 

Těmi, kteří od počátku stáli na jiné straně politické barikády, než jsem stál já. To jsou pořád stejní lidé, pořád stejné útoky, pořád stejné argumenty, jako tomu bylo od listopadu 1989. Tedy svět lidí kolem Václava Havla na straně jedné a postupně se do toho začala více a více dostávat politická levicová opozice.

Kde vidíte počátek ideového souboje, který popisujete? 

Začalo to panem Mejstříkem a některou zvláštní skupinkou studentských vůdců, kteří přišli s tím, že jim někdo ukradl revoluci. To byl naprosto nesmyslný prvopočátek všeho. Byl to jejich pokus si revoluci pro sebe definitivně přisvojit, toto pole obsadit. A najednou přišel někdo, kdo byl stejně kritický, možná ještě kritičtější vůči komunismu, než byli oni. A říkal, že ten prostor je i náš. A od té doby začal onen pomyslný atak, který měl spoustu převleků a spoustu hesel, pod kterými byl veden, ale v podstatě se jedná stále o totéž.

Zmínil jste Václava Havla. Lze tedy 23letou polistopadovou éru definovat jako ideový střet Havla s Klausem? 

V mých očích to tak nepochybně bylo, ale nechci si uzurpovat toto právo. Řada jiných lidí bude mít pocit, že měli zásadní ideje a těmi zásadně ovlivňovali naši politiku. Někomu se může nelíbit, že bychom si to my ukradli pro sebe. To jméno jsem vyslovil a trochu si za to nadával, protože jsem očekával, že to zase bude nějakým způsobem zneužíváno, nicméně jiné zobecnění tohoto fenoménu než jmenovat jeho, nedovedu udělat. Ne náhodou jsem jmenoval pana Mejstříka. Mohu jmenovat i další, ale to jsou jména jiné váhy a významu.

Skutečně jste s Havlem celou dobu vedl boj? 

Jde o to, jak silný výrok máme používat. Ve svých projevech si občas v první verzi napíšu slovo boj, ve druhé se mi to zdá silné a napíši tam souboj. A když to přepisuji dostatečně dlouho, tak slovo škrtnu a řeknu střet.

Myslíte si, že lidé kolem Havla chtěli zavést jakousi vládu nevolených elit? 

Jejich koncepce, která vznikla z hesel, která používali v souboji s komunistickým režimem – jako heslo občanské společnosti – to byl elitářský přístup, který nechtěl standardní parlamentní demokracii. A o to, že nechtěli politické strany, které ztotožňovali se stranou komunistickou, byl fatální střet počátku 90. let, který jsme dnes a denně prožívali. Dávalo se mi k dobru, že jsem prováděl ekonomickou transformaci, což je určitě pravda, ale myslím, že jsem také zásadním způsobem přispěl k vytvoření standardního politického schématu, tedy systému politických stran a elementární parlamentní demokracie. To byl krok, který nás strašně rychle a hned na počátku posunul kousek dál než všechny ostatní postkomunistické země. Tam byl tento nepřetržitý souboj. Úspěšnost byla v tom, že jsme tento systém zavedli. Druhá věc je, jak se systém vyvíjí či jak dobře fungují politické strany.

Když zhodnotíte deset let prezidentování, je něco, co byste udělal jinak? 

Koncepčně bych to jinak nedělal. Samozřejmě by se člověk mohl rozmýšlet, jestli mu například ta amnestie za to stála, to je naprosto jasné. Ale já jsem byl nepřetržitými dopisy tlačen k amnestiím, ať už při zahájení mého mandátu, při tom či onom výročí, a pořád jsem to odstrkoval s tím, že možná bude vhodná chvíle udělat to na závěr. Nahrávka k tomu bylo 20. výročí založení České republiky. Ale samozřejmě že by můj život byl snadnější, kdyby to nebylo.

Nenastal teď čas oficiálně zveřejnit autory amnestie? 

Autorem jsem já. Není žádný jiný autor. Samozřejmě se o tom bavím s nejužším kroužkem spolupracovníků, ale žádný jiný autor neexistuje. To je pořád ta hloupá mediální nebo politická hra. Jistě, když uvažujete nad tím, jestli mají být prominuty všechny tresty do půl roku, roku, nebo roku a půl, tak si vyžádáte odhad od ministerstva spravedlnosti, kolik lidí je ve vězení s tím či oním trestem, zjistíte, že půl roku by bylo strašně málo, a tak dále, a doberete se k číslu jeden rok. To ale neznamená, že když vám někdo tohle řekne, tak je autorem amnestie. Celá amnestie byla založena na tom, co jsem opakovaně říkal: propustit lidi s krátkými tresty, pak jsme dostávali spoustu žádostí od starých lidí, a za třetí, nekonečné žádosti o milost od těch, jejichž přečin se odehrál v roce 1992 nebo 1993. Od prvopočátku jsem věděl, že s tímhle tím chci něco udělat.

Chystáte na závěr nějaké milosti? 

Měsíčně jsme dostávali asi tři sta žádostí. Studovat spousty těch žádostí, tím se člověk naučí možná víc než čtyřletým studiem na právnické fakultě. Základní struktura amnestie vznikla z obrovského poučení z těch milostí. Za poslední měsíce jich ale přišlo asi dva tisíce, a neexistuje žádná technika, jak je vůbec zvládnout přečíst. Žádné milosti už tedy dávat nebudu.

Po vás bude prezident Miloš Zeman. V přímé volbě jste ho podpořil. Co od něj očekáváte? 

Nejdříve trochu do minulosti: s Milošem Zemanem jsme opravdu vášnivě, nekonečně, zásadně polemizovali a už někdy v roce 1968 jsme se dostali do střetu mezi mladými ekonomy a tzv. futurology neboli prognostiky. Takže naše první veřejná půtka se odehrála v pražském Radiopaláci, kde bylo tisíc lidí. V momentu, kdy byl tlak režimu velmi silný, se zdálo, že se naše cesty spojují. Proto jsme se v 70. letech spíše setkávali v přátelském tónu na nejrůznějších seminářích. Ale v polovině 80. let bylo jasné, že se doba mění, a v tu chvíli šlo o to, jak se má měnit. Tam naše rozdíly okamžitě vyrostly. V 90. letech byly velmi silné, a když opět zesílil tlak našich politických odpůrců, tak v roce 1998 nás to vedlo k tomu, že jsme byli schopni nějaké domluvy, která umožnila elementární fungování této země. Co od Miloše Zemana mám očekávat, nevím. Mnohokrát jsem řekl, že jsem ho podpořil ne proto, že by to byl můj oblíbenec, ale že v kontextu kandidátů se mi zdál nejnadějnější možností či nejmenším zlem. Myslím, že budu vzdychat a obracet oči v sloup při jeho různých zásazích, přesto si myslím, že je správné, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. 

Zeman chce na Hradě vyvěsit vlajku EU. Co si o tom myslíte? 

Toto není důvod nijak komentovat. Myslím, že s výjimkou paní Bobošíkové nebyl žádný kandidát, který by tvrdil opak. Proto jsem v tomto smyslu vůbec neočekával, že by mohlo nastat něco jiného, takže to mě nijak netrápí. Na druhé straně jsem přesvědčen, že Pražský hrad je symbol české státnosti a že sem patří vlajka česká, nikoli evropská. Mimochodem je spousta zemí EU, kde nad prezidentskými či královskými paláci vlajka EU nevlaje. O tom jsem se mnohokrát přesvědčil: i ve Francii, která tak jásá nad svou evropskostí, na prezidentském paláci evropská vlajka není.

Zmínil jste také opoziční smlouvu, která je veřejností vnímána negativně… 

Neřekl bych veřejností, ale opět stejnou skupinou lidí, která proti ní vytvořila stejný atak, jaký se jí podařilo vytvořit v tuto chvíli proti amnestii. Je to pořád stejná, obehraná písnička. Šlo o zlou, nenávistnou politickou hru stále stejné skupiny lidí, která nevydýchala to, že zavedla svůj elitářský politický systém po listopadu 1989. Všichni rozumně uvažující lidé vědí, že nebyla možnost sestavit vládu, která by mohla fungovat. Opoziční smlouva je nadsázkovým výrazem pro menšinovou vládu, které dá někdo na druhé straně politického spektra podporu v tom smyslu, že připustí schválení v parlamentu odchodem nebo zdržením se hlasování. A takovýchto uspořádání je v Evropě tisíc.

Kritika přece nesměřuje vůči opoziční smlouvě jako mechanismu, ale tomu, co následovalo. Hovoří se zejména o korupci a klientelismu. 

Klientelismus a korupce jsou permanentními jevy u nás a všude ve světě a opoziční smlouva na nich nezměnila vůbec, vůbec nic. To je součást stále stejné hry, která toto papouškuje, a děsím se toho, že mladší generace začínají věřit, že to je snad pravda. Se spoustou věcí, co tehdy dělala Zemanova vláda, jsem zásadně nesouhlasil, jako velmi laciné prodání bank do rukou západních bankéřů. S klientelismem a korupcí to žádnou souvislost opravdu nemá, pouze naskakujete na stále stejné léčky jisté skupiny lidí. 

Jak hodnotíte současný stav ODS, kterou jste založil? Strana oslabuje, podle posledních preferencí je dokonce za komunisty a TOP 09. 

Diskutoval bych o tom, co to je stav politické strany. Správně říkáte, že v posledním průzkumu TOP 09 předběhla ODS. Všimněte si ale, že není možné zavést vážnou diskusi na téma stav TOP 09, protože dobře víte, že TOP 09 není normální stranou, tedy není možné diskutovat o nějakém jejím stavu. Tím, že se ODS stala standardní, občanskou politickou stranou, je její vnitřní stav navenek dobře vidět. Tím, že má tisíce místních a oblastních sdružení, je možné, aby nějaké fungovalo superšpatně a zoufale špatně. Pokud strana nic takového nemá, není možné mluvit o jejím stavu. Druhá věc je dnešní faktická pozice ODS. Myslím, že je nešťastná, nesmírně špatná a jenom se zdráhám říkat nahlas svou analýzu. Nepřísluší mi to a přiléval bych oleje do ohně. Myslím, že ODS má sama co dělat se sebou, ale bez radikální přeměny nebude úspěšná.

Co si myslíte o názorech některých poslanců ODS, že jedině vy můžete stranu zachránit? 

Ani toto není pravda a ani při své nejbujnější fantazii bych si toto nemyslel. ODS se musí, a věřím, že to bude dělat, sama čelně postavit k tomu a musí provést změnu. Skutečnost, že její kandidát dostane v prezidentské volbě dvě procenta hlasů, je samozřejmě debaklem, který sice byl zmíněn, ale ještě nebyl plně vyhodnocen. 

Je krize ODS ideová, nebo personální?

Rozumím kritikům, kteří polemizují s termínem ideová krize, myslí-li tím, že si ten či onen dnešní poslanec ODS řekne, že se teď musíme vrátit k ideovým základům a že bude všechno zachráněno. Takhle triviální to samozřejmě není. Myslím, že to je krize personální, lidská, členské základny, ale je to i opuštění některých jasně definovaných pozic, které dnes ve straně už velmi málokdo hájí.

Přicházel by v úvahu váš návrat do ODS? 

Nevidím důvod, abych řekl kategorický soud: jen přes mou mrtvolu nebo nikdy na světě. To nemá smysl takhle uvažovat. Ale to není to, o čem bych se chtěl bavit.

Myslíte, že je v českém politickém spektru ještě prostor pro pravicovou stranu klasického střihu, jakou byla ODS začátkem 90. let? 

Prostor tady je. Druhá věc je, že ten prostor je nesmírně zužován mediálním atakem na politiku a na politiky, a to nemotivuje dostatečný počet schopných lidí s jasnými názory, aby do politiky šli a stali se terčem každodenních neuvěřitelných útoků. Dostávám teď obrovské množství dlouhých dopisů od lidí, kteří jsou nesmírně zděšeni tím, co se u nás poslední dva měsíce děje. Jedna věc je, že je to pro mě milé, sympatické a potřebné, ale jsem naprosto pozitivně překvapen, kolik lidí píše jasně formulované, zřetelné a ostré politické texty ve formě těchto dopisů. Pořád si říkám, kde ti lidé jsou? Nepíší do novin, nevstupují do politických stran. Překvapuje mě to a říkám si, že pak to vypadá, že politika se strašlivě zjednodušila, zploštěla. Lidé tu jsou, ale motivace vstoupit do toho politického kolotoče při mediálním bombardování politiků je prostě slaboučká. Mimochodem, předevčírem jsem měl oběd se slovenským premiérem Robertem Ficem, který sám bez vyzvání začal o tomto problému mluvit: o motivaci mladého člověka, aby šel do politiky.

Ono to skutečně vypadá, že stranický systém je v krizi: lidé dnes z politických stran spíš utíkají. Je to opravdu jen vlivem médií?

Stranický systém, neboli parlamentní demokracie, je v krizi, je strašlivě oslaben. Dominují totiž jiné "-cie". To je ta mediokracie, tak cíleně diskutovaná Petrem Hájkem, a zrovna tak soudcokracie. To jsou obrovští nepřátelé parlamentní demokracie. Mě to trápí a vede to k tomu, že se lidé nepouštějí do té standardní demokracie. Mají pocit, že snadněji uspějí v těch jiných sférách.

Mluvíte o mediálních útocích na politiky, což vypadá, jako by ti politici vlastně nedělali nic špatného. 

Myslíte, že politici jsou horší lidé než lidé v médiích či v soudcovství? To jsou stejní lidé. A tam jsou lidé dobří a zlí, podvodní a nepodvodní, pracovití a nepracovití, úplatní a neúplatní. Nicméně média se tak brání navzájem, že nic takového o sobě neřeknou. Soudcovský svět je stejným způsobem mocný a uzavřený. Proto ten atak na ty politiky, které z principu nijak neobhajuji, je při úplném vynulování jejich soukromí strašlivě obtížný. Vzpomínám, když jsem byl ještě šéfem Sněmovny, tak mi pořád kladli podobné otázky, jestli jsou ti poslanci takoví a makoví lidé, a já jsem vždycky říkal: nezlobte se, mě těch dvě stě poslanců někdy strašně zlobí a štve, ale myšlenka, že byste si vy, voliči, do parlamentu poslali zrovna ty největší pitomce a podvodníky a vy, dobří, chytří a úžasní, zůstáváte doma, je přece dětinská. Tenkrát jsem říkal, že kdybychom udělali nějaké složité testy, jestli je průměrné IQ poslanců vyšší než lidí v ČR, jestli oni přečetli v průměru víc knih než ti ostatní, kdybychom udělali soutěž, kolik z nich umí hrát na hudební nástroje, tak jsem stoprocentně přesvědčen, že by poslanci ve všech těchto soutěžích vyhráli. Přesto jsou považováni za téměř nelidi. Stojí za to se zamyslet nad tím, proč se taková image vytvořila, co k tomu přispělo. O tom, že k tomu přispělo i neuvěřitelné chování poslance A a poslance B, není sporu. Ale image politika je strašlivá karikatura, která neodpovídá realitě.

Říkáte, že demokracie je v krizi. Měla by podle vás přijít nějaká reforma? Ať už zavedení většinového systému, či nějaká "morální" reforma? 

Dobře víte, že "morální reforma" se dělat nedá. To by musel přijít nějaký morální reformátor a ten by musel nadiktovat deseti miliónům občanů této země, že se mají chovat tak a tak, a měl by rákosku v ruce a švihl je přes prsty, kdyby se tak nechovali. Toto chtěli naši moralisté, kteří s námi nepřetržitě bojují. O to jim falešně, zle jde. Tudy cesta v žádném případě nevede. Jsem stoprocentně přesvědčen, že úprava volebního systému je nezbytná, bez ní se efektivním způsobem vládnout nedá. To, abychom měli nepřetržitě slabé, rozpolcené vlády, prostě nejde. Taková úprava by k akceschopnosti vlád mohla přispět. Je to ale jen jedna rovina problému. Návrat k elementárnímu systému svobody a demokracie vyžaduje víc než změnu jednoho zákona. To je paradigmatická změna uvažování, společenská transformace trvající léta. Žijeme v etapě oslabování standardní demokracie jinými mechanismy, a toto zvrátit je pro nás i další generace dlouhodobý společenský úkol.

Jaké síly podle vás standardní demokracii oslabují? Jsou to občanské iniciativy a hnutí typu Holešovské výzvy, ProAlt či pokus Karla Janečka o "pozitivní evoluci"? 

Tohle všechno do toho samozřejmě patří. To jsou projevy té obecnější krize, a nejen projevy, to jsou prvky, které ji posilují. Je ale fakt, že nespadly z Měsíce. To je dobová nemoc.

Jakým způsobem se podle vás česká společnost od doby, kdy jste nastoupil na Hrad, posunula? 

To je spíš na esej, než na jednu větu. Dvě poznámky bych udělal: první je, že opravdu došlo k jistému ekonomickému vystřízlivění. V první půlce mého prezidentského období tady byl pozitivní a zdravý ekonomický růst, který zvyšoval životní úroveň a vytvářel elementární společenskou pohodu. To skončilo euroamerickou krizí, která byla převedena do krize eurozóny, a nyní už pět let ekonomika přešlapuje na jednom místě, což vyvolává neklid, frustraci a nespokojenost. To je ta ekonomická rovina, která je strašně důležitá. Vedle toho je rovina politická, kdy politické strany mají více a více starostí samy se sebou, než by měly mít. Když si uvědomíte, že v té první etapě, kdy ekonomika de facto rostla, byla sociálnědemokratická vláda a já za tu dobu vystřídal tři premiéry: Špidlu, Grosse a Paroubka… Je nelogické, aby v době, kdy není žádná ekonomická krize, se v průběhu tří let vystřídali tři premiéři. To znamená, že stranictví uvnitř ČSSD bylo v rozkladu. V bledě modrém něco takového platí o té druhé straně politického spektra, ODS má také v tomto smyslu obrovské problémy. Některé strany na pravici z dnešní politiky úplně zmizely, naopak jedna či dvě se urodily. Čili politická nestabilita také sehrála velkou roli.

Před časem jste mluvil o tom, že dnešní svět je mnohem méně svobodný než dříve. 

Je skutečně méně svobodný. Míra byrokratického zásahu do lidských životů a míra regulace tisíce nejdrobnějších věcí našeho života radikálně posiluje. Zaplevelujeme si právní řád obrovským množstvím zákonů o každé hlouposti. V tomto smyslu je svoboda oslabená. Za tu dobu, co jsem prezidentem, jsem dostal k podpisu, nebo dokonce podepsal, více než tisíc zákonů. To je číslo, které si normální člověk vůbec nedovede představit. A ty zákony se překrývají jeden přes druhý, popírají jeden druhý, některé platí tak krátce, že se je člověk vůbec nestihne naučit, a už platí další novela… Zákony ale nejsou neutrální věcí, která leží tamhle ve skříni, každý zákon vám něco říká, co máte dělat, jak se máte chovat, co je vám dovoleno a přikázáno. Svoboda trpí neuvěřitelným způsobem a já to cítím každodenně.

Zákony přece navrhují a schvalují politici. Nemají tedy na tom chaosu největší podíl? 

Spousta zákonů přichází jako lobbyistické tlaky nejrůznějších zájmových skupin, které okupují chodby parlamentu a jednotlivým politikům vnucují své návrhy. Druhá věc je, že drtivá většina zákonů přichází jako direktivy EU, které se na nás valí bez ohledu na to, jestli si to přejeme, nebo ne. Bohužel, k tomu se přidává lidová tvořivost našich poslanců, kteří tu evropskou direktivu ještě ornamentalisticky doplní.

Je toto problém specificky místní, nebo se týká celé euroatlantické civilizace? 

Evropské civilizace určitě, a myslím, že ta americká se k tomu zdárně přibližuje.

Pojďme tedy k budoucnosti. Když se rozhlédneme kolem, je vaše pracovna téměř prázdná. Jak se vám bude z Hradu odcházet? 

Že se mi bude po deseti letech odcházet těžko, to je přece naprosto jasné. Jestli deset let člověk ráno přijde do této kanceláře, tak to je obrovská životní změna, kterou není třeba karikovat. Uvědomuji si to více a více, co tady vyklízíme věci, a stěhuji. Doléhá to na mě víc, než se mi to zdálo před dvěma měsíci. To nebagatelizuji.

Nebude vám chybět pozornost veřejnosti? 

Ta pozornost určitě nebude taková, jaká je teď, ale nemyslím si, že zmizí. Že by se vynulovala, že bych mohl jít po ulici jako neznámá osoba, to asi jen tak nenastane. V tomto smyslu radikální změnu neočekávám. Plány ale mám jednoznačné. Potřebuji zahájit Institut Václava Klause a jeho fungování a už se děsím, že musím napsat všechny ty projevy do různých zemí světa pro duben, květen a červen. Nyní mám nekonečné množství pozvání. Hned po inauguraci odletím do USA, kde mám tři vystoupení a první čtyři dny strávím tímto způsobem. Nemyslím, že bych si teď přidával nějaké další aktivity, mám jich dost. Tím nechci říci, že, jestli ještě chvíli na světě vydržím, se nemůže nic dalšího stát. Bylo by bezcenné a hloupé, kdybych se to teď pokoušel popírat.

Politiku máte v krvi, myslíte si, že se bez ní obejdete? Spekuluje se, že byste mohl založit novou stranu a snažit se probojovat do Evropského parlamentu. 

Řekl bych, že toto všechno je otevřenou možností. Ale ptáte-li se mě upřímně, co organizuji a dělám: odvážím odsud věci do institutu na Hanspaulku. Není pravda, že je odvážíme někam jinam či s jinými záměry. Hodlám v tomto institutu fungovat a ptáte-li se, kam si myslím, že po skončení prezidentského mandátu půjdu ráno do práce, tak určitě půjdu tam.

Dovedl byste si představit sebe v roli europoslance a hádat se s názorovými oponenty v Evropském parlamentu? 

Nevím, teď to jasně nedovedu říci. Každému říkám, ptejte se mě s nějakým odstupem. Co zatím sedím na Hradě, tak nemám ty správné oči a správný vnitřní pocit. Ten nastane až posléze. Nevylučuji, že nějaké politické aktivity v příštím roce mohu dělat. Chcete-li ale ode mě slyšet, jestli je plánuji, tak neplánuji.

Kde budete žít? Na chalupě v Prudicích na Táborsku, nebo v pražských Kobylisích? 

Přiznám se, že naši chalupu jsem v posledních letech velmi šidil. Nakonec se ukázalo, že mnohem pohodlnější bylo jet do Lán, to je taková větší chalupa. Ale na té naší jsem byl za uplynulý rok snad jednou. Takže ji znovu objevíme a oživíme. Máme řadový domek v pražských Kobylisích, který manželka v posledních letech dovybavovala a připravovala. Na první pohled vypadal proti našemu panelákovému bytu na Proseku jako docela velký, ale po deseti letech prezidentování se tak velký nezdá. Zjišťuji, že ani třetinu věcí tam nedokážu nastěhovat. Ale tam se nastěhuji a 7. března tam budu spát.

Jak probíhá stěhování z Hradu? Kolik jste musel zabalit krabic? 

Krabic byly desítky, nekonečné množství. Zabydlíte se tady, za druhé, zabydlíte se na Brusnici, kde jsme devět let bydleli, zabydlíte se i v Lánech. Najednou máte tedy všechno dvakrát, nebo třikrát. Člověk je málo odvážný, aby některé věci radikálně vyhazoval, takže se to na nás valí neuvěřitelným způsobem.

Budete mít sice auto s řidičem, nebudete ale mít chuť si sám zařídit? 

V posledních dvaceti letech jsem auto řídil asi dvakrát třikrát ročně. Na počátku jsem ještě měl tendenci vzít si z úřadu nějaké to referentské auto, a třeba jet na dovolenou do rakouských Alp. Ale referentské auto bylo Škoda Octavia, a ochranka měla BMW, což je dost úsměvná kombinace. Tohle jsem rád dělal na začátku, ale v posledních třech čtyřech letech jsem to neudělal ani jednou. Člověk v autě první minuty hledá, kde se bliká doprava a doleva a jak se otevírá okénko, ale když dojede z Prahy do Plzně, tak se ty základní instinkty navrátí.

A co dovolená u moře? 

Nejsem "dovolenkový" typ. Měl jsem to štěstí, že v prvopočátku sportovní aktivitou, potom aktivitou akademickou a nyní aktivitou politickou jsem nepřetržitě cestoval po celém světě. Díky tomu jsem za dovolenou považoval jet na chalupu. Myslím, že to se nezmění. Ale říkal jsem si, že bych si měl jet na pár dní někam zalyžovat.

 Jan Martinek, Jan Rovenský, Právo, sobota 2. března 2013