Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev v Džiddě - Česká…

Projev v Džiddě - Česká zkušenost s ekonomickou transformací

Projevy a vystoupení, 29. 3. 2005

Dámy a pánové,

je mi velkým potěšení poprvé v životě navštívit Saudskou Arábii, zúčastnit se jako prezident České republiky tohoto ekonomického fóra a mít možnost oslovit toto vážené publikum. V minulosti měla naše země s Vaší částí světa intenzivní ekonomické vztahy a chceme je mít znovu. Doufám, že tyto naše ambice má dnešní přítomnost tady v Džiddě demonstruje dostatečně zřetelně.

Téma Vaší konference „Capacity Building: Developing People for Sustainable Growth“ chápu jako výraz hledání cest k vytvoření předpokladů pro pozitivní a dlouhodobě udržitelný ekonomický a sociální rozvoj zemí Středního a Blízkého Východu, Asie a Afriky. Tedy zemí, kde dodnes existuje mnoho vážných politických, sociálních, ekonomických, kulturních a náboženských překážek ekonomického růstu a kde přetrvává mnoho chudoby, zaostalosti a nerovné účasti stovek miliónů lidí na procesu rozvoje, na rostoucím bohatství a na stoupající životní úrovni.

Mé dnešní vystoupení je založeno jak na mé vlastní zkušenosti s podobným transformačním úkolem, ale uskutečňovaným ve velmi odlišném prostředí a atmosféře, tak na mých dlouhodobě zastávaných názorech a postojích. V posledních patnácti letech jsem byl aktivně zapojen do radikální přeměny bývalého komunistického Československa v normální evropskou zemi, která je dnes – což znamená znovu – založena na politické demokracii a na liberalizované, deregulované, otevřené a privatizované tržní ekonomice. Některé aspekty naší přeměny byly pravděpodobně velmi specifické, což znamená velmi evropské, možná velmi středoevropské, a jsou tedy pouze s obtížemi exportovatelné do jiných částí světa (v této souvislosti bych chtěl dodat, že nemáme to sebevědomí a/nebo tu aroganci, abychom své názory vnucovali jako model, který by měli ostatní následovat), ale některé z našich zkušeností více či méně obecné jsou. Jsem přesvědčen, že jsou relevantní pro všechny země, které procházejí podobnými fundamentálními systémovými změnami. Zmíním pouze tři z nich.

Moje první poznámka se týká základní struktury celé transformace, kterou je vztah mezi změnami politickými a ekonomickými. V naší části světa probíhaly politické a ekonomické změny současně. Jinak řečeno, otázka jejich řazení v naší zemi nebyla problémem. Po pádu komunismu existovala na straně občanů silná poptávka jak po politické, tak i po ekonomické liberalizaci. Radikální politická restrukturalizace – vytvoření nijak neomezované politické demokracie a plnohodnotného parlamentního systému s desítkami spontánně vznikajících politických stran – byla provedena téměř přes noc velmi hladkým, my jsme jej nazvali sametovým, způsobem. To bezpochyby uspokojilo aspirace občanů naší země, kteří po desetiletí žili v totalitním komunistickém režimu. Musím ale přiznat, že toto řazení transformačních kroků za prvé nebylo naší úmyslnou volbou a za druhé, že předurčilo mnoho dalších aspektů následného procesu ekonomické transformace.

Dalekosáhlá politická demokratizace způsobila, že jakékoliv technokraticky racionální organizování ekonomické transformace bylo nemožné. Volba – v počátcích široce diskutovaná a považovaná za velmi důležitou – mezi tzv. gradualismem s „šokovou terapií“ nebo mezi částečnými a kompletními reformami prakticky neexistovala. Bylo nemožné změny takto plánovat. Obraz statečného, chytrého a bezohledného reformátora, prosazujícího změny na – vůči změnám odolných – občanech by byl mylný a navíc by byl zcela nepravdivý, pokud bychom jej přijali jako popis minulých patnácti let. Celý transformační proces byl neplánovaný, byl pouze částečně organizovaný, a byl tudíž neopakovatelnou směsicí spontánního vývoje událostí a organizovaného konstruktivismu. Na základě naší zkušenosti ale můžeme říci, že se změny v obou dimenzích, politické a ekonomické, se navzájem posilují. Není tedy pravdou, že ekonomické změny musí předcházet všeobecné liberalizaci politického života, jak bývá často prosazováno.

Můj druhý argument se vztahuje k nelehkému a někdy nepříjemnému vztahu mezi domácími imperativy, faktory a možnostmi, založenými na hlubokém pochopení a respektu k domácím podmínkám, aspiracím a omezením, a vnějšími požadavky, které jsou na transformující se země kladeny ze zahraniční. Obzvláště v minulých letech se stalo „politicky korektním“ (a morálně nadřazeným) obhajovat implementaci rozličných vnějších „standardů“ a považovat je za povinně aplikovatelné bez ohledu na dosaženou úroveň ekonomického rozvoje. Mám na mysli pracovní, sociální, bezpečnostní, environmentální, hygienické aj. standardy, které jsou rozvojovým zemím předkládány jako objektivní „konstanty“ globalizované lidské společnosti, i když ve skutečnosti jsou pouhými „proměnnými“ veličinami, které jsou závislé nejenom na tradicích, zvycích a obyčejích jednotlivých zemí, ale především na úrovni HDP na hlavu. Zavedení takovýchto standardů – jakkoliv mesiášsky zní rétorika nejrůznějších rádoby globalistů – je účinným způsobem jak eliminovat existující komparativní výhody ekonomicky méně rozvinutých zemí a jak zablokovat jejich úspěšnou participaci na světovém obchodu.

S velmi podobným problémem jsme se setkali v kontextu našeho nedávného úsilí stát se členským státem Evropské unie. Země jako Česká republika potřebují skutečnou konvergenci svých ekonomik s ekonomikami Evropské unie a obávají se, že extenzivní nominální konvergence – necitlivá implementace pravidel, politik, legislativy a všech druhů standardů rozvinutějších zemí – zablokuje nebo alespoň podstatně zpozdí opravdovou konvergenci. Rozdíly jak mezi zeměmi, tak i uvnitř zemí Evropy jsou pravděpodobně mnohem menší, a tedy méně nebezpečné, než ve Vaší části světa, ale jejich dopad je také nezanedbatelný. Z vnějšku vnucené „standardy“ považuji za velmi závažné omezení ekonomického výkonu rozvojových zemí.

Tím se dostávám ke svému třetímu a závěrečnému bodu. V posledních padesáti letech probíhá permanentní diskuse o důsledcích ekonomické, a zvláště finanční pomoci pro ekonomický rozvoj. Chtěl bych předeslat, že pokud v tomto kontextu mluvím o pomoci, nemám na mysli humanitární pomoc při různých katastrofách, ale pomoc jako ekonomický fenomén. Víra v její enormní potenciál byla před několika týdny velmi zavádějícím moralistickým způsobem vyjádřena některými západoevropskými politiky na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. S jejich názorem nesouhlasím. Jsem hluboce přesvědčen, že ekonomická a finanční pomoc má pro ekonomický rozvoj pouze jen velmi omezenou důležitost. Argumenty jsou, věřím, dobře známé a nebudu je zde opakovat.

Jedinou smysluplnou pomocí by pro rozvojové země bylo radikální otevření trhů ze strany rozvinutých zemí, zavedení podmínek pro volný (ne pro spravedlivý) obchod, skutečný konec protekcionismu (který je v současnosti založen na mnoha nových sofistikovaných technikách), zrušení exportních dotací v rozvinutých zemích, atd. To je nicméně přesně to, co tyto země nechtějí udělat, i když si musí být vědomy toho, že absence volného obchodu vytváří obrovské nerovnosti v příjmech a bohatství a že jako důsledek vede k rostoucí migraci, která pak destabilizuje jejich vlastní země. Buď se budou zboží a služby pohybovat volně a lidé zůstanou tam, kde jsou (protože budou mít ekonomické možnosti doma) nebo bude pohyb zboží a služeb zablokován a lidé se budou stěhovat za lepšími ekonomickými příležitostmi do zahraničí. Je to takto jednoduché.

Mohu-li to shrnout, ve své krátké prezentaci jsem zdůraznil tři body, které považuji za zásadní:

- roli politické svobody v ekonomické transformaci;

- nákladnou ztrátu komparativních výhod z důvodu mezinárodně vnucených „standardů“ ;

- obchod místo pomoci.

Další problémy jsem nezmínil ne z důvodu nedostatku času, vyměřeného pro mé dnešní vystoupení, ale protože ostatní problémy považuji za mnohem méně důležité.

Václav Klaus, Projev na Ekonomickém fóru v Džiddě, Džidda, Království Saudské Arábie, překlad z angličtiny, 20. února 2005