Hlavní strana » Jinýma očima » Santa Klaus

Santa Klaus

Jinýma očima, 17. 6. 2004

Hovory Johna Laughlanda s českým prezidentem, Václavem Klausem, thatcheristou, euroskeptikem a člověkem, který se těší velké oblibě.

V noci na 1. května se uskutečnila v centru Prahy velká oslava u příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie. Přítomni byli všichni političtí prominenti a gratulace (sobě sama) tekly stejným proudem jako šampaňské. Prezident republiky se však z oslav omluvil. Václav Klaus oznámil, že stráví večer s několika přáteli mimo hlavní město na hoře Blaník. Takové gesto bylo chápáno jako zdvořilý a historicky zvučný způsob, jak říci euroelitám, kam mají jít. Každé české dítě ví, že Blaník je místo, kde dobrý král Václav – Klausův jmenovec a svatý patron Čech – shromáždil své rytíře, aby chránil národ v dobách nebezpečí.

Muž, který vládl české politice více jak jedno desetiletí, není obvykle spojován se symbolickými a už vůbec ne s tajemnými gesty. Jako neoliberální profesor ekonomie Hayekovské tradice a významný člen Mont Pelerinské společnosti, Klausovo jméno evokuje spíše finanční souvislosti než středověkou mytologii. A přesto jsou to právě jeho státnické schopnosti a zvláště jeho hluboká víra v politickou hodnotu národního státu, která formuje skutečný základ jeho politické identity. Jako československý ministr financí a poté předseda vlády na začátku 90. let položil základy úspěšné ekonomické transformace České republiky (mimochodem mnohem úspěšnější než ve většině sousedních zemí). Byl také architektem samotné existence státu, kterého je dnes hlavou, když se stal strůjcem historického rozdělení České republiky a Slovenska v roce 1993. Prezidentem byl zvolen v roce 2003 a je dnes jedinou evropskou hlavou státu, která tvrdohlavě odmítá kleknout si na kolena před všeléčícím euronadšenectvím, kterou nic netěší více než vidět spršku na bruselské promenádě.

Když přicházím do jeho kanceláře na Pražském hradě, vesele se ke mně blíží, mává rukama nad knihami v bednách, které stále leží nevybaleny všude po zemi a omlouvá se za to. Obrovské olejomalby čekají opřené o zeď na zavěšení. Klaus musel zřejmě věnovat nějaký čas odstraňování modernistických mazanin, které hyzdily stěny během funkčního období jeho předchůdce a rivala Václava Havla a navrací prezidentským kancelářím jejich původní důstojnost.

Je opálený a sportovní, ve výjimečně skvělé náladě. Možná i proto, že si užívá stupeň popularity, který Češi Havlovi nikdy nedopřáli: ačkoli poslední český prezident byl na Západě opěvován, muž v ostravské tramvaji považoval tohoto podivného dramatika, který prorazil v Československu v opojných dnech roku 1989, za nudného člověka a vejtahu. Klaus má na rozdíl od něj svěží projev a myšlenky, které sdílí jen hrstka evropských politiků, pokud vůbec nějací.

Ptám se ho na Evropskou ústavu a na členství v Evropské unii obecně. V předvečer vstupu do EU vystoupil s tak trochu kamennou tváří v televizním projevu a varoval před „vznosnými projevy o Evropě“ a před „poezií o europeismu“. Jeho prohlášení, že Česká republika ztratí přistoupením k EU část své suverenity vyprovokovalo nesouhlasné kňučení českých zastánců politické korektnosti, ze kterého se stal vřískot poté, co pronesl své arci-konzervativní prohlášení „Jsme povinováni našim předkům chránit českou státnost“. V podivně převráceném systému hodnot postkomunistické politiky je Klausova řeč o národních zájmech a jeho odmítání ideologie vykořeněného individualismu pro byrokratické konstruktivisty z Bruselu stejným prokletím, jakým jsou oni pro stoupence „nového světového řádu“, jejichž morální modlou je Amerika.

„Jsem přesvědčen, že Evropská ústava není nutná“ říká mi nekompromisně. „Nijak to nepomůže Evropě, nezjednoduší to problémy, nezlepší to fungování Evropy. Jde o další pokus o prohloubení integrace EU. Autoři používají tento dokument jako instrument“ – opakuje slovo ´instrument´, snad aby naznačil páčidlo či kladivo – „k tomu, aby byla EU více unifikována.“ Říká, že by si přál, aby Češi nehlasovali tak jednoznačně ve prospěch vstupu do EU – býval by preferoval „petit oui“ 51 procent místo ohromných 77 procent, které byly odevzdány – protože, jak říká, tak vysoké skóre vytváří v současně i tlak. Podle jeho názoru česká socialistická vláda podepíše jakýkoli text, který vzejde z posledního kola negociací, i přesto, že se podle něj v poslední době nálada změnila. „I ti největší euronaivisté za mnou dnes chodí a říkají mi, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že se nic nestane, pokud se ústava nepodepíše“.

Klaus vždycky odmítal říci, jak hlasoval v referendu o přistoupení k EU. I přesto, že před sedmi lety byly Čechy a Morava na jeho novoročním přání vyobrazeny jako ostrov připíchnutý na Evropské pevnině, ostentativně odmítal radit Čechům, aby v minulém roce hlasovali „ANO“, což bylo v ostrém protikladu k hlavám států ostatních devíti přistupujících zemí. Přítel Margaret Thatcherové a stálý host v kruzích konzervativních euroskeptiků, rád říká, že nezná způsob uspokojivé reformy evropských struktur. „Pochybuji, že by někdy mohla existovat demokratická vláda celého kontinentu“, říká. „Pochybuji o tom v principu a nevidím mechanismus, který by mohl nahradit národní stát jako přirozené sdružení lidí. Pochybuji o možnosti vyřešení tzv. demokratického deficitu bez ohledu na rozdělení kompetencí mezi jednotlivé země a centrum. To je stálý problém“.

Na rozdíl od svých britských konzervativních přátel, má Klaus dost zdravého rozumu na to, aby nesklouzl ke zjednodušení, že Amerika je lékem na všechno. Muž, který byl jako předseda vlády v roce 1997 vypuzen, protože začal mluvit spíše o národních zájmech než o zuřivé privatizaci, není slepým přívržencem posledních nevybíravých diktátů z Washingtonu. To je v ostrém protikladu například k prezidentovi sousedního Polska, který tráví více času v Bílém domě než ve Varšavě. Před tím než se stal Klaus prezidentem publikoval články, ve kterých zpochybňoval války v Kosovu a v Iráku – „A měl jsem pravdu v obou případech“ říká mi hrdě – a jako prezident vyřkl gaullistickou poznámku, že na českém území nechce americké vojenské základny, protože Češi měli v minulosti se zahraničními vojáky na svém území dost zkušeností.

„Američané na jednu stranu viditelně hrají na národní obranu.“, vysvětluje Klaus, „Mluví o národu. My ne, protože je to politicky nekorektní. Současně ale Amerika mluví o exportování idejí. Čili pro mě je v jejich postoji rozpor. Vyvážejí více ideje než národní obranu. To je pro mě problém. V této zemi něco víme o exportování idejí a ideologií. V nedávné době jsem se zapojil do debaty o rozdílu mezi lidskými a občanskými právy: Vždycky obhajuji občanská práva, protože lidstvo není entitou, která by mohla potenciálně garantovat Vaše práva, zatímco národní stát je entitou, u níž to možné je.“ Chce to kuráž, abyste řekli, že jste proti lidským právům a Klaus rozhodně tvrdí, že je proti myšlence použití vojenské síly k prosazení idejí na rozdíl od myšlenky obrany teritoria. „Vojenská obrana lidských práv je politickou agendou a ideologickým stanoviskem“. Je to přesně to, co dnes symbolizuje NATO, ke kterému Česká republika patří od roku 1999.

Jako kdyby nebylo na tomto poli už dost poražených posvátných krav, Klaus se také rád strefuje do sebevědomí těch „disidentů“, na prvním místě do svého předchůdce (Václava Havla), kteří se považují za hrdiny, co přemohli komunismus. Místo toho je přesvědčen, že komunismus zkolaboval sám o sobě. Jsou to paradoxně právě jeho levicoví nepřátelé, které dnes odsuzuje za jejich profesionální antikomunismus. Minulý týden vyvolal rozruch, když na shromáždění bývalých komunistických politických vězňů řekl, že existuje mnohem více – „ismů“, z nichž bychom měli mít strach, jako například „europeismus a internacionalismus“ a jsou to přesně tyto nové konformismy, které nahradily staré levicové ortodoxie, kterým se předtím právě tzv. disidenti sami upsali. Jinými slovy, pokud existuje jeden opravdový disident v dnešním Euro-americkém mezinárodním bahně, není to nikdo jiný než právě Václav Klaus.

John Laughland, The Spectator, 29.5. 2004

John Laughland je spisovatel, učitel, novinář a komentátor mezinárodních událostí. Bývalý učitel na Sorboně a na Insitututu politických věd v Paříži. Autor knihy Znečištěný pramen s podtitulem Nedemokratické počátky evropské ideje. Je ředitelem think-thanku European Foundation. Laughland píše do časopisu The Spectator, The Mail on Sunday a jiných britských, francouzských, německých a amerických deníků.