Hlavní strana » Jinýma očima » Zbytečný komentář aneb je…

Zbytečný komentář aneb je viníkem opravdu prezident?

Jinýma očima, 18. 9. 2007

V pátečních Lidových novinách z minulého týdne vyšel článek Jiřího Přibáně, jehož smyslem je pochválit Ústavní soud za další rozhodnutí ve prospěch předsedkyně Nejvyššího soudu, které dokořán otevřelo dveře nyní již bezbřehé nezávislosti justice na čemkoli. Dále autor poněkud nepochopitelně chválí „polskou variantu soudního modelu v zrcadle problematičnosti polské demokracie“ a končí doporučením, aby se vláda dohodla s opozicí na systémové reformě soudnictví. Pro větší přitažlivost svého článku si autor zvolil kritiku výroku prezidenta republiky, kterým reagoval bezprostředně po vynesení zatím posledního nálezu Ústavního soudu a vydává jej za útok na tuto instituci. Ačkoliv varuje před planou, nenávistnou a pokleslou diskusí a vyzývá k střízlivému zamyšlení, sám zvolil konfrontační tón, který má v čtenářích vyvolat dojem, že spravedlnosti se dostalo zadost a nezřízeně si počínající prezident byl poražen.

S panem Přibáněm souhlasím jen co se jeho úvodních slov týče, když píše, že ti, kdo sledují předmětný ústavní spor nemohli být nálezem Ústavního soudu překvapeni, a že jde o logickou návaznost s předchozími nálezy v kauzách vedených předsedkyní Nejvyššího soudu.

Rozebírat detailně právní argumentaci v tomto sporu není příliš nutné. Každý komentář je vlastně zbytečný, když závěr Ústavního soudu je závazný a konečný a těch několik dotčených zcela jasných odstavců Ústavy si přečíst a učinit si vlastní obrázek umí každý. Je však důležité si uvědomit, že Ústavní soud nyní završil snahu části soudců o naprosté osamostatnění se a sám realizoval svou ambici stát se třetí komorou Parlamentu.

Obavy prezidenta z ohrožení demokracie jsou zcela legitimní. To, v čem pan Přibáň vidí prohloubení ústavních principů dělby moci ve skutečnosti znamená, že dnes se moc soudní dostala nad exekutivu i legislativu a sama bude pro budoucnost, ale jak vidno z některých retroaktivních rozhodnutí patrně i minulost, určovat limity jejich činnosti. Dožadování se ochrany soudní nezávislosti by bylo na místě, když by prezident, nebo kdokoliv jiný, chtěl zasahovat do rozhodovací činnosti soudů nebo ji nějakým způsobem ovlivňovat. Tak tomu ovšem není! Naopak to je předsedkyně Nejvyššího soudu, kdo se vzepřel dělbě moci při výkonu státní správy Nejvyššího soudu. Ač to v článku není přímo psáno, je jasné, že požadovaná reforma soudnictví se bude muset připravit a provést výlučně jen tak, aby to vyhovovalo určité skupině soudců. V opačném případě budou příslušné zákony, resp. rozhodnutí zrušeny jako protiústavní.

Je však marné tesat zákon do kamene, když i sama předsedkyně Nejvyššího soudu v jednom ze svých podání píše, že „s pouhou legalitou si nelze vystačit“. Dosud platilo, že zákonodárce určil pravidla společenského chování a zakotvil je v zákonech. Každý tedy předem musel vědět, co je a co není porušením zákona a jaké následky lze předvídat v případě porušení pravidel. Nyní autor článku oslavuje Ústavní soud za to, že se zpětnou platností dokázal zrušit s dominovým efektem všechna ta rozhodnutí exekutivy, která byla učiněna v dobré víře, a to podle platné ústavy a platného prováděcího zákona. Přitom v jednom případě soud akceptoval nadřazenost ústavy nad prostým zákonem, v druhém případě nadřadil zákon nad ústavu. To jasně dokumentuje, že prostředek je podřizován dosažení cíle, tj. uchopení na ničem "nezávislé" moci. Prezident je přitom neustále využíván jako štít v tomto postupu, aniž by byl v některých z jemu mediálně přisuzovaných prohrách vůbec účastníkem řízení.  Proč tedy pan Přibáň má potřebu podpořit soudní moc, když ta dnes drží všechny trumfy a, jak je vidět, rozhodně není žádnou Popelkou?

JUDr. Tomáš Jindra, člen Konzultativního orgánu prezidenta, Lidové noviny, 18.9.2007