Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky v…

Projev prezidenta republiky v Lidicích

Projevy a vystoupení, 10. 6. 2007

Vážení přítomní, dámy a pánové,

scházíme se na místě, které bylo dějištěm jednoho z nejbrutálnějších zločinů, jehož se nacisté dopustili na českém národě. Přesně před 65 lety, 10. června 1942, se nevinní obyvatelé Lidic stali obětí exemplární pomsty německých okupantů za smrt šéfa nacistické policejní mašinérie, zastupujícího říšského protektora a organizátora holocaustu, Reinharda Heydricha, z rukou hrdinných československých parašutistů.

Pokojní obyvatelé Lidic, většinou rolníci nebo dělníci kladenských hutí a dolů a jejich ženy a děti s atentátem neměli nic společného. V očích nacistů se provinili jedinou věcí – byli to Češi. Byli to příslušníci národa, který si dovolil celému světu ukázat, že se nenechá zastrašit nacistickým terorem, příslušníci národa, který se odvážil zaútočit na jednoho z nejpřednějších nacistických pohlavárů tehdejší doby.

Národa, který si to navíc dovolil udělat ve chvíli, kdy se vítězství Německa a jeho spojenců zdálo na dosah ruky. Ovládali téměř celou Evropu. Na východě stály jejich armády na Volze. V Africe byly na hranicích Egypta a i v Tichomoří stíhala protinacistická vojska jedna porážka za druhou. Nacistům se zdálo, že již mohou beztrestně přikročit k uskutečňování svých nejfantastičtějších a nejbestiálnějších plánů. Pár měsíců před svou smrtí právě Heydrich uvedl do chodu proces konečného řešení židovské otázky v Evropě a začal dělat první přípravy k očištění Protektorátu od Čechů, jež mělo následovat po válečném vítězství.

Základním nástrojem nacistické politiky vůči českému národu byl teror, který ho měl udržovat ve strachu a zbavovat ho vůle k odporu. Původně byl teror namířen zejména proti aktivním odpůrcům okupace, a proti národní inteligenci, která byla viditelnou nositelkou idejí národní identity a vlastenectví. Nacisté oprávněně předpokládali, že se s porobou své vlasti nikdy nesmíří, a proto s nimi v plánech na ovládnutí a germanizaci českého prostoru nepočítali. U zbytku národa doufali, že se jim podaří – alespoň po dobu války –udržet ho metodou cukru a biče v relativním klidu.
Heydrichovou smrtí tyto plány nacistů přestaly být považovány za dostačující. Proto zvolili cestu ještě většího, zcela otevřeného hrůzného teroru vůči všem vrstvám českého obyvatelstva, cestu tisíců poprav jednotlivců i celých rodin, poprav bez soudu, poprav, o nichž s děsivou precizností po celé zemi informovaly rozhlasové tlampače a vylepovaná oznámení. I to asi bylo málo. Bylo třeba srazit naši zemi na kolena exemplárním zničením celé jedné české obce,  jejím vymazáním z povrchu zemského, postřílením obyvatel, zbořením domů a vykácením stromů. Národní odpor měl zmrazit obludný masový apokalyptický zločin. Ten měl být mementem všem, kteří se odvážili pomyslet na odpor.

V toto ohledu se ale okupanti zmýlili. Lidická tragédie se stala mementem, ale ve zcela jiném smyslu než zamýšleli. 340 nevinných lidických obětí nacistického vraždění a tragické osudy lidických žen a unesených dětí vedly k něčemu úplně jinému: způsobily zesílení pocitu nesmiřitelnosti k okupantům a k nacistickému Německu a to nejen u nás, ale i na celém světě.

Lidický zločin přesvědčil všechny, že je nacismus nelidské zlo, které musí být zničeno. Ukázal, že se jedná o boj o přežití, o boj, v němž není místo pro příměří a kompromisy. Stal se – v dlouhodobém pohledu – i tragickým katalyzátorem česko-německých vztahů. Lidické vraždění bylo ranou, která v myslích a srdcích tehdejších generací našeho národa i jeho politických představitelů v domácím odboji i emigraci definitivně rozbila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití Čechů a Němců v českých zemích. I to si musíme připomínat v diskusi nad důsledky druhé světové války, kterou vedeme u nás i s našimi sousedy.

Lidice se vymazat z povrchu zemského nepodařilo. Ožily hned po válce, ožily na místě, kde stávaly původně. Ožily i v názvech řady obcí na celém světě, které na znamení solidarity přijaly jejich jméno. Ožily nejen jako místo piety a památky na onu tragédii, ale byly obnoveny jako místo, kde znovu žijí, pracují a rodí se lidé, žijící své běžné životy, které chtějí prožít v míru a svobodě. Jsem velmi rád, že lidický památník konečně získal důstojnou podobu a že je institucí, která úspěšně přispívá k uchování naší historické paměti a která pečuje i o to, aby v paměti naší země i světa jméno Lidice zůstalo trvale zachováno. Jsme tím povinováni všem, kteří na tomto místě před 65 lety ztratili své životy.

Václav Klaus, Památník Lidice, 10. června 2007