Hlavní strana » Jinýma očima » Strohá fakta ke kauze "Opočno"

Strohá fakta ke kauze "Opočno"

Jinýma očima, 25. 1. 2005

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 v restituční věci ve sporu stojících stran - Národního památkového ústavu a Kristíny Colloredo Mansfeldové, vyvolalo velmi vzrušenou reakci médií. Postavení soudce, účastnícího se na přijetí uvedeného rozhodnutí, mně brání jakkoli tuto reakci komentovat. Vzhledem k jejímu obsahu, a, žel, i jejímu tónu, považuji ale za správné zopakovat rozhodovací důvody, jež soud ke zrušení předchozích rozhodnutí soudů obecných vedly. Je na veřejnosti, aby posoudila sama, zda tím došlo k "zásadnímu obratu", "diskontinuitě", a podobně v rozhodovací praxi Ústavního soudu.

Kristína Colloredo Mansfeldová uplatnila restituční nárok na vydání týchž věcí, které byly i předmětem stávající kauzy, podle zákona o půdě, přičemž tento nárok byl rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou dne 3. června 1996 zamítnut. Rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. ledna 1999, ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím byla posléze usnesením Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2000 odmítnuta.

Dne 9. listopadu 1994 Kristína Colloredo Mansfeldová uplatnila nárok na vydání týchž nemovitostí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Učinila tak ve lhůtě, kterou zákon č. 116/1994 Sb. otevřel pro uplatnění restitučních nároků osob, u kterých k přechodu majetku na stát došlo z důvodů rasové perzekuce. Obecné soudy jejímu nároku vyhověly, a to poté, co dospěly k závěru, že pojem "rasové perzekuce" nutno vztáhnout na každou skupinu osob, jež byla objektem nacistické zvůle.

Ústavní soud tuto interpretaci odmítl. Bez jakýchkoli pochybností bylo úmyslem zákonodárce novelou zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 116/1994 Sb. reagovat na s ničím nesrovnatelnou genocidu Židů a Romů provedenou nacisty. Tento závěr nezpochybnitelně potvrzuje i průběh diskuse, vedené na 18. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu dne 29. dubna 1994.

Nebylo-li v dané věci možné akceptovat aktivní legitimaci navrhovatelky z důvodu "rasové perzekuce", posouzení naplnění podmínek jiného typu aktivní legitimace v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo pak pro opožděnost, pro uplynutí předchozích lhůt pro podání příslušných nároků, neaktuální. Restituce v režimu zákona o půdě již byla v předchozích řízeních ukončena a v dané kauze předmětem posouzení nebyla a ani být nemohla.

Pavel Holländer, místopředseda Ústavního soudu, Hospodářské noviny, 25.1.2005