Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky Václava Klause na zasedání Vědecké rady Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava o potřebě či nepotřebě většího počtu vysokých škol

Projevy a vystoupení, 4. 9. 2007

Vážení přítomní,

děkuji za pozvání na Vaše dnešní slavnostní zasedání, které se koná u příležitosti 30. výročí založení Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava. Jsem opravdu rád, že mohu být dnes mezi Vámi i já – jako člověk, který nejednou vystupoval před Vašimi studenty, jako čestný doktor Vaší školy, jako někdo, komu jde o naše ekonomické školství, jako někdo, komu moc jde o naše regionální vysoké školy, jako někdo, kdo při všech možných příležitostech pečlivě hodnotí jejich úroveň a má radost, když dobrou úroveň mají.

Ostravská Ekonomická fakulta si již své postavení v našem ekonomickém školství získala. Je stabilizovanou školou, už dávno má své dětské nemoci za sebou a i jako čtenář ekonomických časopisů musím potvrdit, že jsou v nich zástupci Vaší fakulty jako autoři zastoupeni. Přeji Vám další úspěšná léta, přeji Vám nadané a pilné studenty a hlavně Vám přeji vědecky i pedagogicky fundovaný učitelský sbor, který je klíčovým předpokladem dobré kvality školy.

Nemám v úmyslu pronášet zde dnes nějaký zásadní projev. Nebudu se pouštět do žádných složitých analýz problémů našeho školství – i když by mi k tomu přítomnost paní ministryně a řady významných akademických osobností dávala dobrou příležitost. Vím, že se setkáváme při spíše slavnostní příležitosti. Přesto mi dovolte učinit několik poznámek.

Naše vysoké školství se jistě potýká s různými obtížemi a pořád ještě závistivě pohlíží na objem finančních prostředků, které mají k dispozici srovnatelné školy v některých zemích vyspělé západní Evropy. Hlavní problém však vidím v něčem jiném, i když to s financemi souvislost jistě má. Problém vidím v módním tvrzení, že je co nejvyšší počet vysokých škol (a co nejvyšší počet vysokoškolsky vzdělaných lidí) sám o sobě zárukou jakési téměř mýtické budoucnosti a hlavně budoucí prosperity naší země. Trápí mne i výraz „vzdělanostní společnost“, jakoby převzatý z utopického Orwellova newspeaku. Zejména zde přítomní ekonomové by měli mluvit o nabídce a poptávce na trhu práce a klást otázky nad termínem vzdělanostní společnost. Netajím se tím, že jsem značně skeptický k tomuto, stále více se prosazujícímu trendu, jenž k nám byl, jako mnoho podobných, neorganicky a nezodpovědně importován. Jeho hlasateli bývají politici, různé nátlakové skupiny pohybující se kolem školství a v neposlední řadě i mnozí naši kolegové z akademického prostředí. Odlišme však zájmy od nezaujaté analýzy.

Zájmům rozumím. Pro politiky je to politicky vysoce korektní a veřejnosti snadno prodejné téma. Co by mohlo být větším šířením všeobecného dobra, než pokud možno co nejsnazší přístup co největšího počtu mladých lidí na co největší počet vysokých škol?

Rozumím i zájmům potenciálních studentů. Diplom z vysoké školy se dnes pokládá za nezbytnou vstupenku – i když bych dodal bez čísla řady a sedadla - do jakékoli soutěže o slušné a dobře placené zaměstnání.

Stejně tak rozumím chuti akademické obce – ať té stávající či té potenciální – na maximálním, pokud možno ničím neomezovaném rozšiřování počtu vysokých škol. Tedy i počtu rektorů, prorektorů, profesorů, vysokoškolských učitelů a s tím spojené mohutné administrativy.

To všechno jsou pochopitelné a legitimní zájmy, ale musíme se ptát, zda jejich uspokojení povede k zamýšleným cílům? Obávám se, že nikoli, a dokonce se obávám, že povede k pravému opaku.

Celospolečenským konsensem, dohodou, která se už dávno prosadila, se „základní“ vzdělání každého občana stalo veřejným statkem. Proto je logické, že si všichni tuto službu mohou nárokovat. A že vyžadují, aby byla k nim co nejblíže. Spornější, ale u nás také všeobecně přijímané, je to u vzdělání středního. Nevidím však důvod stejně uvažovat u vzdělání vysokoškolském. Jeho výsledkem je mimo veškerou pochybnost soukromý efekt. Vzdělání, které mladý člověk na vysoké škole dosáhne, se pro něho samého stává kapitálem, který může v budoucnosti pro své soukromé potřeby zhodnotit. Určitě to nedělá pro zvýšení blahobytu těch, kdo mu přispěli na jeho vzdělání prostřednictvím svých daní.

Neméně důležitá je druhá stránka věci. Opravdu si myslíme, že mají všichni lidé stejné schopnosti, stejnou míru talentu, stejnou touhu po nejvyšším vzdělání? Opravdu si myslíme, že například otevřením vysokých škol bez přijímacích řízení dáme rovné příležitosti všem? Nebo víme, že tím pouze pozitivně diskriminujeme ty s menšími schopnostmi, že nivelizujeme individuální schopnosti a talenty s těmi méně nadanými a že fakticky znemožňujeme kvalitnější vzdělání těm, kteří svou pílí, úsilím, sebezapřením a disciplinovaností již dopředu signalizují, že jednoho dne mohou vyniknout a přinést sobě a následně celé společnosti něco nového, něco podstatného, něco unikátního?

Opravdu si myslíme, že masovým rozšířením vysokých škol pozvedneme jejich úroveň? Kde jsou v záloze ty stovky a tisíce vysokoškolských učitelů, kteří budou schopni inspirovat své studenty k mimořádnému úsilí, na jehož konci bude kvalitní vzdělání, což je jistě něco kvalitativně jiného než jen formální absolventský diplom? Není přece možné, aby tito učitelé kdesi – neviděni – čekali na svou příležitost.

Ne všude existuje takový základ a potenciál, jaký měla a má Vysoká škola báňská, Ostrava a celý Váš region. Proto jsem přesvědčen, že ne všude, kde by chtěli mít úspěšnou a perspektivní vysokou školu schopnou vychovávat odborníky v širokém spektru oborů, mají šanci uspět tak, jak se to zdařilo Vám. Proto si myslím, že je Vaše výročí dobrou příležitostí ke kritické úvaze nad problémy, které se týkají našeho vysokého školství jako celku.

Nechtěl jsem do dnešního slavnostního jednání vnášet příliš vážný tón. I ve slavnostních chvílích bychom ani na akademické půdě – či právě na ní – neměli zapomínat, že nežijeme ve vzduchoprázdnu či ve věži ze slonoviny, a že bychom s vědeckou nepředpojatostí, občanskou zaujatostí a lidskou přirozenou racionalitou měli závažné problémy našeho školství diskutovat, vyjadřovat se k nim a nebýt k nim lhostejní. Nejde o málo.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus, VŠB-TU, Ostrava, 4. září 2007