Hlavní strana » Jinýma očima » Polské vyznamenání bez…

Polské vyznamenání bez manipulací

Jinýma očima, 17. 7. 2007

Pavel Šaradín se ve svém článku „Klausovo polské narovnání“ otištěném v Hospodářských novinách 16. července sám označil za politologa, ale předvedl v něm takovou snůšku zfabrikovaných útoků na českého prezidenta ve stylu „kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“, že by se za to nemusel stydět ani úvodník z dob minulého režimu. Jako pamětník všech údajných prohřešků Václava Klause, o nichž v článku píše, si nemohu odpustit reakci.

Už sám fakt, že udělení nejvyššího státního vyznamenání českému prezidentovi při jeho oficiální státní návštěvě Polska může někoho vyprovokovat k negativnímu odsudku jak vyznamenaného, tak vyznamenávajícího, hovoří sám za sebe. Obdobná ocenění, nota bene ve vztazích mezi sousedními zeměmi, jsou pozitivním gestem jak vůči zemi, tak jejímu nejvyššímu představiteli a představují vlastně vrchol diplomatické zdvořilosti vůči partnerovi.

V případě Václava Klause jde navíc o osobnost, která po celých 17 let, co se pohybuje v nejvyšší politice, programově usilovala o co nejširší reálnou a efektivní spolupráci s naším severním sousedem, bez ohledu na to, jak se v Polsku střídaly u moci vlády a politické osobnosti. Pouze zlý úmysl může stát za Šaradínovým tvrzením, že Klaus sotva mohl být oceněn za dlouhodobou podporu česko-polských vztahů nebo prohlubování středoevropské spolupráce. Neslyšel snad nikdy olomoucký politolog například o Středoevropské zóně volného obchodu CEFTA, jejímž autorem byl Klaus (spolu s tehdejšími ministry Dlouhým a Dybou) a polská premiérka Suchocká, která byla dosud jediným hmatatelným a fungujícím projektem stále omílané visegrádské spolupráce a která zachránila tradiční obchodní vztahy mezi našimi zeměmi v bouřlivé době transformace?

Jen zaujatý člověk může pominout pravidelné kontakty a korektní vztahy, které Klaus udržoval se všemi svými polskými partnery, ať pocházeli z pravicového či levicového tábora. Vždy totiž respektoval volbu občanů Polska, sledoval zájem na dobrých vztazích se sousedem a nedával přednost osobním politickým či ideovým sympatiím. Proto také vyznamenal řádem Bílého lva levicového polského prezidenta Kwasniewského. To náš politolog to s respektem k sousední zemi nepřehání, když se zhnuseně ptá, od jaké osoby to náš prezident vyznamenání dostal.

Vrcholem jsou ale fabulace, v nichž autor počítá s absolutní ztrátou paměti čtenářů a pokouší se tvrdit, že železná opona existovala na česko-polské hranici stejně jako na hranicích s Rakouskem a Německem a Klaus prý bránil jejímu zbourání. „Argumenty“ o tom, že Klaus prý přehlížel polského ekonoma a politika Balcerowicze jsou klepy, které těžko mohly poškodit česko-polské vztahy. Naprostou povrchnost a neznalost pak Šaradín prokazuje v tvrzení o Klausově údajné nafoukané neochotě připojit se k Walesově plánu na společný postup v úsilí o vstup do NATO při Clintonově návštěvě v Praze. Před takovou nátlakovou akcí varoval sám prezident Clinton, který musel překonávat velmi rozpačitý postoj Kongresu a nechtěl věc zbytečně zdramatizovat, jak plánoval Walesa. Nakonec jsme také společně do NATO bez problémů vstoupili.

Doba, kdy si české a polské politické elity naivně myslely, že něčeho dosáhnou servilním souhlasem s prosazováním cizích zájmů v Evropské unii, dávno skončila. Pro naši společnou budoucnost v Evropě je důležité, že rozumíme svým prioritám a dokážeme se na mezinárodní scéně podpořit. Za to, ne za servilitu k jiným, dávají hrdí Poláci své nejvyšší vyznamenání. Tomu však pan Šaradín nechce rozumět.

Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, Hospodářské noviny, 17.7.2007