Hlavní strana » Jinýma očima » Profesor Klokočka prosazuje…

Profesor Klokočka prosazuje soudcokracii

Jinýma očima, 4. 5. 2006

Profesor Klokočka v nezvykle rozsáhlém článku (Ústava a Klausův sklon vládnout, Právo 27. 4. 2006) hodnotí osobu prezidenta Klause. Odhadem více než třetina celého textu se skládá z bezobsažných slov jako opakované poklesky, zviditelnil se jako ústřední partner, skutečnosti nemůže zastřít ani popularita, podivné chování prezidenta, jenž není schopen ověřit si oprávněnost kritiky, a vůbec že politická a právní kultura republiky nedosahuje tu úroveň, kterou má snad jen sám autor. Takovýmto partiím textu lze porozumět snadno. Je to prostě odměna za to, že když prof. Klokočkovi v r. 2003 uplynulo funkční období ústavního soudce, prezident Klaus – pokud vím – ani nezauvažoval nad tím, že by k doplnění počtu ústavních soudců právě jeho jmenoval na další funkční období.

V další části textu se pak prof. Klokočka věnuje problematice právnické, podávaje výklad pravomocí prezidenta v oblastech jmenování a ve vztazích k vládě. Ani v jednom ze svých závěrů se nemýlí. Tím nechci říci, že by snad měl pravdu. Mám na mysli jen to, že se nejedná o omyly, ale o záměrnou, pracnou a účelovou mystifikaci. V hledání toho účelu pomůže, když se zorientujeme v jednotlivých tvrzeních prof. Klokočky.

Prezident Klaus nemá sklon zaměňovat stávající ústavní systém za systém prezidentský, protože to ani nejde. To je systémová otázka psané ústavy, a ne snad běžné korespondence mezi prezidentem a jinými ústavními činiteli. Když se koná státní návštěva cizího prezidenta, např. ruského, jeho partnerem a hostitelem je náš prezident. Věnuje se mu, a je odpovídajícím způsobem přítomen v programu návštěvy ne proto, že by chtěl převrátit ústavu naruby, ale proto, že to vyžaduje samozřejmá mezinárodní zdvořilost (to není zdvořilost společenská, to je pojem mezinárodního práva; když se nedodrží, pak to mezinárodní právo označuje jako tzv. nevlídný akt, a ten bývá v učebnicích mezinárodního práva vykládán v těsné blízkosti k vypovězení války). Rozumí se, že nejde pozvat cizí hlavu státu, a průběh návštěvy pak zrežírovat tak, aby vypadala jako návštěva u předsedy vlády.

Rozhodnutí prezidenta republiky, která ke své platnosti potřebují kontrasignaci, nelze vidět v poloze, zda asistuje vláda prezidentovi, nebo prezident vládě. Je to normální sdílená pravomoc. Je zapotřebí dvou subjektů k tomu, aby akt byl perfektní. Prvním, logicky i časově, je autor rozhodnutí, a tím je prezident. Druhým je vláda, která rozhodnutí netvoří, ale může je buď zmařit, anebo odsouhlasit a tím za ně převzít odpovědnost. Autorem aktu se tak ale nestane. Když se například rozhoduje o dni konání voleb, je z hlediska práva úplně jedno, zda prezident možný termín nějak složitě konzultuje, anebo zda nějaký termín sám zvolí a zkusí – právě proto je tam kontrasignace, že samo provedení voleb uskuteční vždy vláda, svou kontrasignací tedy jaksi „přijímá úkol“ uskutečnit volby v daném termínu. Vláda tedy má a musí mít možnost termín ovlivnit. Samozřejmě může prezidentovi už před jeho rozhodnutím nějaký termín navrhnout nebo doporučit, ale u letošních parlamentních voleb tak neučinila. Odepřením kontrasignace ve spojení s plynutím času (volby musejí být vyhlášeny v zákonem dané lhůtě předem, jednotlivé termíny se pak postupně stávají nemožnými) by vláda mohla i následně prezidentovo rozhodnutí ovlivnit tak jak by chtěla, rovněž tak neučinila. Kontrasignace se dostavila bez jakýchkoliv problémů, jen prof. Klokočka by rád, aby předseda vlády prezidentovi vytknul „neústavní postup“. Kdyby volby byly vyhlášeny neústavním postupem, tak proto nebudou, nebo budou neplatné, nebo jak?

Se jmenováním soudců je to stejné. V Ústavě i v příslušném zákoně je shodně psáno, že prezident jmenuje soudce. To znamená, že koho prezident jmenuje a vláda kontrasignuje, tak soudcem je, a platí i věta obrácená, tedy koho prezident nejmenuje nebo vláda nekontrasignuje, soudcem není. To je všechno. Pro prof. Klokočku ale opět prezident není autorem rozhodnutí, a zase nějak porušuje Ústavu. Škoda, že k tomu se vztahující kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci nejmenovaných soudců zcela mimořádnou náhodou vyšlo právě tentýž den co článek, takže prof. Klokočka je bude moci pochválit až při nějaké budoucí příležitosti, a teď je na mně abych se pokusil vysvětlit podstatu onoho rozhodnutí: Prezident podle Ústavy může soudce jen jmenovat (anebo tedy logicky taky nejmenovat), nemůže však zamítnout nějakou žádost anebo nějaký návrh na jmenování, ze dvou důvodů. Předně veřejnou moc lze vykonávat jen podle zákona, a ten prezidentovi nesvěřuje žádnou pravomoc „zamítat“. Dále, podle zákona neexistuje žádná žádost uchazeče prezidentovi o jmenování, ani žádný návrh vlády. Fakticky samozřejmě uchazeč být jmenován chce, podepisuje svůj souhlas s přidělením k určitému soudu, vláda seznam uchazečů zvyklostně předem projednává tak, že z praktických důvodů dává jakýsi předběžný souhlas s kontrasignací (jde o mzdové peníze a tabulková místa, což má vláda na odpovědnosti). Podle zákona se ovšem věc formálně a procedurálně jeví tak, jako že prezident jmenuje z vlastní iniciativy – netřeba zdůvodňovat že to fakticky tak dělat ani nechce ani dost dobře nemůže, ale každý pochopí, že prezident prostě nemá co zamítat. Kde není ani žádost, ani návrh, nemůže být ani jejich zamítnutí. Ne tak Nejvyšší správní soud: Ten rozhodl, že prezident jakoby vydal zamítavé rozhodnutí, a to zamítavé rozhodnutí že se patří zrušit. Je zde jistá obecná zkušenost, že vynalézat v právu se nevyplácí. Nepředbíhejme, teprve uvidíme, co tento vynález správního soudu udělá. Postoj prof. Klokočky k pravomoci prezidenta při jmenování nás ale přivádí blíž k pochopení účelu jeho mystifikací.

Ten asi nebude v oblasti jmenování ústavních soudců, jemuž prof. Klokočka věnuje dost textu. Předně opakuje báji o nějakém seznamu úchvatných kandidátů na ústavní soudce, který zde měl být při skončení funkčního období prezidenta Havla k dispozici, a trestuhodně a zlovolně se nevyužil. Budiž. Naopak neoddiskutovatelným faktem je, že prezident Klaus v prosinci 2005 docílil toho, že Ústavní soud má opět plný počet 15 členů. Za dobu od svého nástupu do funkce předložil Senátu celkem 19 návrhů, z toho 7 bylo odmítnuto, a dvanáct prezident posléze jmenoval. Někdo, jako třeba já, to může hodnotit tak, že vygenerovat 19 odpovědných návrhů na takovouto vysokou funkci během 34 měsíců vypovídá a velmi slušné produktivitě prezidenta. Jiný, jako třeba prof. Klokočka, toto nevidí a napíše, že jde o protiústavní odklad (s argumentem: Ústava poskytuje určitý časový prostor pouze tam, kde je třeba čas k úvaze a posouzení; to u jmenování ústavních soudců podle prof. Klokočky zjevně zapotřebí není, protože musejí být jmenováni jaksi hned). Taky dobře. Nicméně, Ústavní soud je naplněn, nejbližší konec nějakého funkčního období nastane až v r. 2012, takže co by tady prof. Klokočka teď zrovna chtěl ovlivňovat, a přece článek nepsal proto, aby jen tak sdělil, že V. Klause má za špatného prezidenta.

Takže účel celého textu musí být ještě jinde, a nalézám jej pod dryáčnickým mezititulkem „Cesta odstřelu?“. Odvolaná předsedkyně Nejvyššího soudu dr. Brožová, jak je všem známo, dělá, že odvolána není, a soudí se o to způsobem nikoliv nepodobným oněm soudním čekatelům. A jsme u toho. Dr. Brožová nebyla odvolána ze soudcovské funkce, ale z funkce správní, soudkyní Nejvyššího soudu zůstala. Správní funkce spočívá jen v řízení administrativního chodu soudu, naprosto ne v nezávislém soudcovském rozhodování (ta je naopak před předsedou soudu chráněna stejně jako před ministrem spravedlnosti). Z této funkce odvolatelná je, protože tak to při výkonu státní správy chodí. Ovšem prof. Klokočka vědomě zamlžuje tento rozdíl, a to s cílem vážně nabourat Ústavu. Ta totiž stojí na principu dělby moci, který znamená zejména, že jednotlivé moci ve státě jsou na sobě určitým způsobem navzájem závislé. Soudcovská moc, jak se obávám, ale nyní podléhá představě, že by se chtěla z tohoto systému vytrhnout, vystačit si sama, a postavit se tak nad obě ostatní moci (zákonodárnou a výkonnou). S touto tendencí je konzistentní jak shora zmiňované aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (prezident někoho nejmenoval, tak jeho nejmenování zrušíme, tím patrně nastane ten magický následek, že soudcem je, a máme co jsme chtěli – moc soudní se reprodukuje sama, moc výkonnou k tomu nepotřebuje), tak zaklínání se prof. Klokočky nezávislostí, i když jde jen o správu, jakož i pozorovatelná tendence soudů nevěnovat se energicky tomu, aby řešily spory chudáka občana s úřadem nebo s jiným občanem, ale zajímavějším tématům – jako zejména jaké že jsou správně vztahy mezi mocemi ve státě tak, aby ta soudcovská měla nad těmi ostatními hodně navrch.

Takže nepřestaňme přes houští slov vidět, že bývalý ústavní soudce Klokočka tady prosazuje jakousi soudcokracii, a to by bylo něco hodně jiného než demokracie. Ta totiž spočívá na tom, že moc zákonodárná zákonem stanoví pravidla chování, a moc soudní je rozsudkem vykládá a vynucuje. Už teď začínáme být svědky toho, že moc soudcovská má snahu pravidla chování určovat rozsudkem (teď zrovna např. usiluje o stanovení pravidla, že soudcem se někdo může stát bez jmenování mocí výkonnou, ale výrokem soudu). Takže to je to co prof. Klokočka skutečně hlásá a sleduje. Vyváženost mocí je dávný problém, různé varianty jsou představitelné, ale útok na dělbu moci jako na princip je třeba vnímat silně a bránit se mu razantně. Prof. Klokočka takový útok činí, a halí jej do dutých frází o „nepochopení politické a ústavní kultury současných západoevropských demokracií“ a o tom, že prezident porušuje ústavu, když nechá nějakou smlouvu slavnostně podepsat na Hradě. Takových fíkových listů v ráji nebylo.

Jan Bárta, ředitel Odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky, Právo, 4.5.2006