Hlavní strana » Jinýma očima » Církevní zákon: porovnejme si…

Církevní zákon: porovnejme si fakta

Jinýma očima, 14. 12. 2005

To, že novela zákona není ideální a všechny politické strany uspokojující normou, je v demokraciích vcelku běžné. Avšak to, co předvedla europoslankyně Roithová ve svém článku Prezident riskuje ostudu (LN, 12. 12. 2005) stojí za úsměvnou pozornost hned z několika důvodů. Pisatelka nejde pro slovo daleko: „stát, přesněji někteří politici vytáhli do boje proti církvím.“ Text církevního zákona údajně „omezuje církve na právech, které jim náležejí podle ústavní Listiny základních práv a svobod. Jde zejména o jejich právo zřizovat charitry a diakonie a jiné orgány podle církevního práva.“

Podívejme se, co skutečně o této věci ústavní Listina základních práv a svobod říká. Jde o článek 16, odstavec 2: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“ Ani zmínka o pojmu „církevní právo.“ Český ústavní systém pojem „církevní právo“ nezná. Paní Roithová proto neříká pravdu, když tvrdí, že ústavní listina dává církvím právo zřizovat si tyto orgány podle církevního práva. Ustanovení a pravidla, jež některá z církví může sama pro sebe nazývat „církevním právem“ není z pohledu českého právního řádu a z pohledu ústavní listiny práv a svobod ničím jiným, než vnitřním předpisem církve.

Podle občanského zákoníku „právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku.“ Každá právnická osoba tedy musí být do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku zapsána. Z toho ovšem plyne, že organizace či instituce, která by nebyla do příslušného „zákonem určeného rejstříku“ zapsána, by ani nemohla být „právnickou osobou“ podle českého právního řádu.

Novela zajišťuje, aby právnické osoby, zakládané na našem území zde registrovanými církvemi, vznikaly jen na základě právního řádu České republiky, nikoli podle kanonického práva nebo vnitřních předpisů církví. Fakticky tedy pouze upřesňuje podmínky pro evidenci právnických osob podle církevního zákona Ministerstvem kultury. Aby mohly některé církevní instituce (nemocnice, školy, charity, diakonie) vstupovat do vztahu ke třetím osobám, musí se podřídit speciálním zákonům jako je živnostenský zákon, obchodní zákon, zákony týkající se zdravotnictví či školství. Těm se však mohou podřídit jen tehdy, budou-li samy právnickými osobami založenými v souladu s právním řádem České republiky.

Paní Roithová volá, že „namísto vděku (zákon) odřezává charity a diakonie od jejich církví.“ Nic takového nehrozí. Církve zůstávají zcela v nezměněné podobě zřizovateli těchto subjektů bez ohledu na to, ve kterém rejstříku jsou tyto subjekty zapsány.

Touto novelou se jen zrovnoprávní podmínky pro fungování některých církevních a světských institucí vykonávajících stejnou či obdobnou činnost. Církevní instituce tím již do budoucna nebudou v žádném případě vyjmuty z obecně platných pravidel, postaveny mimo či dokonce nad svá sesterská zařízení necírkevní, a samy tedy budou moci konkurovat obdobným zařízením za institucionálně shodných podmínek.

Církve by neměly mít jiné podmínky pro činnost školských zařízení, nemocnic, charitativních organizací, než mají jiné fyzické nebo právnické osoby soukromého práva provozující stejná zařízení. Ministerstvo kultury samozřejmě nemá a ani touto novelou nezískává právo kontrolovat subjekty, jakými jsou farnosti a církevní sbory, a je to tak samozřejmě správně.

Ten, kdo chce hovořit o ústavní Listině základních práv a svobod, by si ji měl nejprve přečíst. Zjistil by pak, že k emotivním obviněním z „boje proti církvím“ nemá žádné argumenty.

Michal Petřík, poradce prezidenta republiky, Lidové noviny, 14.12.2005