Hlavní strana » Jinýma očima » O smyslu dialogu s Čínou

O smyslu dialogu s Čínou

Jinýma očima, 4. 5. 2004

Cesta prezidenta Václava Klause do Číny byla některými mediálními zpravodaji a komentátory okamžitě zapojena do nikdy nekončící svaté války proti prezidentovi, a tak byl veřejnosti v mnoha případech předložen velmi posunutý a zkreslený obraz toho, co prezident v Číně skutečně dělal, o co tam šlo a čeho prezident dosáhl. Jak účastník této cesty cítím po návratu a po přečtení většiny toho, o bylo o ní u nás napsáno, povinnost zveřejnit i svůj pohled na věc.

Při pročítání zpráv o této cestě jsem zjistil, že v médiích dominovaly dvě věci - panda a lidská práva. Na tomto výběru mediálních priorit je jasně vidět, jak málo nám dochází a nás zajímá, co se dnes ve světě děje, po jakém povrchu na jedné straně banalit a na druhé věčných stereotypů se náš mediální pohled na svět pohybuje.

Na asijském východě dnes skutečně probíhá proces s globálními důsledky, proces, který mění tvář světa a posouvá v něm rozložení sil. Čína velmi rychle směřuje k postavení globální velmoci a ať se nám to líbí nebo ne, musíme to vzít na vědomí a mít vůči této zemi nějakou smysluplnou zahraniční politiku. Tento gigantický kolos je ve velmi rychlém ekonomickém a společenském pohybu, mění se závratně, již dnes má významný vliv na ekonomický vývoj ve světě i u nás, a ten se bude dále zvyšovat. To je ta lepší varianta vývoje za předpokladu, že se udrží tempo čínského rozvoje a reforem. Podstatně horší pro celý svět by byla varianta, kdyby tato jaderná velmoc a nejlidnatější země světa tempo změn nezvládla a upadla do chaosu s těžko předvídatelnými důsledky. Čínu se musíme snažit ve vlastním zájmu poznat a porozumět jí, pěstovat s ní normální politické vztahy odpovídající jejímu významu ve světě a standardům našeho okolí a využívat příležitostí, které nám nabízí.

Václav Klaus jel do Číny proto, aby Česká republika měla s Čínou normální vztahy jako každá jiná členská země EU, což dosud bohužel neměla. Abychom se přestali zmítat v protikladu našich ekonomických zájmů na straně jedné a křečovitých antičínských politických postojů na straně druhé, které v oficiální politice našich evropských partnerů vůči Číně dnes nevidíme. Nechci dělat Číně advokáta, ale skutečně to dnes není Severní Korea ani stalinský koncentrák, jak si asi u nás stále někteří myslí. Je to země ovládaná tak jako vždy v její historii autoritativním režimem, který postupně a potichu převádí zemi od komunismu ke kapitalismu a má v tom velké úspěchy. Nepřetržitý, čtvrt století trvající ekonomický růst - nejrychlejší na světě - který se odráží v několikanásobném růstu životní úrovně více než miliardy obyvatel Číny, je pro něj zdrojem sebevědomí, přesvědčení o správnosti cesty i legitimity vládnutí. Více než o marxismus-leninismus se dnes čínský režim opírá o imperiální a konfuciánské domácí tradice a nacionalismus. O západní koncepci lidských práv je ochoten diskutovat, dokonce přiznat nedostatky, ale je v duchu přesvědčen, že jejich okamžitá aplikace do čínských poměrů není možná, nemá-li Čína upadnout do chaosu a rozkladu podobnému kolapsu SSSR. Můžeme pochybovat o upřímnosti čínského vedení a o jeho skutečných záměrech, ale faktem je, že společenský pohyb vyvolaný rychlým ekonomickým rozvojem, soukromým podnikáním a stále větší otevřeností vůči světu je velmi rychlý a má jasný pozitivní směr. O tom snad více než jednání s nejvyššími představiteli země svědčily diskuse prezidenta Klause na čínských univerzitách, diskuse velmi otevřené, kde na čínské straně byly formulovány takové priority čínského vývoje jako odpovědnost státu vůči občanům v posttotalitním období, úloha svobodných médií atd. A nezdálo se, že by takováto témata překračovala rámec politicky určených tabu.

Václav Klaus v Číně o lidských právech hovořil i s nejvyššími představiteli, a byl na této úrovni v Pekingu za dlouhá léta jediný. Čína přitom na rozdíl od představ některých našich žurnalistů a politiků dnes není v pozici párii, s nímž se správní demokraté nebaví. Jen v dubnu Peking navštívilo 20 prezidentů a předsedů vlád. Český prezident se tam míjel například s americkým viceprezidentem Cheneyem a prezidentovým otcem G. Bushem starším. Kdyby některý český politik pronesl takový dnešní Čínu oslavující projev, jako otec současného amerického prezidenta na ekonomické konferenci na jihočínském Chaj-nanu, byl by v našich médiích nenávratně zatracen. Přesto byl velmi poučný. O lidských právech nehovořil ani v náznaku a svým čínským posluchačům doporučil brát z americké politiky vůči Číně vážně to, co se říká po volbách, ne před volbami. A zde jsou limity našeho lidskoprávního fundamentalismu, jehož exhibice je možná atraktivní pro zviditelnění v domácí politice, ale na čínské představitele má v této situaci skutečně mizivý dopad.

Čína sama má zájem o normalizaci anomálních vztahů s Českou republikou. Někdy to má dokonce osobní příčiny. Řada vysokých čínských představitelů kdysi naši zemi navštívila, někteří u nás studovali, dodnes hovoří česky a mají k naší zemi sympatie. Česká republika je v Číně známá a stojí za to hledat příležitosti, kde uspět nyní. Čína se otevírá světu, mění zákony a pravidla hry, po vstupu do WTO harmonizuje své předpisy a pravidla hry se světem. Český byznys to ví a chce mít stejnou šanci jako jiní. I o tom byla prezidentova cesta.

Bylo by dobré, aby u tak vážných věcí, jako je zahraniční politika, nota bene v takto důležité relaci, a při informování o ní převládla analýza nad osobními antipatiemi, abychom byli v této souvislosti schopni rozlišovat mezi národními a osobními zájmy, mezi prioritami a věcmi nepodstatnými. Kdo by se takto, nepředpojatě chtěl skutečně podívat na obsah cesty českého prezidenta do Číny, musel by konstatovat, že byla velmi potřebná, vyvážená a úspěšná.

Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, Lidové noviny, 4.5.2004