Hlavní strana » Jinýma očima » Český prezident Václav Klaus…

Český prezident Václav Klaus miluje svobodu a trh. Proto nedůvěřuje EU.

Jinýma očima, 4. 4. 2005

Ve vzájemném vnímání EU-Evropanů a Čechů platí v malém to, co ve velkém platí v evropsko-amerických vztazích. Stejně jako Američané zklamali EU-Evropany, když zvolili Bushe a ne Kerryho, zklamali Češi EU-Evropany tím, že dávají přednost kritikovi EU Klausovi před Havlem. Od té doby, co se Klaus před dvěma lety postavil do čela České republiky, jeho oblíbenost neustále stoupá. V současné době uvádí sedm z deseti Čechů, že mu důvěřují více než kterémukoli jinému politikovi v ČR. Čtyři z deseti ho již považují za lepšího prezidenta, než byl Havel, pouze jedenáct procent je opačného názoru.

V Evropské unii si o Čechy začínají dělat starosti. Z politických představitelů deseti nových členských zemí EU je totiž Václav Klaus - s odstupem - tím nejostřejším a nejpregnantnějším kritikem Evropské ústavy. Jediným dalším politikem, který se ve své době vyslovil právě tak jasně proti maastrichtskému projektu federalizované Evropy, byla baronka Thatcherová. Labouristická vláda však již dávno nastolila federalistický kurs a britský ministr pro Evropu MacShane dokonce nedávno v partajním plátku exkomunistů Právo vytýkal „antievropanům“, a tím implicitně Klausovi, že šíří lži.

Zatímco Klaus v úterním rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung (dne 15. března) a krátce poté ještě v rozhovoru pro Time Magazine formuloval svoji kritiku současného směru evropské integrace nastoleného v Maastrichtu, snažil se předseda parlamentu Lubomír Zaorálek - sociální demokrat a nadšený Evropan - v Londýně vysvětlit, že jeho země není v žádném případě euroskeptická. Zaorálek se odvolával na průzkumy, ve kterých se pro přijetí Evropské ústavy vyslovila těsná většina Čechů a z kterých vyplývá, že pouze každý čtvrtý Čech by hlasoval proti jejímu přijetí. Politologové v České republice (i mimo ni) se snaží vyřešit hádanku, která zní asi takto: „Jak je možné, že národ, který je euro-optimistický (ačkoliv není zrovna euro-euforický), důvěřuje více nejprominentnějšímu odpůrci Evropské ústavy než komukoli z okruhu proevropsky laděných pražských vládních politiků?“

Možná se k vyřešení této hádanky přiblížíme, když uvážíme, že tato důvěra náleží více Klausovu charakteru než jeho politickým postojům. Češi si na něm cení toho, že s nástupem do prezidentského úřadu své názory nezměnil a že z nich neslevil. Klaus zůstal tím, kým byl vždy. Není oportunista a své názory na EU neskrývá. Jeho odmítavý postoj k integračně-politickému směru EU po Maastrichtu je známý již mnoho let. Tento názor zformuloval již jako ministerský předseda před začátkem přístupových jednání České republiky, znovu ho zopakoval jako předseda parlamentu a vůdce opozice a zastává jej i nadále jako hlava státu. A to bez ohledu na právě převládající tendence ve veřejném mínění a na to, zda za něj sklidí pochvalu či kritiku. Havel ztvárňoval různorodé role – byl disidentem, spisovatelem, svědomím národa, prezidentem, přítelem Lou Reeda a George W. Bushe nebo také tím, kdo bil na poplach proti ničení přírody a ztrátě duše. Tato různorodost rolí se odrazila v tom, že akcentoval různé momenty podle toho, kde zrovna vystupoval. Naproti tomu Klaus zná pouze jednu roli, a to hlavní roli ve hře, která by se dala nazvat, pokud bychom parafrázovali Oscara Wilda, „Jak je důležité zůstat Klausem“ („The importance of being Klaus“).

Není ochoten souhlasit s názory, které pokládá za nesprávné - ani z pouhé zdvořilosti při přípitku. Jako host na pražské konferenci Microsoftu na téma informační a vědomostní technologie například 1. února neváhal označit zde oslavovanou „knowledge economy“ za „prázdný, nedefinovaný a nedefinovatelný, více méně propagandistický a lobbyistický pojem“. Klaus vyslovil podezření, že někdo opět usiluje o odstranění volného trhu, tentokrát s odůvodněním, že se společnost dá účinně řídit pomocí nových informačních technologií. K jeho základním přesvědčením patří, že efektivita systémů s jejich svobodou a otevřeností neklesá, ale naopak roste. Čistá abstrakce?

Nikoliv, neboť tato myšlenka je klíčem k pochopení Klausovy kritiky zastánců evropské integrace. V úvodu svého klasického díla „Cesta do otroctví“ Hayek v roce 1944 použil jako motto větu od Davida Huma „Zřídka se stává, že by ke ztrátě svobody došlo naráz.“ Ekonom a Hayekův student Klaus (díky Železné oponě student dálkovou formou) se obává plíživé ztráty svobody zapříčiněné stále větším přesunem politických rozhodovacích procesů z demokraticky kontrolovaného prostoru národních států na post-demokratickou, kontroly občanů zbavenou, evropskou úroveň. Předpoklad, na kterém je založena Evropská ústava a který říká, že stále rostoucí velikost a komplexnost EU vyžaduje vyšší stupeň centralizace rozhodovacích procesů, odmítá jakožto naprosto nesprávný. Transakční náklady nezbytné pro akceschopnost EU s jejím rozšířením nepochybně vzrostly. „Jestliže zvýšíme počet zemí a zároveň budeme usilovat o zachování stejného počtu cílů, bude vládnutí buď dražší, nebo méně účinné nebo méně demokratické“, argumentoval nedávno Klaus v projevu před Fraser Institute ve Vancouveru. Ústava by sice mohla zlepšit fungování EU, ale právě jen za cenu většího deficitu demokracie. Jeho závěr proto zní: kdo chce zachovat demokracii v Evropě, musí se postavit proti dalšímu prohlubování EU.

Tak jako kdysi Hayek adresoval svou knihu „Cesta do otroctví“ „socialistům všech partají“, tak dnes Klausovo „Ne Evropské ústavě“ směřuje k „Europeistům všech partají“. Tomu také odpovídaly - napříč parlamentními lavicemi jdoucí - ostré reakce na rozhovor, který prezident poskytl deníku F.A.Z. Zahraničněpolitický mluvčí CSU v Evropském parlamentu, Bernd Posselt, vytýkal Václavu Klausovi, že se z dějin 20. století nic nenaučil. „Musíme nacionalismus překonat i institucionálně a přetvořit Evropu v mírumilovnou světovou velmoc, která bude schopná obstát proti USA, Rusku a Asii“ řekl Posselt a varoval český národ před následováním Klause do euro-politické slepé uličky. Jo Leinen (SPD) z výboru Evropského parlamentu pro otázky týkající se Ústavy Klausovi vyčítá, že v diskusi o Ústavě šíří „lži“ a „nesmysly“. Kritika tohoto druhu se však chladnokrevného Klause nedotýká. V jeho přesvědčení o nesprávnosti předpokladu, že integrace musí být poháněna stále dál a dál, aby Evropa nesklouzla do víru nacionalismu a války, ho nedokázal zviklat ani takový Helmut Kohl, natož pak některý z jeho dnešních odpůrců.

Karl-Peter Schwarz, Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, překlad z němčiny, 20. března 2005