Hlavní strana » Jinýma očima » Polemika s prezidentem: silná…

Polemika s prezidentem: silná slova místo argumentů

Jinýma očima, 21. 12. 2005

Necelý rok po svém odchodu z funkce viceguvernéra ČNB se Oldřich Dědek pustil do tvrdé polemiky s prezidentem Václavem Klausem. Jeho článek Prezidentovy děravé hypotézy (HN 13. prosince) je však tvrdý pouze v rovině útoků, nikoli v rovině věcných argumentů.

Uděláme z republiky kraj?

Začíná se výsměchem "prezidentově myšlence o souvislosti eura a solidarity". Prezidentova myšlenka vyjadřuje nesporný fakt, že bez politické unie a vzájemných rozpočtových transferů nedokáže eurozóna řešit nepříznivé důsledky jednotné měnové politiky.
Dosavadní rozpočet představující, jak píše Dědek, "cca jedno procento evropského HDP", opravdu není podstatným faktorem solidarity – o to však v prezidentově argumentaci právě šlo. Pouze daleko vyšší míra rozpočtové solidarity a vzájemných transferů by dokázala tlumit napětí v situacích, kdy se část zemí dostane vinou společné měny do výrazně horší hospodářské situace než ostatní. Pokud však vznikla měnová unie bez skutečné solidarity, pociťované občany jejích členů, vlády se těžko mohou na vzájemných kompenzacích domluvit.
Přirovnávat jednotlivé země eurozóny ke krajům České republiky, jak to činí Dědek, je v této souvislosti zavádějící, ne-li dokonce záměrně zavádějící, protože Dědek – zdá se - chce Českou republiku do této role sesunout.

Euro zjevně brzdí

Označuje-li Dědek prezidentovy názory o tom, že euro nepřineslo žádné zvýšení ekonomického růstu, za předběžnou hypotézu doprovázenou argumentačním vakuem, neměl by se nechat vést emocemi, ale respektovat fakta:
1) Studie a analýzy oficiálních institucí (Evropský měnový institut, Komise EU) publikované v druhé polovině minulého desetiletí vesměs uváděly, že zavedení eura povede v eurozóně k urychlení hospodářského růstu v řádu 0,75 až 1 procentního bodu. Jak víme po téměř sedmi letech, toto nenastalo. Nastalo zpomalení růstu.
2) Je neoddiskutovatelným faktem, že v období 1999 - 2005 (což je doba existence Evropské měnové unie) jak USA, tak Velká Británie rostly rychleji (USA podstatně rychleji) než eurozóna. Všechny tři ekonomiky byly zasaženy recesí roku 2001, ale jak USA, tak Británie tuto situaci rychle překonaly a vrátily se na dráhu dynamického růstu. Nikoliv eurozóna. Ta, jak je vidět, prozatím na nepříznivé vlivy reaguje nedokonaleji než jiné ekonomiky. Těžko by se Dědkovi dařilo prokazovat, že oním "symetrickým šokem" v eurozóně, o kterém se ve své polemice zmiňuje, není právě společná měna a jednotná měnová politika.
Argument, že některé země eurozóny rostou sice pomalu, ale jiné (Finsko, Irsko, Lucembursko) rychle, je lehce úsměvný a nebere v úvahu jeden zásadní fakt: nejpomaleji rostoucími zeměmi s chronickými strukturálními problémy jsou tři největší země - Německo, Francie a Itálie - které reprezentují více než 70 procent HDP Evropské měnové unie. Vykompenzovat jejich nedostatečný růst by nepomohla ani dvouciferná tempa Irska či Finska. Právě neřešení kořenů neuspokojivého růstu těchto zemí je hlavní příčinou zaostávání hospodářské dynamiky eurozóny za USA či těmi zeměmi EU, které stojí mimo eurozónu (Velká Británie, Dánsko, Švédsko).
Ptejme se, nakolik je tato diferenciace temp růstu náhodná. Dědek píše, že "význam má pouze otázka, zda jedna hladina úrokových sazeb nevede k trendovému rozebíhání národních inflací (k čemuž v eurozóně nedochází)". To ale není přesné. Evropskou centrální banku oprávněně znepokojuje přetrvávání rozdílných měr inflace v rámci eurozóny.
Ještě znepokojivější pro ni je určitá polarizace: vytvořila se jedna skupina zemí (Irsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko), která má stále inflaci nad průměrem eurozóny, a druhá skupina, která je naopak stále (Německo, Rakousko) nebo většinou (Francie) pod průměrem. Povšimněme si přitom, jak rychle roste taková země s vyšší inflací jako Irsko, zatímco země tlačené jednotnou měnovou politikou směrem k deflačnímu pásmu (Německo, nezřídka Francie) rostou pomalu. Je to opravdu jen náhoda? Fakt, že jednotná měna působí na různé země různě, je přece evidentní.

Kdo držel fixní kurs?

Nápadně kulhá i ta část polemiky, která se týká "významu kursového nástroje". Vytýkat Václavu Klausovi, že dnes je propagátorem hesla "co je pružné, to je hezké", ačkoliv byl pevným zastáncem fixního kursu koruny československé na začátku transformace v roce 1991, je pořádný výkon buď nekorektnosti nebo neprofesionality.
V prvé etapě transformace skutečně fixní kurs měny byl nezbytný jako kotva v prostředí bouřlivě se měnících parametrů rychle transformované ekonomiky. Ale podmínky se mění a s nimi se mění i adekvátnost použití některých nástrojů hospodářské a měnové politiky.
V druhé polovině 90. let se výhody fixního kursu vyčerpaly. A byla to vláda Václava Klause, která tehdy dvakrát (a marně) žádala Českou národní banku o přechod na režim plovoucího kursu. ČNB zatvrzele držela fixní kurs a teprve útok na českou korunu koncem května 1997 (po zcela zbytečné a předem k nezdaru odsouzené intervenci, kdy ČNB promrhala téměř tři miliardy dolarů devizových rezerv) ji donutil k ústupu a změně kursového režimu.

Poztrácená fakta

Domníváme se proto, že proti "předběžné hypotéze" Václava Klause by Oldřich Dědek měl prezentovat svoji "předběžnou hypotézu". Zatím pouze publikoval své názory, které fakty málo či vůbec nepodložil.

Stanislava Janáčková je poradkyní prezidenta, Kamil Janáček je hlavní ekonom Komerční banky, Hospodářské noviny, 21.12.2005