Hlavní strana » Jinýma očima » Menší slovní útoky

Menší slovní útoky

Jinýma očima, 26. 11. 2004

Petru Placákovi jde o diskusi. A to je na něm sympatické. Ve svém textu Ať mluví za sebe (LN, 23. 11.) píše, že: „svobodnou diskusi o české společnosti, která byla po desetiletí potlačována, po pádu totality ztěžuje především pojmový zmatek, neschopnost analyzovat problém a zařadit ho do správného kontextu.“ Jenže se mu stala nemilá věc. Tato slova platí o jeho vlastním textu.

Píše především, že v projevu výročí 17. listopadu se „Václav Klaus v záchvatu jakési státnické nadstranickosti pokusil představit komunismus jako organickou součást naší minulosti, se kterou bychom se měli smířit“ a že nás tím asi nabádá smířit se „s dosud živou, agresivní, nenávistnou komunistickou ideologií.“

Není možné, že Petr Placák prezidentův projev četl. Já jsem v něm o smíření s komunismem nic neviděl. Zato jsem tam naopak četl, že „…nebylo by nic horšího, než… minulost uměle zkrášlovat“, nebo že vznik éry komunismu souvisí s vůdci, „kteří chtěli moc, kteří sami sebe považovali za předvoj lidstva, kteří chtěli být avantgardou lepších zítřků, kteří nevěřili v člověka ale v abstraktní ideje, jimž člověk měl být podřízen a obětován.“

Václav Klaus přece v tomto projevu říká přesný opak, než co mu Placák podsouvá. Jestliže říká, že minulost je součástí naší identity, pak je v tom varování, že největší zlo jsme schopni si způsobit sami, že zlo přichází často v nových podobách, slibujících štěstí a pokrok a že nelze bojovat jen minulé války.

Že taková slova jsou potřeba, hned potvrdil jeden z čtenářů, který Placákovi přispěchal na pomoc slovy, že součástí naší identity přece není ani protivný déšť, se kterým občané také nechtěli mít nic společného. Jenže totalitní režimy nebyly deštěm přišlým odkudsi shůry, se kterým nemáme nic společného. Vznikly v nás, mezi námi, v naší společnosti. Před deštěm se schováme snadno, před sebou a svými pokušeními obětovat svobodu různým dobrům se tak snadno neschováme.

Co na takové myšlence Placákovi vadí? Jsem si jist, že nic, jen si projev nepřečetl a hned naskočil na primitivní odsudky zavilých antiklausistů. Placák správně připomíná, že součástí naší minulosti je i neslavné působení českých fašistů. Ani na něj nesmíme zapomínat a tvářit se, že jsme všichni byli jen nevinnými oběťmi. Jenže dotyčný projev byl k 15. výročí listopadu 1989.

O tom, že Petr Placák na svůj text neměl dost času a soustředění a psal spíš dopředu zaujatě, svědčí i jeho pointa: „Václav Klaus není schopen překonat svůj stín loajálního komunistického bankovního úředníka.“ Má cenu reagovat, že Václav Klaus se stal bankovním úředníkem až poté, co byl za velmi neloajální názory vyhozen z akademie věd a v bance pořádal neloajální ekonomické semináře, které zatrhla až Státní bezpečnost? Nevím, spíš má cenu říci, že Petr Placák takové úlety nemá zapotřebí. Bylo by skvělé, kdyby si dotyčný prezidentův projev přečetl pozorně bez krvavých očí a popřemýšlel, jestli tentokrát nepsal moc rychle. Rozhodně na to má.

Na co má nová posila LN Luboš Palata, to těžko říci. Jeho text Co dělat? S Klausem (LN, 25. 11.) se tváří jako protiklausovská kritika či filipika, je ale jen snůškou urážek a snah o zesměšnění. Palata volá po boji s evropskými názory Václava Klause. Vyzývá k vytvoření „jakéhosi ‚protiklausovského‘ názorového bloku, který nenechá žádnou prezidentovu antiunijní invektivu bez povšimnutí.“ Nebo dokonce, že „i nekončící série menších slovních útoků, z nichž sem tam některé zamíří na Klausovo slabé místo, může udělat své.“

Proč Palata vyhlašuje toho svaté křižácké tažení proti Klausovi, to se z jeho textu nedozvíme. Nedozvíme se, jaký konkrétně názor Václava Klause Palata považuje za vadný, nedozvíme se žádný Palatův protiargument. Jen posměšky typu, že Klaus je „poslední zábavný prezident,“ že má „renomé názorově výstředního baviče“, že „myšlenkově zakrněl v devadesátých letech“ nebo že „diplomacii a zahraniční politice nikdy moc nerozuměl.“

Takto napsaný text nejde odbýt jen větou, že jde o další výkřik člověka nemocného nenávistí ke Klausovi a proto v něm nelze hledat argumenty. Jde totiž o mnoho víc než jen o to, že se zase kdosi strefuje do Václava Klause, byť je to zrovna hlava státu. Jde o nás, jde o demokracii, jde o Evropu. Že se Evropská unie překotně vyvíjí, to vidí každý. Že se vyvíjí rychleji, než diskuse o její budoucnosti, to je také jasné. Mnoho rozhodnutí je přijímáno po formální nebo vůbec žádné diskusi. Byrokraté mají větší moc než občany zvolení politici. Za této situace je věcná kritická debata životně důležitá.

Eurofanatici jsou spokojeni. Těm debata nechybí. Otřásla by jejich jedinými pravdami. A také nemají dost argumentů proti střízlivým varováním před unifikací EU. Proto chtějí své oponenty vystavit zcela mimo hru. Dát jim šaškovské rolničky a udělat z nich podivíny. Tím se zbaví povinnosti vyslovovat se k jejich názorům.

S názory Václava Klause ve věcech budoucnosti integračního procesu lze nesouhlasit, lze je vyvracet, polemizovat s nimi. Je třeba je ale slyšet a brát vážně. Palata navrhuje jiný postup: zesměšnění, ignorování, umlčení. Jenže si neuvědomuje, že zadupáváním Klause se v tomto případě zadupává strašně důležité přemýšlení o životních problémech naší budoucnosti.

Ladislav Jakl, Lidové noviny 26. 11.2004