Hlavní strana » Jinýma očima » Zavedení eura – atentát na…

Zavedení eura – atentát na českou ekonomiku

Jinýma očima, 22. 1. 2007

Začátkem roku poskytly Hospodářské noviny na svých názorových stránkách skvělý příklad o tom, že cesty lidského mozku jsou nevyzpytatelné. Ekonom Josef Zieleniec („Hle, náš národní zájem“, ze 4.1.), se tam s evidentním nadšením pokouší obhajovat co nejrychlejší vstup Česka do eurozóny. V této prvoplánové agitce nekriticky vyzdvihuje údajné výhody tohoto kroku na straně jedné, a na straně druhé zcela bagatelizuje podstatné nevýhody a rizika, které pro nás rychlé přijetí Eura znamená. Zieleniec doslova píše:“…není výhodnější varianty, než co nejdříve přijmout společnou měnu. Radikální snížení transakčních nákladů a zvýšení přehlednosti tržních poměrů spojené s přijetím eura by naší ekonomice dalo významný růstový impuls.“

Ano? Ze čtyřleté praxe fungování eura ve třinácti zemích eurozóny dobře víme, že ekonomiky těchto zemí sice tuto potenciální učebnicovou výhodu nutně musely inkasovat, ale vliv na jejich ekonomickou výkonnost to muselo mít, a také mělo, menší, než faktory jiné, negativní. V podstatě všechna makročísla zemí eurozóny jsou horší než těch států, které zůstaly mimo. Ekonomickým růstem počínaje a nezaměstnaností konče. Že vykazují lepší hospodářské výsledky nově přijaté země, lze dobře zargumentovat. Ale proč bez Eura tak pěkně prosperují i Britové, Švédové, anebo Švýcaři? Jak vysvětlí, že zrovna země eurozóny se potácejí od problému k problému, a nezáleží už příliš na tom, zdali jde o bohaté Německo, či chudé Portugalsko? Empirická data nelze přehlížet.

Problémem eurozóny je především její ekonomická nehomogenita. Jsou zde různé státy, různé jazyky, různé kultury, včetně kultur práce, jiné zvyklosti a různé politické i sociální loajality. Jsou zde i různé daně a rozpočtové zvyklosti, různé míry přerozdělování HDP. Tyto faktory se promítají do ekonomického výkonu jednotlivých zemí. Dříve na tyto rozdílnosti bylo možno reagovat změnou (devalvací) měnového kursu a pružně přizpůsobovat národní měnovou politiku. S tím je nyní konec a jsou problémy.

Pokud některá země momentálně ekonomicky zaostávala, došlo právě k devalvaci, což přibrzdilo dovoz a povzbudilo export. Klesla sice kupní síla domácností a firem vůči zahraničí, ale povzbudilo to ekonomický růst a poptávku po domácím zboží. Tedy i tvorbu pracovních míst a konkurenceschopnost země. A co teď? V USA se takové situace řeší automaticky „hlasováním nohama“, kdy lidé zvednou kotvy a jdou za prací. Výrazně může také pomoci federální vláda svým rozpočtovým přerozdělováním. To v Evropě možné není. Co je však ještě horší: Každá centrální banka, včetně té naší, zevrubně sleduje makroekonomcké veličiny a dle nich – prostřednictvím REPO sazby – ovlivňuje cenu peněz v ekonomice. Kolik řečí a diskusí bývá o tom, zda sazbu zvýšit, či snížit o čtvrt procentního bodu, co to udělá s kurzem koruny, s poptávkou po úvěrech,s ekonomickým růstem, nezaměstnaností, a tak podobně. Toto vše centrální banky zemí eurozóny jednoduše dělat nemohou, ale, dle Zieleniece, mají radostnou možnost „spoluvytvářet monetární politiku eurozóny“. To, co bylo kdysi zvažováno na lékárnických vahách, je dnes výhodné i nevýhodné, a včasné i pozdní, řešení v podstatě pro všechny.

Přistupující země typu České republiky je na tom ještě hůře. Nejenže nám po vstupu do eurozóny hrozí výše zmíněné problémy s ještě větší silou (protože ekonomická čísla a vývojový stupeň naší ekonomiky jsou jinde), nýbrž přibývají problémy spjaté přímo s převzetím eura. Evropská unie nás tlačí v přístupových podmínkách do velmi nízké inflační míry, která neodpovídá vývojovému stadiu ekonomiky, ani zdravému rozumu. Náš prudce rostoucí export tlačí korunu nahoru. Když to v době před vstupem do eurozóny v podstatě nebude možné (kurs je povinně zafixován do úzkého pásma), poroste inflace a tu přístupové podmínky rovněž zakazují. Takže začarovaný kruh, v němž centrální bance nezbyde než prudkým zdražením peněz přibrzdit export a ekonomický růst. To chceme? To potřebujeme?

A co je stejně špatné – naše ekonomika nyní vykazuje velký rozdí mezi kursem nominálním, a takzvaným kursem parity kupní síly (PPP). Jednoduše řečeno, je v Česku ještě mnoho zboží a služeb, které jsou uměle drženy na nízké cenové úrovni (například bydlení, zdravotnictví, školství atp.), takže skutečná ekonomická síla naší země (vyjádřena právě v PPP) je podstatně vyšší. Naše úspory, nemovitosti, hotovost, zkrátka majetek, však bude k euru měněn v poměru kursu nominálního, tedy pro nás dramaticky nevýhodného. To chceme? To potřebujeme? Jde o unikátní situaci, kterou nemusela žádná z dosavadních čtrnácti zemí eurozóny procházet.

Cítím se být eurorealistou, uvědomují si velká pozitiva Evropské unie pro českou ekonomiku, vyplývající zejména z možnosti víceméně svobodně prodávat zboží (a časem snad i služby) na obrovském pětisetmiliónovém trhu. Ale přijímat nyní euro by bylo holé šílenství. Co je dobré pro europoslance, nemusí být dobré pro Českou republiku a její občany, kteří zde chodí do práce, nechtějí o ní přijít, a zejména zde mají své nemovitosti a úspory.

Karel Kříž, měsíčník 51 PRO, 22.1.2007