Hlavní strana » Články a eseje » O Srpnu 1968 bez předsudků

O Srpnu 1968 bez předsudků

Články a eseje, 21. 8. 2003

Třicet pět let, které uplynuly od srpna 1968, je už zcela nevratnou minulostí. Těm, kteří si tu dobu pamatují, bylo tehdy tak málo, že pro většinu z nich je všechno, co se tehdy dělo, spojeno s jejich mládím. Hrozí proto, že budou mít tendenci léta svého zrání heroizovat, svůj vlastní tehdejší význam zveličovat a tím celou složitou epochu zkreslovat. Ostatně – patřím mezi ně, a proto jsem si těchto rizik vědom. Naopak ti, kterým dnes ještě není padesát, budou mít sklon považovat rok 1968 za málo významnou epizodu tehdejšího komunistického režimu. Ani jedno by nebylo správné.

Rok 1968 nepřišel izolovaně. Pokud o něm přemýšlíme, pokud na něj chceme vážně vzpomenout, musíme připomenout celé období druhé poloviny šedesátých let. Byla to zvláštní a významná léta, která se nesmějí trivializovat a bagatelizovat, ale analyzovat. Nikdo by si toto období také neměl přivlastňovat. Tím mám na mysli především tehdejší reformní komunisty. Nedíval-li se na tehdejší události člověk z oken stranických sekretariátů, musel vidět, že šlo o masové, vskutku lidové hnutí všech, kteří byli nespokojeni s existujícím režimem. Pro nemalou část z nás byly změny ve vedení komunistické strany jen okrajovou událostí, neboť ve skutečnosti šlo o daleko podstatnější strukturální společenské pohyby. Změny uvnitř KSČ byly pouze onou viditelnější špičkou ledovce. Stejně tak by se tehdejší reformní komunisté, kteří chtěli jen a jedině vylepšovat komunismus, neměli dnes tvářit, že chtěli budovat kapitalismus.

Rok 1968 byl nepochybně především rokem velkých nadějí. Byl rokem autentických nadějí miliónů lidí, byl rokem víry v možnost změny. Bez ohledu na geopolitickou situaci (studená válka, relativní síla Sovětského svazu ve vojenské oblasti a stále ještě relativní nezměklost jeho represivního aparátu), bez ohledu na evidentní počátečnost (a tudíž nedostatečnou hloubku) reformních návrhů, byla ve většině veřejnosti vyvolána enormní očekávání. Kromě „profesionálních“ skeptiků jsme snad všichni věřili v jakési zlepšení, věřili – nikoli ve změnu systému – ale v jeho určitou, alespoň kosmetickou úpravu, onou pověstnou „lidskou tváří“. Sofistikovanější mezi námi si navíc mysleli, že reformní změny dostanou svou pozitivní vnitřní dynamiku a neočekávali, že neúplné reformy budou mít destabilizační účinky – což byly otázky, které jsme si tehdy, jako ekonomové mladší generace, kladli. Jinak řečeno, byl to nepochybně nejnadějnější okamžik celého období mezi lety 1948 – 1989.

Srpnovou okupací Československa se ale rok 1968 stal i rokem největšího zklamání, největší frustrace a to je ještě třeba říci, že tehdy nikdo nevěřil, že další změna nastane až za 20 let. Lidé tehdy sice vzdychali, křičeli, plakali, nadávali nebo jen mávli rukou, ale žádná vážná analýza tohoto období nevznikla. Prostě nic. Jen jsme s typickým českým „siláctvím“ odsuzovali srpnový „zásah spřátelených armád Varšavské smlouvy“, ale velmi málo jsme se ptali na sebe sama. Byli jsme přece hrdinové, jen nám to někdo překazil. Je třeba tedy vůbec něco hlouběji analyzovat? Vždyť to bylo tak jasné…

Jasné nebylo nic – a není vlastně dosud. Neznám žádné vážné studie, které by se zamýšlely nad tím, že byl rok 1968 do značné míry rokem promarněným. Že například v  ekonomické oblasti změny provedené v letech 1965 – 67 se v době mezi lednem a srpnem 1968 prakticky zastavily. Že osm měsíců „pražského jara“ bylo dobou jen velmi polovičatých kroků a rozhodnutí. Že nám rok 1968 ve skutečnosti nevygeneroval žádného zřetelného politického vůdce. Že nikdo tuto unikátní příležitost neuchopil. Zklamání bylo obrovské, ale sebekritika – s výjimkou paušálního soudu, že to stejně nešlo a že to stejně nebylo možné vyhrát – dodnes chybí.

Rok 1968 byl rokem snů, i když bych rád dodal, že snů jen někoho, nikoli všech z  nás. Byl to rok snů o třetích cestách a o socialismu s lidskou tváří, byl to rok snů o konvergenci ekonomických systémů a o možnosti propojit plán a trh, byl to rok snů o generování cen na trhu zboží bez existence trhu práce a peněz, byl to rok snů o vytváření „samosprávné“ ekonomiky na základě rad pracujících á la Titova Jugoslávie, které by řídily jednotlivé firmy. Mám strach, že ani tyto věci u nás dosud nebyly „uzavřeny“. Po srpnu 68 se o nich už diskutovat nesmělo, po roce 89 přestaly být zajímavé a aktuální.

Ostatně i tehdejší vlna emigrace, která následovala okupaci, by měla být vážně diskutována, aby se názory nepohybovaly mezi její romantickou heroizací a plošnou bagatelizací. Přece i neemigrovat mělo své důsledky a ti, kteří byli v roce 1968 aktivní a kteří se s  okupací nesmířili (ale i řada dalších zcela náhodných lidí), byli potrestáni. V  drtivé většině „jen“ vyhozením ze zaměstnání.

Je řada otázek, které zůstaly otevřeny, a proto si je v jistém smyslu neseme s sebou stále. V mnoha ohledech je i dnes vysoce aktuální se jimi zabývat, protože i naše současná realita – ať se nám to líbí nebo ne – je na srpnové události roku 1968 napojena víc než se na první pohled zdá. A nejsou to jen věci historické, ale v mnoha ohledech každodenní. A budeme si je nepochybně připomínat i v budoucnu. Když pro nic jiného, pak proto, aby se minulost neopakovala.

Václav Klaus, MF Dnes, 21.8.2003