Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky Václava Klause u příležitosti státního svátku 28. října 2005

Projevy a vystoupení, 28. 10. 2005

Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení členové diplomatického sboru, posluchači rozhlasu a televize, dámy a pánové,

státní svátek vždy bývá vhodnou příležitostí k zamyšlení se nad naší státností a její tradicí a i důvodem se ohlédnout. Dovolím si to dnes udělat i já. Na 28. říjen, jehož význam a smysl vidím minimálně ve třech rovinách, se chci podívat poněkud jinak než bývá obvyklé. Nepůjde mi o velmi se lišící symboliku tohoto dne v letech 1918, 1945 a 1968, protože o relativním významu těchto tří dat spor už – doufejme – být nemůže.

Dlouhodobý a trvalý význam pro nás určitě nemá 28. říjen roku 1945 jako den znárodnění, neboť celých posledních 16 let se usilovně snažíme, abychom překonali neblahý důsledek toho, co se tehdy stalo. Znárodnění – jako pozitivní událost – dnes už připomíná jen málokdo. Jako na výstražné memento bychom však na něj zapomenout neměli.

Dlouhodobý a trvalý význam nemá dnešní den ani jako okamžik formálního ukončení existence československého unitárního státu, neboť i jeho federalizace, zahájená 28. října roku 1968, se ukázala být jen dočasnou epizodou naší tisícileté historie. Ve svobodných poměrech začalo být velmi rychle zřejmé, že problém spolužití Čechů a Slováků ve společném státě nevyřešila.

Za převratné a trvalé považuji to, co se událo v roce 1918. Tehdy došlo ke vzniku samostatného státu, k vytvoření republiky a k dovršení procesu české národní emancipace.

Primárně byl 28. říjen vznikem samostatného státu

Rozpadem Rakouska-Uherska se otevřela cesta k obnovení české státnosti a k vytvoření na cizí státní moci nezávislého českého státu. Byla to mimořádná událost. Dějiny však v roce 1918 neskončily a úsilí o naši samostatnost a suverenitu zůstalo dominantním tématem po celé 20. století. Bylo by iluzí předpokládat, že tomu bude jinak ve století dvacátém prvním. Odkaz zakladatelských osobností roku 1918 v čele s T.G. Masarykem a odkaz těch našich spoluobčanů, kteří v uplynulých 87 letech za naši suverenitu obětovali své životy, nás zavazují, abychom se samostatnosti státu lehkomyslně nevzdávali. Budoucí generace by nám něco takového neodpustily.

28. říjen byl i zrozením republiky

To, že se náš stát poprvé ve svých dějinách utvořil v podobě republiky, zdůrazňujeme méně často. Vytvoření demokratického republikánského zřízení, založeného na nezastupitelné úloze každého jednotlivého občana a na jeho právech, bylo radikální změnou do té doby existujícího politického systému. Začal se utvářet hrdý a sebevědomý občan republiky jako protipól pokorného, poníženého a nesebevědomého poddaného Jeho Veličenstva. I to je už snad dnes – v kontrastu s pozdější dvojí nesvobodou – dostatečně zřejmé.

Pojmy „republika“ a „samostatný stát“ by nám proto neměly splývat. Dnes se již sice nestřetáváme s monarchisty roku 1918, s tvůrci ústavy 9. května roku 1948 (s jejich „lidově demokratickou republikou“) či s autory ústavy roku 1960 s jejich „republikou socialistickou“, ale obrana republikánského společenského zřízení, obrana dělby a kontroly moci a její odpovědnosti voličům, obrana občanských práv a svobod a v neposlední řadě obrana svobody slova a svobodného šíření názorů médii musí i nadále zůstat v centru naší pozornosti.

Naše republika musí zůstat svobodným prostorem pro důsledné uplatňování občanského principu, v němž demokracie nedegeneruje v postdemokracii a v němž se republika svobodných občanů nerozkládá pod náporem různých účelových seskupení, usilujících – pod maskou vznešených frází a bez demokratické legitimace – o politickou moc.

28. říjen roku 1918 byl i stvrzením naší národní emancipace a legitimizací naší národní existence

Jsem přesvědčen, že právě tehdy byla vytvořena spolehlivá báze českého státu a jeho republiky, i když původní čechoslovakistický koncept našeho státu dnes již neexistuje. V průběhu 20. století se – a to nejen u nás – ukázalo dostatečně jasně, že vytvořit stát převážně jako racionálně vytvořenou komunitu, tedy bez svorníku, kterým by byl jeden jazyk, společně prožitá historie a jednolité kulturní tradice, není snadné. Dobře jsme si to uvědomovali zejména v letech 1938-39, v roce 1968 a nakonec i v období let 1990-92. I na tomto poznání dnes musíme stavět, aby naše draze zaplacená zkušenost nebyla zapomenuta.

Vážení spoluobčané, tato vážná, a dá se říci, osudová témata, mají i svou každodenní, všední tvář. Ani té se dnes nechci vyhnout.

Letošní rok – oproti roku předcházejícímu i oproti roku, který bude následovat – není rokem volebním. Přesto v něm – po vleklé, čtvrt roku trvající jarní vládní krizi – k dílčímu politickému posunu došlo. Projevilo se to výměnou na postu předsedy vlády, několika novými tvářemi ministrů, i jistou proměnou politického stylu vládnutí. Jako prezident republiky jsem se vzniklé krizové momenty pokoušel tlumit a snažil jsem se spolupodílet na hledání jejich standardního řešení v rámci mandátu, který rozdali voliči v minulých parlamentních volbách. Jsem přesvědčen, že se to v podstatě podařilo.

Nechci se pouštět do hodnocení žádného z velkých témat, která v letošním roce rozdělovala naši veřejnost, ať už jde o dosud neuzavřený problém nárůstu policejních odposlechů, o spory o evropskou ústavu, o různé interpretace postupu policie při srpnové technoparty v západních Čechách, o problémy kolem privatizace Unipetrolu, o nedořešenou koncepci našeho zdravotnictví, o vysoce konfliktní názory na formu legalizace vztahů partnerů stejného pohlaví, o problémy, které plynou ze zvyšující se imigrace, o dopady mezinárodního terorismu na osobní svobodu občanů či o další podobné věci. Všechna tato – a mnohá další témata – nikoho z nás však lhostejným nechávat nesmějí.

Prezidentem republiky jsem byl zvolen jako člověk, jehož politické a světonázorové kořeny byly a jsou známé. Jako člověk důsledně usilující o lidskou svobodu, jako člověk tíhnoucí k liberálnějšímu pojetí hospodářské politiky a jako člověk svým přesvědčením konzervativní, vyznávající jak osvědčené principy západní civilizace, tak tradiční národní hodnoty. Úctu k člověku – jako k neopakovatelnému svobodnému jedinci, jehož práva a svobody mají být státní mocí a byrokracií omezovány v míře co nejmenší – považuji za rozhodující prvek rozumného společenského uspořádání.

Za prospěšný proto nemohu považovat soudobý domácí i evropský trend směřující k stále většímu dirigismu, regulacím, příkazům a zákazům. Nemohu se smířit s nadbíháním lidské závisti i s mhouřením očí nad těmi, kteří se na bohatství naší společnosti snaží podílet bez vlastního přičinění.

Nemluvím primárně o politice a politicích, ani o politických stranách. Mluvím o společenské atmosféře. Věřím, že je občan naší země ve své podstatě sebevědomým, samostatným, tvůrčím, pracovitým, poctivým, tolerantním a – svým spoluobčanům – svobodu přejícím člověkem. Přál bych si, aby toto zdravé občanské povědomí v naší zemi sílilo a aby sílilo bez ohledu na to, jaké rozložení politických sil bude v příštích letech utvářet realitu našeho veřejného života.

Připomínejme si 28. říjen roku 1918 s hrdostí. Nenechme si zastřít jeho obraz malichernostmi, krátkodechým politikařením či nedůstojným poklonkováním. Starejme se o naši krásnou zemi s veškerou péčí. Měl by to být jeden z hlavních cílů našich životů.

Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28.10.2005