---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky pro iDnes o Lisabonské smlouvě a o dalších hlavních politických tématech

Rozhovory, 13. 5. 2008

Vážený pane prezidente,
každý rok svého úřadování shrnete vždy do knihy. V každé z nich tak převažuje určité téma. V minulosti to byla kritika Evropské ústavy, záležitosti kolem krize na domácí politické scéně či obrana svobody proti environmentalistickému pojetí světa. Můžete už nyní odhadnout, jaké téma ve Vašich úvahách a povinnostech převáží letos?

O to se pokoušet nebudu. Netuším, jaké téma čas přinese. Lépe řečeno, ono je to téma pořád jedno a totéž: lidská svoboda a různé způsoby jejího ohrožení. A právě ty způsoby se stále mění. Lidé, které svobodě nepřejí, protože překáží prosazení jejich vize ideálního světa, budou vymýšlet stále nové překážky a některé z nich se budou stávat módními.

Česká republika bude v prvním pololetí roku 2009 předsedat Evropské unii. Jaká je Vaše role při stanovování témat, která budou pro naši zemi prioritní? A jak by podle Vašeho soudu měla Česká republika předsednictví využít k prosazení svých zájmů? Tedy abychom neměli na starosti jen úřední agendu EU, ale mohli určité pravomoce, které s předsednictvím souvisí, co nejvíce využít?

Já si nedělám nějaké zvláštní osobní ambice či ambice hlavy státu v souvislosti s naším předsednictvím. Jeho důležitost se určitě poněkud přeceňuje, měli bychom si nalít čistého vína. V každém případě by ale byla škoda nevyužít této chvíle k prosazování našich zájmů a našich pohledů, dokážeme-li se na nich doma shodnout. To bude ale především věcí vlády.

Vaše kniha Modrá, nikoli zelená planeta, byla už přeložena do mnoha jazyků a vychází v mnoha západních zemích. S jakými reakcemi na její obsah se v zahraničí nejčastěji setkáváte? A připravujete nějakou další knihu na podobné či další téma?

Nejčastější reakcí jsou slova ve smyslu: já si to myslím také, ale ono je to tak nepopulární to říkat. Shrnuto, mnozí lidé jsou rádi, že to říkám alespoň já a tedy tak trochu i za ně. Kromě evropské integrace podobně závažné téma nyní nevidím.

Prezidentská volba

Před časem jste se nechal slyšet, že kandidát na příští funkci prezidenta by si již nyní měl o tento úřad začít říkat a měl by v tomto smyslu vyvíjet konkrétní činnost. Aby nedopadl jako pan Švejnar, který si o úřad řekl tři měsíce před samotnou volbou, dodávám. Vidíte Vy sám osobně někoho, kdo by tento úřad mohl po Vás zastávat? Nepředpokládám, že byste řekl to jméno, ale spíše mi jde o to, zda Vy sám o tom přemýšlíte a zda se Vám už nyní někdo vhodný pro tento úřad jeví. Vidíte někoho takového v ODS?

Já o žádných jménech nehodlám spekulovat ani teď, ani později, ale potvrzuji svou úvahu, že už nyní by si měli příští kandidáti o tuto vrcholnou funkci „říkat“. Říkat dávám do uvozovek, myslím tím spíše viditelně prezentovat své pohledy na svět a na to, kudy se má ubírat naše republika. Nemyslím, že by bylo dobře, kdyby na nás za čtyři roky opět čekalo nějaké překvapení. Občané by měli mít možnost vidět příštího prezidenta v „akci“ dlouho dopředu.

Ekonom Jan Švejnar, který byl při prezidentské volbě Vaším protikandidátem, představuje pro Vás exponenta tzv. nepolitické politiky, skupiny lidí kolem exprezidenta Václava Havla, kterým se také někdy říká "pravda a láska". Neztělesňuje však Jan Švejnar i něco více? Například nadnárodní instituce, spolky a organizace, v jejichž dozorčích radách seděl či sedí? A nebyla tedy prezidentská volba kromě souboje dvou našich vnitropolitických směrů také soubojem o jistý dohled nad Českou republikou ze strany těchto nadnárodních organizací?

Nechci nic dodávat na adresu pana Švejnara, ani nijak rozvíjet Vaše spekulace. To je spíše Vaše práce. Mně by to tak snadno neprošlo.

Co říkáte na to, že Jan Švejnar nakonec nebude kandidovat do Senátu, třebaže dostal nabídky hned od několika politických stran? Namísto toho chce založit think-tank, jakoby to bylo něco nového, čeho se ještě naší zemi nedostává. Jeho think-tank prý bude zcela nezávislý a pro jeho podporu chce sehnat finance od vlivných lidí, "jakoby českých Rockefellerů". 

Opět: nehodlám komentovat politické ambice pana Švejnara. Ale přijít do České republiky a říkat lidem, že by tu už konečně měla být nějaká platforma pro seriózní společenskou debatu, je buď projevem jisté povýšenosti, nebo neznalosti. Nebo kombinace obojího. Takové think tanky tu přece dávno existují, pracují dobře a je to tak v pořádku. Jedním z nich je i mnou založené a stále čile fungující Centrum pro ekonomiku a politiku.

Svými názory a postoji se hlásíte ke konzervativním hodnotám. Pokud to do té doby někomu nebylo dostatečně jasné, zdůraznil jste to například při prezidentské volbě. Je konzervatismus něco, co se u člověka postupem doby spíše prohlubuje a prodělal jste v tomto ohledu během své politické kariéry nějakou změnu? Narážím na to, že jako ministr financí či premiér jste se tehdy spíše musel bít především za liberální hodnoty.

Jeden z mých prvních velkých rozhovorů, bylo to na podzim roku 1990, nesl titulek „Jsem člověk konzervativní.“ Mám k těmto hodnotám blízko odjakživa. Ale nevylučuji, že s věkem si jich člověk váží možná ještě víc. A s ekonomickým liberalismem v rozporu nejsou, naopak.

Není sousloví liberálně-konzervativní spíše protimluv? A líbila by se Vám, coby zakladateli ODS, myšlenka některých křesťanských demokratů sloučit tyto dvě strany (KDU-ČSL a ODS) po vzoru německé CDU-CSU?

Filosoficky a politologicky to protimluv je, ale u nás se tohoto sousloví používá pro kombinaci tradičních společenských hodnot a důrazu na ekonomickou svobodu. A zde jde o logický doplněk. I když tomu někteří křesťanští sociálové nevěří. Do slučování stran se plést nehodlám, ale CDU a CSU nejsou nijak formálně sloučeny.

Při své inauguraci jste se rozhodl pro poněkud nezvyklý akt - kromě položení květin k soše prezidenta T. G. Masaryka, zakladatele republikánské éry naší země, jste se poklonil i ostatkům sv. Václava, zakladatele české státnosti. Co Vás k tomuto kroku vedlo a co člověk v takovou téměř posvátnou chvíli prožívá a co se mu honí hlavou?

Určitě takové chvíle blazeovaně „neodzívám“. Nesmírně si takových okamžiků cením a cítím v takových chvílích tíhu velké odpovědnosti.

Na nedávné ideové konferenci ODS si jeden člen strany postěžoval na to, že mu chybí dialog, který byl pro stranu typický za doby Vašeho předsednictví. O něčem svědčí i fakt, že aby tento svůj názor řekl, musel použít fintu, jak se dostat k mikrofonu. Zaznamenal jste tu drobnou příhodu a myslíte, že v ODS je dostatečný prostor pro diskuzi?

O této příhodě nevím. Vnitřní situaci ODS znám daleko méně, než si asi myslíte. Faktem je, že historky o mé autoritativnosti v dobách, kdy jsem vedl ODS, jsou velkým mýtem. Nedovolil bych si ani zlomek toho, co je dnes běžné.

Když SZ navrhla do funkce ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, netajil jste se výhradami, zda to bude správný člověk na správném místě. Před prezidentskou volbou jste mu nepřímo vzkázal jakousi omluvu. Nehledě na tuto záležitost, jak hodnotíte postoj pana ministra, který ještě nedávno tvrdil, že v jedné vládě s Jiřím Čunkem sedět nebude? Nebyl to pokus zanést do české politiky nebezpečný precedens, kdy ministr nerespektoval osvobozující verdikt justice a odmítal návrat svého kolegy do vlády poukazem na jakousi jeho nedůvěryhodnost nebo nemorálnost? Je takový nátlak v politice přijatelný?

Nejen přijatelný. Dokonce zcela běžný. Toto jsou běžně užívané nástroje v politice. Čímž neříkám, že se mi vždy zamlouvají. A nepletl bych do toho verdikt justice. Politika se hraje o důvěru a na tu Vám žádný soud verdikt nedá.

Kdybyste se vžil do role poslance, který má rozhodovat o vládním zákonu o církevních restitucích, byl by Vám bližší postoj koalice, která se dohodla na způsobu, jak tuto křivdu odčinit, nebo byste měl spíše výhrady, podobně jako opozice či například poslanec ODS Vlastimil Tlustý a další jeho kolegové. I když samozřejmě výhrady obou jsou poněkud odlišné.

Do toho se plést už nebudu vůbec. Je mi líto, že jisté uspořádání, které bylo nadosah za mé vlády před nějakými jedenácti lety, katolická církev tehdy odmítla. Už tehdy mi bylo jasné, a současnost to jen potvrzuje, že dosáhnout jakéhokoli obecně přijatelného řešení bude nesmírně těžké.

Proč jsou Češi svojí podstatou jaksi nedůvěřiví a skeptičtí? Patříme k jednomu z nejvíce skeptických národů například ve vztahu k Evropské unii. Někteří politici v tom vidí kámen úrazu a ptají se, proč bychom si zrovna my měli myslet, že se ostatní mýlí a my máme pravdu. Proti nim stojí jiní, kteří tvrdí, proč bychom měli jen poslušně dělat to, co ostatní země, vždyť máme svoji jistou zkušenost, která nás k takové obezřetnosti vybízí. Tyto dva postoje jsou zřetelně vidět i při projednávání Lisabonské smlouvy. Jaký by měl tedy být postoj České republiky vůči našim starším partnerům?

Myslím, že Češi dobře vědí, že nepotřebují od někoho razítko na to, aby se cítili být součástí Evropy. To možná platí někde jinde a z toho plyne i něčí větší ochota nechat si vše líbit. Náš postoj by měl být jednoduchý, hájit své zájmy a také základní hodnoty demokracie. A přemýšlejme, v jakém uspořádání se demokracii a našim zájmům daří nejlépe.

Mirek Topolánek řekl, že jako premiér přemýšlí dlouho do noci o své premiérské agendě, dokud neusne. O čem přemýšlíte, dříve než usnete, Vy, coby prezident, na kterém neleží sice ona exekutivní zátěž jako na předsedovi vlády, ale který je zároveň vykonavatelem nejvyšší politické funkce v zemi?

Musím přiznat, že být premiérem v dobách dramatické transformace mi přinášelo bezesných nocí více. Ale rozhodně platí, že svou funkci neberu formálně, ale snažím se ji naplnit co nejvíce obsahem, který koresponduje s mými ideály a zásadami.

Hodně se nyní hovoří o americké recesi, o krizi hypoték nejen v USA, ale třeba ve Velké Británii apod. Projeví se americká recese nějakým způsobem i v českém hospodářství? A jaký je Vaš názor na systém hypoték? Doporučil byste mladým lidem, kteří přemýšlejí, jak si zařídit vlastní bydlení, vzít si v této době hypotéku?

Neodvážil bych se něco takového radit. To si musí každý rozhodnout sám. V tom je právě to kouzlo tržní ekonomiky, ta funguje – a dobře – na sobě nezávislých subjektivních rozhodnutích. Že období jisté bezstarostnosti a života na dluh nyní naráží na jisté meze, je ale zřejmé.

Zajímal by mne Váš názor na hnutí "Ne základnám", které se tváří, že zastupuje 70 procent české veřejnosti, ve skutečnosti však jde o seskupení často velmi obskurních skupin krajně levicového až trockistického charakteru, které navíc neskrývají sympatie k některým blízkovýchodním teroristickým uskupením.

S jejich argumenty bych asi nesouhlasil, jejich aktivity ale tvoří normální součást společenské debaty.

Lisabonská smlouva

Pane prezidente, při schvalování evropské ústavy před dvěma lety jste patřil k jejím nejhlasitějším kritikům. Hodně jste o ni mluvil, vydal jste o ni publikaci, všemožně jste se k tomuto tématu vyjadřoval. Nyní spíše necháváte na Parlamentu, aby rozhodl, zda ji naše země bude ratifikovat. Čím je dán Váš nynější spíše zdrženlivý postoj?

Možná tím, že nyní nepadá v úvahu možnost referenda a věc záleží na politické reprezentaci. Věcně ale můj názor zůstává stejný: Lisabonská smlouva představuje pohyb špatným směrem.

Sledoval jste debatu členů horní komory, která předcházela hlasování o tom, zda Lisabonskou smlouvu poslat k posouzení Ústavnímu soudu? Odhalila ta debata pro Vás nějaký zajímavý fakt? Překvapil Vás například postoj senátora Kalbáče a dalších čtyř senátorů KDU-ČSL, včetně předsedy Jiřího Čunka, kteří hlasovali pro posouzení smlouvy Ústavním soudem, třebaže si na nedávném sjezdu v Pardubicích strana odsouhlasila usnesení, že je smlouvu třeba jednoznačně schválit?

Byl jsem v zahraničí, ale debatu jsem sledoval. Postojů pana senátora Kalbáče a dalších si však velmi vážím.

Proč senátoři zaujali k Lisabonské smlouvě o poznání kritičtější postoj než poslanci? Je to dáno nějakou vnitrostranickou dohodou v ODS, že Lisabonská smlouva se nechá projít Sněmovnou a k Ústavnímu soudu ji pošle Senát nebo je za tím jistá větší moudrost a obezřetnost senátorů, poněkud starších mužů a žen, než jsou jejich kolegové z Poslanecké sněmovny?

To jsou opět spekulace spíše pro novináře. O žádné takové dohodě nevím.

Senátor Jaroslav Kubera například prohlásil, že je přesvědčen o tom, že se Evropská unie do pár let rozpadne. Sdílíte jeho optimismus a bylo by to pro naši zemi žádoucí nebo je třeba EU jen zreformovat?

Já si nechci hrát na věštce. Jsem přesvědčen, že bychom měli trvale a neúnavně pracovat pro to, abychom podpořili pozitivní tendence v evropské integraci, a abychom co možná nejvíce bránili tendencím negativním, tedy unifikaci, centralizaci, byrokratizaci a socializaci EU. To stačí.

Jak si vysvětlujete slova pana ministra Alexandra Vondry, který přiznal, že jím předložený konsolidovaný text Lisabonské smlouvy je fakticky samizdatem? "Chci upozornit, že to je fakticky samizdat a že Česká republika přistoupila k vydání toho na vlastní náklady, protože generální sekretariát Evropské rady na tlak některých členských zemí neposkytl konsolidované znění v jednotlivých národních jazycích, tak jak bývá zpravidla zvykem. Proč tomu tak bylo, to nechávám k vaší úvaze.“

Potvrzuje to mé obavy z toho, že kroky směrem ke stále větší sevřenosti EU jsou činěny zbrkle a že diskuse o nich je odbývána.

Jak je možné, že ratifikační proces probíhá, aniž by měli zákonodárci autentické znění Lisabonské smlouvy? Navíc podle platného jednacího řádu nemají konsolidovaný text s vyznačením změn. Není to vlastně podepisování bianco šeku?

Na to se neptejte mne. Také bych se rád na to někoho zeptal.

Neměl by dokument typu Lisabonské smlouvy předkládat a schvalovat nikoli delegovaný Konvent, ale Konvent, který by měl mandát od voličů?

Takový konvent neexistuje a já dodávám, že naštěstí. Jeho vznik by znamenal, že už žijeme v jednom státě a že tedy princip euroústavy už fakticky funguje. Jediným legitimním „konventem“ ve vašem slova smyslu jsou v této věci politické reprezentace suverénních zemí.

Před několika lety jste řekl, že jste změnil názor na Evropskou ústavu. Ze zprvu odmítavého stanoviska jste přešel k postoji, že než mít ústavu špatnou, je lépe nějakou ústavu přece jen sepsat a sepsat ji dobře. Přemýšlel jste někdy o tom, co by mělo být hlavním poselstvím takové ústavy, tak aby byla pro všechny obyvatele Evropy přijatelná tak, jako se například americká ústava - stará stovky let - dodnes těší mezi Američany vážnosti a úctě?

Nejsme Amerika. Nejsme jeden stát. A podle mého přesvědčení bychom být neměli. Takový dokument by tedy spíše měl vymezovat centrální moc a určit jí hranice, za kterou nesmí. Jenže podobné zadání měl už onen vámi zmiňovaný konvent a jak to dopadlo víme.

Kdyby Lisabonská smlouva nebyla u nás či jinde ratifikována, Evropská unie by musela přemýšlet, co dál. V té době, v první polovině roku 2009, by jí přitom měla předsedat právě naše země. Nebylo by lákavým gestem Lisabonskou smlouvu neschválit a pak si vzít na starost debatu o tom, co dál? Mohli bychom zároveň sehrát klíčovou roli v rozhodování o tom, jakým směrem by se měla nová smlouva ubírat a mohli bychom do jisté míry ovlivnit její podobu. Nelákala by Vás taková možnost?

Na tento tenký led úvah se pouštět nebudu. Ale bylo by dobré, kdyby se jimi zabývali třeba komentátoři vašeho listu.

Proč se o Lisabonské smlouvě nevede veřejná debata a veřejnost není seznamována s desítkami negativ tohoto dokumentu? A může jí vůbec běžný zákonodárce, který o ní má hlasovat, rozumět, když má (v samizdatu Alexandra Vondry) více než pět set stran?

I zde bych se společně s vámi raději ptal, než že bych se tou otázkou sám cítil být osloven.

Myslíte si, že všichni ministři, kteří jsou defacto předkladatelé Lisabonské smlouvy, ji znají a mohli by fundovaně odpovídat na dotazy ohledně této problematiky - například v televizním přenosu a bez přípravy?

Vyzkoušejte je.

Domníváte se, že pokud by byla ratifikována Lisabonská smlouva, znamenalo by to, že by se z Evropské unie stal unitární stát?

Spíše federativní. Ale o státu už bychom asi hovořit mohli. A o ztrátě smysluplné existence státu našeho také.

Bude po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy v ohrožení platnost tzv. Benešových dekretů?

To je otázka pro právníky, ale já bych se toho obával.

Adam B. Bartoš, iDnes, 13.5.2008